„Proměnlivost a naléhavost v Janáčkově partituře, zpěvnost, dramatičnost i zvážnění, vyposlouchal a při provedení postihl dobře.“

„Na violu se nehraje tak snadno jako na housle, ale pro Tabeu Zimmermann jako kdyby takové rozdělení smyčcových nástrojů neexistovalo.“

„Dirigent i ve středu uchvátil jako dynamický, nenápadně přesvědčivý vůdce, jako vykladač s obrovskou tvůrčí fantazií, který na koncertě prezentuje patrně velmi náročnou, promyšlenou a přesnou zkouškovou přípravu jako zcela spontánní samozřejmost.“

Na letošním Pražském jaru měly debut dva orchestry – Les Siècles, francouzský s dobovými nástroji, a Gürzenich‑Orchester, německý s moderními nástroji. První z Tourcoing, druhý z Kolína nad Rýnem. Zastřešilo je jméno šéfdirigenta obou těles François-Xaviera Rotha. Středeční večer druhého z orchestrů byl zvukově jiný než ten úterní, ale dirigentův přístup byl podobný: detailní, nápaditý, nesmlouvavě inspirativní.

Janáčkova symfonická báseň Šumařovo dítě, kdovíproč vlastně tak málo hraná, byla v úvodu večera ve Smetanově síni příjemným překvapením. Jednak jako vcelku neotřelá položka programu, jednak interpretací, která evidentně směřovala k empatickému podchycení typických janáčkovských idiomů. Jejich umístění ve skladbě i jejich intenzita, respektive způsob vystavění kompozice, podporují přesvědčení, že jde už o vcelku typickou skladbu autora. Baladický příběh o zemřelém šumaři a o sirotkovi má u Svatopluka Čecha pochurnost, ale u Janáčka silné sociální a emocionální zdůvodnění. Premiéru v roce 1917 sice dělí od lyrické kantáty Amarus bezmála dvě desetiletí, ale jakoby tu bylo z jejího světa dost přítomno. A pokud je v symfonické básni otisknuto i něco z novějších a budoucích Janáčkových výbojů, není to sice ještě tak silné a tak rázovité, ale zřetelné přesto ano. François-Xavier Roth proměnlivost a naléhavost v partituře, zpěvnost, dramatičnost i zvážnění, vyposlouchal a při provedení postihl dobře.

Druhým číslem byl v programu Violový koncert Paula Hindemitha nazvaný Der Schwanendreher. Titul „Obraceč labutí“ odkazuje ke středověkým muzikantům, otáčejícím klikou flašinetu nebo niněry, vyvedenou ve tvaru labutí hlavy. A skutečně, skladba má výrazně archaizující, modální, moderně starobylou atmosféru. Na pozadí zřetelných citací starých písní, svěřených vesměs dechovým nástrojům, se v poměrně samostatné lince odvíjí sólový part, virtuózní, výrazně energický a zajímavý, vynalézavě i malebně kroužící kolem tónových center. Dílo má polyfonní i neoklasický charakter, má tichá i hybná místa, ale víc je z hlediska orchestru těch vážných, chorálních.

Sólistkou byla Tabea Zimmermann. Legenda – a právem. Způsob, jakým pojala sólový part, byl dechberoucí, ať už co do intenzity zvuku a znělosti, nebo z hlediska hráčské virtuozity. Na violu se nehraje tak snadno jako na housle, ale pro ni jako kdyby takové rozdělení smyčcových nástrojů neexistovalo. Z pódia směřoval do publika gejzír vícehlasé hry, složitých smyků, rytmů a tempových proměn i pasáží kroužících okolo písňových témat a motivů. Koncert obsahuje řadu krásných míst, ke kterým patří nezávislé kontrapunkty a dialogy s celým orchestrem, nebo například houpavé sólo violy s harfou, ale i čistě sólové plochy. Violový koncert se pohybuje v podobném hudebním osvětí jako Hindemithova Symfonie Malíř Mathis. Je ze stejné doby, z poloviny třicátých let, a je s největší pravděpodobností výrazem obdobného postoje: tvůrčího úniku ze současnosti – z doby narůstající síly nacismu, který z ideologických pozic usměrňoval vše, včetně kulturního života, a který Hindemitha jako představitele takzvaného zvrhlého umění odstavil. Komorně obsazený orchestr byl v působivé skladbě rovnocenným partnerem, ale pozornost se přece jen soustředila hlavně na sólistku. Definitivně poté, co famózním způsobem přidala strhující dravou rychlou větu z Hindemithovy sólové Sonáty op. 25.

Kolínský městský orchestr Gürzenich‑Orchester, běžně neznámý, jehož jméno nicméně figuruje v historii i u premiér velkých děl, včetně některých Mahlerových symfonií, dostal šanci ukázat se opravdu naplno až po přestávce. V největším možném obsazení. Straussova symfonická báseň Život hrdiny je mimořádně efektní, barvitá, epická. Je, jako ostatně Straussova hudba vůbec, učebnicí instrumentace. Dirigent se vrhl do hudby už při vkročení na stupínek, hned a naplno. A v stejném duchu se neslo celé spektakulární provedení – letělo virtuózně kupředu, ohromovalo, dojímalo a dýchalo; v plném zvuku a ve známých tématech i ve ztišených místech bylo velkolepé, plně ovládnuté, promyšlené i emotivní. Dirigent nevynechal jediný okamžik, ve kterém mohl průběh ovlivňovat, posunovat, inspirovat. Strhával pozornost hráčů na svou stranu, ozřejmoval a s nadhledem řídil prolínání ploch a pásem, pohrával si i s opakovanými zámlkami a generálními pauzami. Orchestr, který není počítán do světové extraligy, příjemně překvapil. Ukázal se v nejlepším možném světle, Straussovu ikonickou skladbu vymodeloval ve všech skupinách, od pikoly po tři tuby, se zřídka slýchanou interpretační silou.

François-Xavier Roth i ve středu uchvátil jako dynamický, nenápadně přesvědčivý vůdce, jako vykladač s obrovskou tvůrčí fantazií, který na koncertě prezentuje patrně velmi náročnou, promyšlenou a přesnou zkouškovou přípravu jako zcela spontánní samozřejmost. Reflexi jeho úterního koncertu na Pražském jaru čtěte pod titulkem Jedinečná a neodolatelná estetika orchestru Les Siècles.

*******

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý