„V Prague Offspring se zejména ukázalo, jak existenciálně důležitý je pro nové umění fyzický prostor, v němž je prezentováno, a s ním související kontexty.“

„Účast Klangfora Wien korunovala Lost Highway Suite od Olgy Neuwirth jako závěrečná skladba sobotního koncertu.“

„Ve svém prvním ročníku se Prague Offspring vyprofiloval jako ambiciózní tvůrčí projekt s multidisciplinárními přesahy a v příštích dvou letech je na co se těšit.“

Se začleněním soudobé hudby do programové nabídky nemá festival Pražské jaro problémy. Skladby autorů pozdního 20. století a soudobých zněly v sousedství hudby minulých epoch na mnoha koncertech. Kromě toho ale byla náplní dvou nových projektů, v nichž sehrála naprosto nezastupitelnou roli: Vize a sny a Prague Offspring.

V Prague Offspring se zejména ukázalo, jak existenciálně důležitý je pro nové umění fyzický prostor, v němž je prezentováno, a s ním související kontexty. Pražské jaro zvolilo pro konání všech akcí projektu multifunkční centrum DOX v pražských Holešovicích, v němž je mimo jiné dnes už proslulý laditelný sál DOX+ (v roce 2018 za něj získal Petr Hájek nominaci na prestižní evropskou architektonickou cenu Miese van der Rohe) s mnoha přilehlými vychytávkami, z nichž některé v projektu našly své aktuální využití.

Těžištěm Prague Offspring byly samozřejmě koncerty, nabídl ale rovněž setkání s umělci, přednášku a performance. Projekt byl velmi dobře marketingově ošetřen, komentáři k významu jeho názvu se média jen hemží. Mně nicméně pro účel této recenze oslovuje spíše významový přesah názvu rezidenčního souboru, s nímž si festival dohodl tříletou spolupráci – Klangforum Wien. Během dvou dnů konání Prague Offspring – 27. a 28. května – bylo právě rozšíření pojetí hudebního umění na umění zvukové identifikačním kódem celé akce. Ozvučení je součástí architektonického řešení komplexu DOX+, proto ji mohla po celou dobu provázet zvuková instalace Cvrlikání/Twitter Matouše Hejla a Aleše Čermáka (amplifikované hemžení živých cvrčků v teráriu v jednom z přilehlých sálů), proto mohli Martin Janíček a Filip Jakš realizovat na statická táhla v prostorách balkonu konceptuální kompozici Petra Hájka 15 minut a 15 vteřin ve městě Galegion (odkaz na stejnojmenný výzkumný projekt architekta zaměřený na nové urbanistické metody). Na koncertech zněly skladby s různě začleněnou elektronikou a vedle dirigenta Base Wiegerse na nich byli protagonisty i zvukový mistr a zvukový režisér (Peter Böhm).

K rezidenčnímu souboru přizval festival také rezidenční skladatelku – Olgu Neuwirth, autorku s vysokým mezinárodním kreditem, který získala zejména za svá scénická a multimediální díla. Sama svou estetiku nazývá „art-in-between“, dobrá nápověda i ke skladbám, které soubor Klangforum Wien na Pražském jaru uvedl. Dvě byly pro sólové nástroje – incidendo/fluido pro klavír a Spleen III pro barytonsaxofon, miramondo multiplo pro sólovou trubku a ansámbl a Lost Highway Suite pro šest sólových nástrojů, elektroniku a ansámbl. Stylově hudba drsná, nesmlouvavá, neklidná. Rozhodně osobitá, zvukově přehuštěný svět, v němž, přiznávám, bych nechtěla žít. Možná v něm i tak žiju, ale nechci si to přiznat, což – připadalo mi – je i skryté poselství v hudbě skladatelky. Olga Neuwirth sice mluví o svobodě v nekonečném prostoru (v souvislosti s trubkovým koncertem), ale z její formově těkavé, fragmentované hudby, plné odkazů na to, co pominulo (například miniodkazy na Händelovy árie) nebo je nedostupné, kdesi v nějaké jiné bublině (jazz), ke mně doléhala spíš setrvalá snaha o překonávání restrikcí, které se vrší tím víc, čím víc jich je zdoláváno, neochota nebo nemožnost si vytouženou svobodu dovolit ani ve vlastní hudbě. V klavírní incidendo/fluido je znakem té nedosažitelné nebo ztracené kategorie deformace zvuku takzvaným preparováním strun a přidaný part Martenotových vln znějící z CD přehrávače. Klavírista by ho měl mít položený ve strunách nástroje, v DOX+ ho měl na stolku vedle klavíru. Všichni sólisté – Florian Müller (klavír), Gerald Preinfalk (barytonsaxofon), Anders Nyqvist (trubka) – jsou členy souboru. Netřeba připomínat, že hráli hudbu extrémně náročnou. Vzhledem k tomu, že libost je pro Olgu Neuwirth zřejmě kategorie, kterou je nutno striktně manipulovat do submisivity, bylo by na místě analyzovat interpretační mistrovství sólistů, k tomu bych ovšem potřebovala slyšet uvedené skladby víckrát a možná i v podání jiných interpretů (poslech z YouTube nestačí). Spoléhám na to, že Klangforum Wien je zárukou výsostně profesionálního ztvárnění, k lepšímu bychom se asi těžko namanuli. (Měla jsem možnost sledovat práci dirigenta souboru Base Wiegerse na zvukové generálce před prvním koncertem. Přítomni byli i všichni tři skladatelé a sporná místa se pilovala po taktech s cílem hudbu nejen přehrát, nýbrž ztvárnit, předat, sdělit.) Při poslechu miramondo multiplo jsem nicméně měla pochybnosti, zda Anders Nyqvist nezůstává svému partu přece jen něco dlužen (autorka skladbu psala pro Håkana Hardenbergera).

