„Já jsem přesvědčil pořadatele, aby pozvali tohoto skvělého cembalistu a aby zde hrál i Koncert pro cembalo a orchestr Francise Poulenca, vyznal se po koncertě dirigent Tomáš Netopil.“

„Po úvodu přišel na jeviště neupravený mladý muž, působící jako technický pracovník. K překvapení publika sedl za cembalo a začal na něho hrát způsobem, ze kterého se tajil dech.“

„Výkon cembalisty byl překvapivý, nejen kvůli jeho muzikalitě a brilantní technice, ale především díky krásnému zvonivému zvuku jeho nástroje.“

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka přirozeně hostil také zahraniční umělce. Rezidenčním umělcem se letos stal francouzský cembalista Jean Rondeau, který vystoupil na dvou večerech: na samostatném recitálu „Jean Rondeau a Johann Sebastian Bach“, který se konal v Piaristickém klášteře ve Stříbře a kde hrál Goldbergovy variace, a druhý den, 21. června, ho slyšeli ostravští posluchači, kteří navštívili koncert v Domě kultury. Ten přivítal nejen francouzského cembalistu, ale také Záhřebskou filharmonii. A před ni se postavil český dirigent, který působí v Essenu a je prezidentem ostravského festivalu –  Tomáš Netopil.

„Za tohle spojení mohu já, já jsem přesvědčil pořadatele festivalu, aby pozvali tohoto skvělého francouzského cembalistu. Ještě před covidem jsem s ním realizoval tentýž koncert se svým symfonickým orchestrem v Essenu a byl jsem uchvácen jeho interpretací. A když jsem viděl, že zde má hrát svůj recitál, moc jsem stál o to, aby zde hrál i Koncert pro cembalo a orchestr Francise Poulenca,“ vyznal se po koncertě dirigent Tomáš Netopil.

Záhřebskou filharmonii uvedla osobně velvyslankyně Chorvatské republiky paní Ljiljana Pancirov, která mluvila velmi pečlivou a srozumitelnou angličtinou, bohužel většina publika, zejména starší generace, jí nerozuměla. Škoda, že řeč nedostala v překladu paní Tereza Kostková, která pořad moderovala a stála po celou dobu vedle ní. Moderátorka si ale bohužel celý večer spletla s nějakou reality show, mluvila hodně a bohužel ne k podstatě koncertu, a dokonce svoji řeč četla, což působilo velmi neprofesionálně. Proč tedy právě na tento koncert přijela Záhřebská filharmonie a proč právě spojení Paříž–Záhřeb–Ostrava, jak avizoval už název koncertu, se posluchači nedověděli ani od moderátorky, ani z programu.

Na programu koncertu byla po celý večer francouzská hudba. Zahájilo ho Preludium k Faunovu odpoledni Clauda Debussyho, které přineslo krásná sóla dechových nástrojů, dynamické vlny a impresionistickou agogiku. Po tomto úvodu přišel na jeviště neupravený mladý muž, působící jako technický pracovník. K překvapení publika sedl za cembalo a začal na něho hrát způsobem, ze kterého se tajil dech. Pevný, a přitom lehký úhoz, zvonivý témbr a schopnost vdechnout hudbě duši a komunikovat s orchestrem překvapovaly.

Koncert pro cembalo a orchestr „Vesnický“, FP 49 je třívětý. Nejprve zaznělo Allegro molto, které zaujalo tanečním charakterem, kdy cembalo zvonilo a orchestr měl barevný a hutný zvuk. Závěrečné téma bylo pochodové, kde upoutaly barevné a kompaktní lesní rohy. Druhá věta Andante patřila především cembalu a tajuplným dechům a následně se cembalo rozezpívalo v tanečním tématu, které orchestr převzal a rozváděl. Poslední věta Finale přinesla svěží houpavou melodii, kdy se cembalo stalo součástí orchestru, aby následně přineslo sólové variace v komunikaci s orchestrem, který se barevně rozezpíval. Sólovou plochu cembala přerušil vpád trubky a fortissimo celého orchestru, aby pak pomalé sólo cembala dovedlo skladbu do ztracena spolu s jemným pizzicatem smyčců. Výkon cembalisty byl překvapivý, nejen kvůli jeho muzikalitě a brilantní technice, ale především díky krásnému zvonivému zvuku jeho nástroje. Obecenstvo si vytleskalo přídavek, kterým byla skladba Françoise Couperina Les Barricades Mystérieuses.

Na závěr koncertu zazněla Symfonie d moll francouzského skladatele Césara Francka. Krásné a barevné dílo už zralého skladatele hladilo po duši a dirigent mu dal nádherné a hutné klenuté plochy. První věta Lento. Allegro non troppo zněla kulatým zvukem, dramatické a dynamicky plné plochy byly stavěny z tajuplných pian do dramatického fortissima, které připomínalo chorál. Druhá věta Allegretto začala harfou a lehkými pizzicaty smyčců, na které navázalo téma anglického rohu, přejaté lesním rohem, a kantiléna orchestru byla dovedena do široké měkké melodie. Třetí větu Allegro non troppo zahájil energický nástup smyčců a fanfáry žesťů, cyklicky se vracející hudební témata postupně narůstala a dirigent modeloval mohutné plochy postupně rostoucí do fortissima, aby vzápětí zase klesaly v několika vlnách, ale závěr patřil opět mohutnému a efektnímu fortissimu.

Nadšené publikum nešetřilo ovacemi a hudebníci Záhřebské filharmonie mohli být právem pyšní na svůj úspěch u českého publika. Jakmile se lidé ale začali zvedat a odcházet, vešla opět na jeviště moderátorka Tereza Kostková, která je zastavila s nabídkou rozhovoru se sólistou, který ale „není povinný“. Zmatení lidé začali sedat, když na pódium vešel cembalista. Moderátorka začala hovořit francouzsky, čemuž nikdo nerozuměl, a i když se sólisty na něco ptala, nenechala ho v podstatě samostatně nic říct. Když už zase začala mluvit česky a překládat jeho povídání o tom, jak se dostal k cembalu, začali opět lidé odcházet, neboť tohle si přečetli v programu. Vše působilo chaoticky, a protože koncertní publikum je spíše nastaveno na hudbu než na mluvené slovo, opouštělo sál. Dobře míněná aktivita se rozplynula a nepříliš záživně vedený rozhovor publikum nezaujal. Škoda, sólista byl velmi zajímavou osobností.

Sál v Domě kultury se tak dočkal ještě jednoho koncertu před svým uzavřením, které už bylo několikrát oznámeno. A ještě stále je nachystán na závěr festivalu jako mokrá varianta pro závěrečný koncert. Tak snad už to nebude potřeba a snad se závěr festivalu podaří realizovat v krásné přírodě hukvaldské obory!

Foto: Petr Tkáč