„Nebyli by to hráči tohoto souboru, aby nepřipomněli testy a dvoumetrové odstupy, když v hygienických kombinézách různými úklidovými prostředky prováděli kontrolu útrob svých nástrojů…“

„Nepřetržitý proud hudby v interpretaci, která mnohdy zacházela až za možnosti jednotlivých nástrojů.“

„V pořadu zaznělo vše – od gregoriánského chorálu až k agresivnímu jazzu.“

Darmo se neříká, že chceš-li si z něčeho tropit šprýmy, být přitom přesvědčivý, nadchnout a skutečně pobavit, musíš to ovládat na dvě stě procent. Názornou ukázkou takovéto šťastné konstelace vysoké interpretační úrovně a inteligentního humoru je skupina hráčů na žesťové nástroje vystupující pod názvem Mnozil Brass. Proslulý rakouský soubor zahrál první červencovou sobotu ve Společenském domě Casino v Mariánských Lázních.

Zatímco hudební tělesa zpravidla nesou jména svých zakladatelů, anebo se programově hlásí k významnému skladateli, interpretovi či místu svého působení, skupina sedmi rakouských hudebníků, absolventů vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst, si do erbu vložila jméno svého donátora, Josepha Mnozila, majitele vídeňské restaurace, u něhož hudebníci nacházeli svůj pravidelný azyl. Nebudeme daleko od pravdy, budeme-li tuto raritu vnímat jako typicky vídeňský způsob sebeidentifikace, který se v metropoli na Dunaji odvíjí, a to jak u významných osobností, tak i zcela nenápadných lidiček, od kavárny, restaurace, hospody či vinárny, kterou dotyční pravidelně navštěvují… Skupina vystoupila v nezměněném obsazení – Thomas Gansch, Robert Rother, Roman Rindberger (trubky), Leonhard Paul, Gerhard Füßl, Zoltán Kiss (trombony) a Wilfried Brandstötter (tuba).

Do posledního místa zaplněný sál Casina v Mariánských Lázních s publikem širokého věkového spektra, ale s výraznou převahou mužů, dával tušit, že se v tomto městě s jinak velmi bohatým kulturním zázemím očekává vskutku něco mimořádného. Byli zde vidět kromě pravidelných návštěvníků koncertů i žáci školních orchestrů (někteří dorazili až z moravského Krnova!), učitelé ZUŠ, studenti konzervatoří, jejich profesoři, členové profesionálních orchestrů, ale i amatérští nadšenci, bývalí a stávající členové dechovek či jazzových kapel, zkrátka všichni, jimž v životě učarovaly žestě.

Koncert se měl původně odehrát loňského června, byl však z důvodu hygienických proticovidových opatření přesunut až o rok později na 2. červenec letošního roku. A nebyli by to hráči tohoto souboru, aby ve svém „němém“ vstupu na pódium nepřipomněli testy a dvoumetrové odstupy, když v hygienických kombinézách různými úklidovými prostředky prováděli kontrolu útrob svých nástrojů…

Je těžké popsat slovy všechny gagy a klauniády, které divák mohl v průběhu téměř tříhodinového koncertu sledovat a které vyžadují „mimo jiné“ dobrou fyzickou kondici. Toto „mimo jiné“ představuje nepřetržitý proud hudby v interpretaci, jež mnohdy zacházela až za možnosti jednotlivých nástrojů. Hudebník si navíc přišel na své díky kvalitnímu muzikantskému humoru, v němž nebyl opomenut žádný žánr a připomenuti tvůrci nesmrtelných kompozic. Upozornění na podobnosti hudebních nápadů a kompozičních postupů zcela od sebe vzdálených dob či pocházejících od naprosto odlišných skladatelů nejsou ve světě hudebního humoru žádnou novinkou, rovněž tak hra na dva nástroje současně, nicméně Mnozil Brass tyto vtípky předváděli v bujarém ohňostroji kompozičních postupů včetně nápaditých variací, přísně zachovávajíce styl jednotlivých období a žánrů. Fučíkův Florentinský pochod implikoval zvuk rakouských vojenských orchestrů, Paganinniho La campanella hravost, Verdiho sbor Židů z Nabucca monumentalitu, Dies irae z jeho Requiem strhující údernost, Straussova předehra k Netopýru bezstarostnou hravost, Vejvodova Modřanská polka s použitím křídlovky jásavý zvuk české dechovky, quasilidová píseň seriálu Heidi, děvčátko z hor naopak zjihlou sentimentalitu a podobně.

V pořadu v podstatě zaznělo vše – od gregoriánského chorálu, v němž se tito výteční instrumentalisté představili i jako zdatní pěvci, přes hocquetovou techniku ars novy, renesanční polyfonii, Bacha, Mozarta, Beethovena, Offenbacha, Franze von Suppé, Verdiho, Musorgského, Borodina, Dvořáka až k agresivnímu jazzu. Hráči si zároveň tropili legraci z umělecké řevnivosti, z touhy vyniknout a zničit svého konkurenta, ale také z přehnaných afektů a falešné emocionality.

Bohužel nebyl k dispozici tištěný program, i když ale jednotlivým dvanácti blokům nebyl nikým udán žádný název, posluchači intenci hráčů a jejich humor, proklamovaný v reklamních letácích jako „echt“ rakouský, dobře chápali. Opět další důkaz síly tradice kdysi jednoho kulturního okruhu. Jen stěží se soubor Mnozil Brass toho večera loučil s nadšeným publikem, které si nenechalo ujít příležitost zazpívat si Vejvodovu Modřanskou polku s tak vynikající kapelou.

Marta Ulrychová

———-

Mnozil Brass je v současnosti jedním z nejkreativnějších a nejvíce fascinujících žesťových souborů na světě. Jejich geniální a groteskní jevištní vystoupení spočívají v typickém rakouském stylu humoru, který lze přibližně charakterizovat jako černý humor (doslova černý jak uhel), nesoucí tu a tam prvky absurdního humoru. Samozřejmostí je nebývale virtuózní hra. Zakládajícími členy souboru jsou absolventi proslulé vysoké vídeňské školy, kteří se scházeli při hraní ve vídeňské hospodě u Josepha Mnozila a v roce 1992 založili septet, který nese jméno majitele pohostinství.

Foto: ilustrační – suedpolentertainment.de / Fb souboru