„Jiránek byl dobře poučen Vivaldiho tvorbou, je to slyšet na užitých rázných unisonech a některých dalších idiomech a postupech.“

„Neustále komunikující s kolegy na pódiu; a pohledem, postojem i proměnami hudby se svým nástrojem, s tóny i s publikem doslova laškující.“

„Díky atraktivitě místa i díky počasí, po extrémech předchozích dní příjemnému, byl koncert bohatě navštívený.“

V cyklu Barokní podvečery, který v historické Praze pořádá už dvaadvacet let soubor Collegium Marianum, byl koncert v nejdelší večer roku, ve Svátek hudby, situován do Ledeburské zahrady. Nesl název Soirée à Dresda, prezentoval hudbu z fondů drážďanské dvorní knihovny a byl naplněn především uměním flétnistky Jany Semerádové a hobojistky Xenie Löffler.

Výběr autorů a děl pro Barokní podvečer Collegia Marianum v zahradách pod Pražským hradem byl různorodý, ale přesto velmi detailně sjednocený původem hrané hudby. Pocházela z unikátně dochované sbírky drážďanské dvorní kapely, v první polovině osmnáctého století orchestru kvalit vzorových pro celou Evropu. Zachovalo se – a to i přes zničení města na konci druhé světové války –na patnáct set rukopisů instrumentálních skladeb zejména italské a německé provenience, uložených po objevení do Královské veřejné knihovny. Značná část této sbírky, objevené až v druhé polovině devatenáctého století v zapomenuté skříni v katolickém dvorním kostele, má původ v pozůstalosti Johanna Georga Pisendela, koncertního mistra orchestru a skladatele. Právě jeho kompozicí „Imitation des caractéres ed la danse“, zručně vygradovanou taneční suitou, koncert vyvrcholil.

Předtím zazněla Telemannova hudba, skladba od Fortunata Riedela i hudba připisovaná Vivaldimu. Ve sbírce jsou však také skladby členů pražské kapely hraběte Morzina – Antonína Reichenauera, který ovšem v Drážďanech nepůsobil, a Františka Jiránka, který naopak po smrti zaměstnavatele z Čech odešel právě do Drážďan. Jiránek byl dobře poučen Vivaldiho tvorbou, je to slyšet na užitých rázných unisonech a některých dalších idiomech a postupech, ale přidával i něco svého.

Za hlavní sólistku koncertu byla označena proslulá německá hráčka na barokní hoboj Xenie Löffler. Měla sóla ve skladbách od Jiránka, Reichenauera i Telemanna, hrála v minuciézních proměnách skvěle, ale přece jen ji nechtěně zastínila flétnistka Jana Semerádová. A ne pouze proto, že se flétna každému hráči ozývá snadněji než hoboj.

Večer sice neměl dravost, na jakou jsme u některých souborů staré hudby zvyklí, protože Janě Semerádové je bližší galantní hudební naladění. Ale dokáže to využít jako charakteristickou přednost. Když hrála Jiránkův Koncert D dur pro flétnu, smyčce a basso continuo (ale i předtím v Telemannově Kvartetu G dur), byla to přesně ona, jak ji publikum zná: nádherně muzicírující, mazlící se s tóny a frázemi, nekonečně nápaditě a hravě obměňující agogiku, dynamiku, artikulaci a výraz; neustále komunikující s kolegy na pódiu i odpovídající sama sobě; a pohledem, postojem i proměnami hudby se svým nástrojem, s tóny i s publikem doslova laškující.

Druhá polovina programu měla větší náboj. Jiránkův Koncert byl neodolatelný, Pisendelova taneční suita v tempech a rytmech vymazlená a přídavek z pera vídeňského mistra Johanna Josepha Fuxe velmi muzikální. Collegium hrálo ve velmi komorním obsazení: s Janou Semerádovou (barokní příčná flétna – flauto traverso – ve dvou velikostech) to byli hráči na smyčcové nástroje Lenka Torgersen, Małgorzata Malke, Andreas Torgersen, Hana Fleková a Tilmann Schimdt a cembalista Sebastian Knebel, dostatečně motivovaní a spolehlivě tvořící. Přiměřeně velkému (respektive malému) prostoru, který dává k dispozici sala terrena, hudba v tomto obsazení zvukově slušela. Díky atraktivitě místa i díky počasí, po extrémech předchozích dní příjemnému, byl koncert bohatě navštívený a stal se v metropoli jedinečnou položkou červnové hudební nabídky.

*******

Foto: Petra Hajská