„Debussyho skladba znamenala mezník v hudební historii, je to skladba, která vytváří nový harmonický jazyk.“

„Každý tón, každý takt má ve Štochlově kompozici místo tak, aby se protiklady slily v jednu harmonii.“

„Všechny skladby večera měly jedno společné – zvukomalebnost.“

Poslední abonentní koncert letošní sezóny Symfonického orchestru Českého rozhlasu zazněl v úterý 28. června. Pod taktovkou Pavla Šnajdra orchestr zahrál Preludium k Faunovu odpoledni a První rapsodii pro klarinet a orchestr Clauda Debussyho, Tři věty o přijetí pro klarinet a orchestr Ondřeje Štochla a Ravelovu Španělskou rapsodii. Sólový part klarinetu přednesl Karel Dohnal.

Naše symfonické orchestry už léta podporují mladé skladatele objednáváním skladeb. Jako ve všem i jejich uvádění ovlivnil covid. Tak jak se postupně dařilo likvidovat „resty“ v odložených koncertech, daří se konečně uvádět i napsaná díla. Jedna skladba, která měla být uvedena už v roce 2020, zazněla na koncertě v Rudolfinu toto úterý ve světové premiéře. Dramaturgie koncertu doplnila světovou premiéru skladbami francouzských impresionistů. Proto základním prvkem celého koncertu byly pocity.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu si pozval na svůj poslední abonentní koncert v této sezóně mladého dirigenta Pavla Šnajdra z Brna, jednoho z našich nejlepších specialistů na interpretaci soudobé hudby. Koncert však zahájil flétnový motiv Preludia k Faunovu odpoledni Clauda Debussyho. Díla, které spolu s Clair de Lune patří k Debussyho nejznámějším a nejoblíbenějším skladbám. Ale také skladba, která znamenala mezník v hudební historii, skladba, která vytváří nový harmonický jazyk. Byla volně inspirována básní Stéphana Mallarméa Faunovo odpoledne. Stejně jako báseň má 110 alexandrinů, skladba má 110 taktů, ale není opisem básně, spíše navozuje různou atmosféru, jejímž zásadním znakem je touha. Touha vytvářená tou nejbarevnější hudbou, plná zvukových kouzel. Tato zvukomalebnost je impulsem, který ovlivnil na začátku 20. století víceméně většinu hudebníků. Pavel Šnajdr vytvářel velké barevné plochy, kde se jednotlivá témata prolínala, vedená sólovou flétnou (Robert Heger), doprovázená harfami a bicími nástroji. Orchestr jednotlivé barvy dobře odstiňoval, zvukově byl jedinečný. Sám Debussy popisoval svou skladbu jako výraz touhy, ale v podání SOČRu hlavním pocitem, který dílo vyvolávalo, byl pocit krásy a pohody.

Tři věty o přijetí pro klarinet a orchestr Ondřeje Štochla byly napsány na objednávku SOČRu. Na své uvedení ve světové premiéře si musely kvůli covidovým uzávěrám ovšem počkat dva roky. Ondřej Štochl je profesorem na Konzervatoři Jana Deyla a možná právě jeho práce s hendikepovanými dětmi, ať už to jsou nevidomí, nebo autisté, ovlivňuje jeho skladby i životní postoj. Jeho hudba je výsostně duchovní. Tím nemyslím pouze hudbu, která je inspirována taoismem, ale i skladby, které reflektují potřebu lásky v lidském životě. Jeho skladby jsou vysoce pocitové, zároveň vysoce barevné. Jejich základem je vyvažování protikladů. Proto jsou také úspěšné. S dirigentem Šnajdrem jsou nejen stejně staří, ale spojuje je i stejný vztah k soudobé hudbě. Však také pro Šnajdrův Brno Contemporary Orchestra napsal Štochl skladbu Jin – nostalgie a naděje, na kterou navazují i Tři věty o přijetí pro klarinet a orchestr. První věta Advent … o setkání s andělem JIN navazuje na Štochlovu předchozí stejnojmennou skladbu pro vibrafon a bicí, přepracovanou, prodlouženou a transformovanou pro klarinet.

