„Vybudil interpretační aparát, ochotně reagující a skvěle sehraný a sezpívaný, k dokonalému předání všech odstínů hudebního výrazu i významu slov.“

„S radostí pak zaznělo jako přídavek (nyní se sólisty v řadách sboru) ještě jednou slavné Hallelujah – oslava Krále Králů, Pána Pánů.“

„Překvapilo proto, že byl nakonec litomyšlský koncert zcela zřetelně a slyšitelně ozvučen.“

Händelův Mesiáš má na koncertě s přestávkou tříhodinovou stopáž. Na Smetanově Litomyšli zněl v sobotu na zámeckém nádvoří za teploty přesahující i pozdě večer dvacet stupňů. V podání čtyř skvělých sólistů, Collegia 1704 a jeho bezkonkurenčního sboru zazněl za náruživého vedení Václava Lukse jako strhující doklad bohatosti hudebních projevů barokní doby a skladatelova zralého mistrovství i jako svědectví o tehdejší podobě protestanské zbožnosti.

Koncepcí je Händelovo oratorium Mesiáš, od jehož dublinské premiéry uplynulo letos na jaře 280 let, jedinečným dílem. Nemá vypravěče a děj, a přesto zachycuje příběh. Není dramatem jako Bachovy pašije, ale rozhodně netrpí statičností. Není lyrickou básní, a přece je plné poezie. Není operou, navzdory tomu má řadu výrazných árií. Není ani trochu liturgickou skladbou, ale právě proto je duchovní kompozicí par excellence. Mesiáš, Kristus, je pro autora libreta i pro skladatele opravdu jejich Spasitelem, velmi osobně. A po hudební stránce je Händelův Mesiáš nádherným koncertem pro sbor. Není divu, že založil v anglosaských tradicích vzorovou podobu oratorií, k níž se vztahovali i Haydn, Mendelssohn a Dvořák a s nimi a po nich také řada britských skladatelů.

Stalo se samozřejmostí, že v rámci historicky poučené interpretace staré hudby je už i v tuzemsku jako normální vnímáno provedení na dobové nástroje a v obsazení vzdáleném romantické monumentalitě. Tedy přesně takové, jaké si už jedenáct let spojujeme s barokním orchestrem Collegium 1704 a jeho sborem Collegium Vocale 1704. Václav Luks (rozhovor čtěte ZDE) i v Litomyšli vybudil interpretační aparát, ochotně reagující a skvěle sehraný a sezpívaný, k dokonalému předání všech odstínů hudebního výrazu i významu slov, do partitury zaznamenaných. Dirigoval názorně a podrobně, podněcoval k novým a novým nástupům hlasů a k dalším a dalším dílčím důrazům, k nesčetným zdůrazněním smyslu textu a hudebních emocí, k proměnám dikce, temp a dynamiky, k bravurní virtuozitě i niternosti. Sbor byl neuvěřitelně přesný v artikulaci slov i tónů, smyčce jasné, continuo neúnavně proměnlivé, historické trubky dominující… Sopranistka Deborah Cachet dala áriím čistý jasný hlas, altista Benno Schachtner měkkou působivost i vzrušenou afektovanost kontratenoru, tenorista Krystian Adam měkce lahodné linie a basista Krešimir Stražanac impozantní fond i imponující pohyblivost.

S radostí pak zaznělo jako přídavek (nyní se sólisty v řadách sboru) ještě jednou slavné Hallelujah – oslava Mesiáše jako Krále Králů, Pána Pánů. Bylo hodinu a půl před půlnocí, večer měl téměř subtropickou teplotu a publikum odcházelo obohaceno dokonalým, ani trochu povrchním provedením ikonické skladby. Díla, které mimořádně pozitivně vnímají i ti, kterým třeba ani neevokuje nic z křesťanské víry. Collegium 1704 a jeho sedmnáctičlenný sbor dalo provedení sto procent sil a absolutní hudební hodnotu.

Koncert má však dovětek. S výjimkou Litomyšle Václav Luks všechny nabídky hrát pod širým nebem podle svých slov odmítá. Zastihnout Collegium 1704 pod večerním nebem byla tedy v sobotu opravdu vzácná příležitost. Během odpoledního Pikniku s KlasikouPlus Václav Luks také prohlásil, že „akustická hudba má zůstat akustickou“, a vyjádřil pochybnosti nad technickým zesilováním zvuku u některých koncertů typu open air. „Kladu si otázku, proč vůbec používat historické nástroje, s nimiž se snažíme o zvukovou krásu, o zprostředkování jedinečného zážitku z krásy těchto nástrojů, když bychom si tam nastrkali mikrofony a zvuk zněl deformovaně,“ řekl…

Překvapilo proto, že byl nakonec jeho litomyšlský koncert zcela zřetelně a slyšitelně ozvučen. Přinejmenším v určitě části auditoria tak, že z reproduktorů zaznívala na konci hudebních frází nepříjemná echa umělého dozvuku. Nástrojům sice mikrofony možná jakoby pomohly, přinejmenším tichému drnkání theorby asi ano, ale bylo to nepřirozené a k uzoufání rušivé. Violy a trubky zněly divně zvýrazněně a zejména tenoristovy recitativy a árie, patrně vzhledem k blízkému umístění jednoho ze dvou mikrofonů, byly zbytečně hlasité. V druhé polovině koncertu se zřejmě trochu stáhla hlasitost, respektive reverb – ozvěna, takže hudba už zněla více méně přijatelně, ale dojem z nepatřičnosti se v některých pasážích trochu vracel. Škoda. Škoda.

*******

Foto: František Renza