„Celkový zážitek proto nemůže hledat srovnání s vymazlenými a zvukově zaoblenými produkcemi v koncertních sálech. A přece stojí za to.“

„Děj je nesčetnými peripetiemi komplikovaný, v tištěném programu je na jeho přiblížení potřeba 575 slov, dá se však vyjádřit i stručněji.“

„Představení je příležitostí, jak milým způsobem strávit neobvyklý hudební večer, vybočující prostředím ze všeho, co je obvyklé v běžné sezoně.“

Rokokový zámek manželů Kučerových v Nových Hradech na Orlickoústecku je desátým rokem místem festivalové operní stagiony Smetanovy Litomyšle. Letos padla volba na Vivaldiho operu Farnace. Musica florea s Markem Štrynclem ve velikosti sotva dvou tuctů účinkujících ji chystá na červenec také pro Festival Český Krumlov, tam do barokního zámeckého divadla. Ve východních Čechách ji po středeční premiéře dává v těchto dnech ještě třikrát – pokud i nadále počasí dovolí, tak v „zeleném“ divadle v zámeckém parku.

Plenérová produkce má své přednosti. Teplý pozdní letní večer je kouzelný sám o sobě, maličký kruhový prostor mezi pečlivě sestříhanými keři nabízí intimitu pro komorní muzicírování. Má ovšem i svá úskalí. Scénografie je neměnná, hudba je slyšet do všech detailů tahů smyčce a nacházení ideální barvy a dikce zpívaných tónů, teplota a vlhkost ovlivňuje ladění nástrojů… Celkový zážitek proto nemůže hledat srovnání s vymazlenými a zvukově zaoblenými produkcemi v koncertních sálech. A přece stojí za to. Je neopakovatelný. Navíc k němu patří komplexní atmosféra celého večera – osobní přivítání hostů s doprovodnou živou hudbou, návštěva interiérů, pohoštění, malé pěvecké a taneční produkce na různých místech v parku před vlastní inscenací…

Andrea Miltnerová, autorka režie a choreografie, připravila Vivaldiho operu Farnace jako prostý a jednouchý ohlas na barokní divadlo, v bohatých kostýmech a výrazném líčení a se stylizovanými gesty. Marek Štryncl s desítkou muzikantů garantoval zbývající větší část účinku. Dirigoval, respektive určoval tempa a přesně ukazoval sólistům nástupy, a zároveň – spolu s loutnistou a s cembalistkou – celkový zvuk podmalovával hrou na kytaru. Byl nejaktivnějším hybatelem.

Nastudování opery Farnace – v novodobé české premiéře před rokem, nyní obnoveně – souvisí s tuzemskou hudební historií. Antonio Vivaldi měl kontakty do Prahy, a to s hrabětem Morzinem a jeho kapelou (právě jemu dedikoval Čtvero ročních dob) a s Danziho italskou operní společností. Je pravděpodobné, že se v Praze hrály i některé Vivaldiho opery, v případě Farnaceho je uváděno Šporckovo divadlo a rok 1730. Podoba, kterou uvádí Marek Štryncl, vychází z verze dávané pak o rok později v Pavii nedaleko Milana. Úplně poprvé dílo zaznělo při benátském karnevalu roku 1727, před 295 lety.

Děj se sedmi jednajícími postavami je nesčetnými peripetiemi komplikovaný, v tištěném programu je na jeho přiblížení potřeba 575 slov, dá se však vyjádřit i stručněji: Pontský král Farnace byl poražen římskou armádou. Má navíc zlou tchyni. I když se proti němu spřáhla s Římany, nakonec se s přičiněním své sestry vrací na trůn. Všechny ostatní dějové momenty jsou jen dílčím zdržováním, stupňováním komplikací, oddalováním řešení – a především samozřejmě důvodem k áriím. Všeobecné usmíření, ke kterému v závěru dochází, nebylo bohužel v inscenaci náležitě zdůvodněno, přišlo na scéně i v titulcích příliš nečekaně a příkře a vzbudilo spíše úsměv. Ale o psychologii postav stejně není možné příliš hovořit, v tomto případě jde o schémata. Otázkou ovšem je, zda a jak moc se v opeře škrtalo, jinými slovy, co je daností libreta a co důsledkem vypouštění.

Titulní roli zpíval poněkud strnule působící mozartovský tenorista Zoltán Megyesi, jeho ženu mnohem víc hrající Jana Horáková Levicová z Národního divadla, emotivní tchyni Michaela Šrůmová a pozitivně intrikující sestru Sylva Čmugrová. Římany zpívali Kamila Mazalová, známá například ze souborů Collegium 1704 a Tiburtina, Marin Javorský a Eliška Minářová. O virtuózních či strhujících pěveckých výkonech se hovořit nedá, inscenace takové ambice a parametry jako celek nemá.

Farnace je produkcí vytvořenou pro dané místo. V „zeleném divadle“ funguje dobře. Postavy se vynořují z kulis, tedy z keřů, zpívají své výstupy a zase mezi kulisami mizí, občas se mezi nimi objevují tři tanečnice, snad jakési sudičky. A němou roli tu má královský syn, chlapec, o jehož život po celou dobu jde… Divadlo se tu velké nehraje, ostatně ani hrát nedá. Hudební podobě dal Marek Štryncl svižnost, ale ryze instrumentální parametry maličkého obsazení odpovídají těm pěveckým. Dobová poučenost interpretace nevystupuje nijak zvýrazněně do popředí, nedá se to říci ani o dokonalosti hráčského ztvárnění partů. Více než dvouhodinové představení s jedno pauzou je příležitostí, jak milým způsobem strávit neobvyklý hudební večer, vybočující prostředím ze všeho, co je obvyklé v běžné sezoně. Bez nutné specializace, bez velkých nároků.

*******

Foto: archiv festivalu Smetanova Litomyšl, Petr Veber