Štochl má rád prostorovou hudbu, v druhé větě se uplatnilo kvarteto zobcových fléten, které byly umístěny na empoře. Vzhledem k tomu, že SOČR zobcové flétny nemá, vypomohl s jejich zajištěním profesor zobcových fléten na Pražské konzervatoři Jakub Kydlíček. Sice byly z empory méně slyšet, byl to ale záměr, měly to být v Insomnii … o odžívání nesouladu a umírání pochybností jakési odpovědi z jiné dimenze, jakési „nebeské hlasy“. Poslední věta Coniunctio … o přijetí a důvěře ještě zvýraznila roli bicích, výrazně rozšířených o řadu nástrojů. Sólo na klarinet hrál Karel Dohnal, který byl skvěle připravený a poměrně náročný part zvládl nejen technicky, ale i emočně a barevně velmi dobře. Ač by se to zdálo skoro jako improvizace, každý tón, každý takt má v této kompozici místo tak, aby se protiklady slily v jednu harmonii. To jednotlivé nástrojové skupiny orchestru velmi dobře zvládly.

Karel Dohnal přišel ještě přednést První rapsodii pro klarinet a orchestr Clauda Debussyho. O této skladbě jsme psali v souvislosti s klarinetovou soutěží MHF Pražské jaro 2022, kde byla povinnou finálovou skladbou. Anna Sysová, která v této soutěži získala třetí cenu, se v jednom z rozhovorů vyznala ze své fascinace Karlem Dohnalem za jeho otevřenost ke všemu novému a k jeho projektu Harlekýn skladatele Karlheinze Stockhausena, který provádí po celém světě. Díky své mimořádné technice je Dohnal schopen jako jeden z mála klarinetistů na světě toto Stockhausenovo dílo interpretovat. Díky své technické vyspělosti také zvládal bez problémů všechny záludnosti Debussyho První rapsodie, proto mohl dát veškerou svou vervu do provedení. Jeho interpretace byla do poslední noty perfektně vypracovaná, a přidáme-li k tomu evidentní radost ze hry a nefalšovaný entuziasmus, pak výsledek nemohl být jiný než výtečný. Už proto, že se ta radost ze hry přenesla na celý orchestr.

Maurice Ravel byl po tatínkovi Švýcar, po mamince španělský Bask, dětství prožil ve francouzském Baskicku. Tak není divu, že jeho nejznámější a nejhranější skladby z tohoto rodinného podhoubí vycházejí. Jeho Bolero sice inspirovala ruská emigrantka, tanečnice Ida Rubinsteinová, ale španělský motiv je tam nepřeslechnutelný. Nejvíc se to však projevilo v jeho druhé nejslavnější skladbě, Španělské rapsodii, kterou SOČR ukončil nejen koncert, ale i sezónu 2021/2022. Psal-li jsem o evidentní radosti ze hry v případě Debussyho První rapsodie, nemohu nic jiného napsat ani o Španělské rapsodii. Provedení bylo skvělou ukázkou hráčské spontaneity a precizního přístupu dirigenta. Opět se výborně předvedla skupina bicích nástrojů, kde se objevily tak zřídkavě používané nástroje, jako je baskický bubínek a kastaněty, v části Habanera je nutno vyzvednout i celestu. V oslnivém finále Feria zaujal klarinet Aleše Tvrdíka v dialogu s anglickým rohem Jaroslavy Čihákové Tajanovské.

Všechny skladby večera měly jedno společné – zvukomalebnost. Byla radost se dívat, jak Pavel Šnajdr s orchestrem pracoval, jak vytvářel velké barevné plochy i ostré přeryvy. SOČR se jeho pojetí přizpůsobil a zněl až nádherně emotivně.

Foto: Vojtěch Brtnický