Na prvním koncertě mě nejvíc zaujala skladba Clary Iannotty a stir among the stars, a making way, souvislá zvuková plocha, převážně v subtilní dynamice, aby vynikla aura vyšších harmonických tónů dodávaná zčásti z počítače a posilovaná tóny akustických nástrojů. Iannottina skladba přitom není žádným hlazením alikvotními tóny, je to skutečně v přeneseném významu hledání cesty v prostoru mezi hvězdami, jak napovídá titul. Na „trase“ jsou i nárazy, zarážky, bloudění. Že hráči na bicí, elektrickou kytaru, harfu hráli na své nástroje smyčci (harfistka dokonce dvěma současně) a dechaři mimo jiné na vinné sklenky s vodou, bylo vizuálně atraktivní, hlavně však obsahově smysluplné.

Skladby Olgy Neuwirth a Clary Iannotty zazněly na festivalu v českých premiérách, ve světové premiéře byla – na pátečním koncertě – uvedena skladba Andělské schody Martina Smolky, kterou pro tuto příležitost festival od skladatele objednal. Smolkova skladba je dílem mistra zvukových detailů. Nechává je znít znovu a znovu a dává jim tím čas a prostor projevit ze sebe vždycky ještě o něco víc, navázat vztah, zanechat stopu. Zaujalo mě, jak každý z autorů zprostředkovává ve své hudbě kontakt s univerzalitou jiným způsobem – například repetitivní postupy pojednává Olga Neuwirth směrem k strojové strohosti, zatímco Martinu Smolkovi jsou (ve třetí části) prostředkem k vybudování dlouhé plochy, sršící hravou bezprostředností.

Program sobotního koncertu korespondoval do značné míry s tím, co se v DOX+ dělo během celého dne. Jinými slovy, vedle repertoárově osvědčených skladeb Olgy Neuwirth se na něm soubor postavil za skladby mladých, mezinárodně dosud ne příliš známých autorů Jakuba Rataje, Lucie Vítkové, Konstantina Heuera, Iana Mikysky a Adriána Demoče. Koncert tak v první polovině na nějaký čas suploval přehlídku nové tvorby. Součástí zadání byl patrně i stopážový limit, k prospěchu věci, poněvadž tvarovat, kombinovat, řadit a vrstvit zvuky, máte-li k dispozici soubor, v němž jsou sólisticky zastoupeny všechny orchestrální sekce (plus akordeon), lze libovolně dlouho a za sebe svědčím, že zejména v případě příspěvků Konstantina Heuera a Lucie Vítkové bylo nutno aktivovat notnou dávku tolerance a Fade No More od Jakuba Rataje jsem dokázala vyposlechnout v pozitivním rozpoložení, až teprve když jsem si k hudbě připojila představu dětské hry „skákání panáka“ (autor na nic takového neodkazuje). Řekla bych, že mistr nebo přinejmenším zdatný řemeslník se pozná i podle toho, že dokáže určit, kdy má skladba skončit. Všech pět uvedených titulů bych osobně ani tak nenazývala skladbami jako spíše skicami nebo studiemi a jako takové mě zaujaly dvě z nich – Mikyskova a Demočova. Jednoduchý nápad, důsledně vytěžený, a dost. Mikyskovi (Dissolving; Settling) posloužil pětitónový vzestupný motiv, zpočátku uvedený všemi nástroji v rychlém tempu, takže nástup je strhující minimalistická plocha a postupně se tempo zpomaluje, synchronicita se rozpadá, vztahy mezi tónovými parametry se proměňují (zvukovým materiálem se stává i dech) a proces je doveden až do úplného zastavení. Princip opakovaně využitelný, aniž by pozbyl originality. Demoč zase skladbou Súzvuk a chvenie krásně prolnul do hudební reality nové jednoduchosti. Základní vzorec zůstává týž, jakási mantra s prostorem pro doznění, proměny se dějí instrumentačně a s obrovskou vnímavostí vůči fungování mysli a smyslů (hlavně samozřejmě sluchu). „Mantra“ – když už jsem si takové přirovnání zvolila – má iniciační tón v klavíru, ten je ale po čase, kdy už je jasné, že takto to bude plynout dál a nemusíme být ve střehu před případným překvapením, i vynechán nebo zastoupen a vzorec nadále funguje. (Pak se tón v klavíru zase vrátí.)

Této minipřehlídce v rámci koncertu předcházely dvě odpolední akce rovněž v prostoru sálu DOX+ – přehrávka tří skladeb v podání šesti členů Klangfora Wien pod vedením Base Wiegerse a supervizí jejich autorů, studentů skladby z JAMU a HAMU, a ukázkový mistrovský kurz pro (postupně) tři mladé instrumentalisty pod vedením violoncellisty Andrease Lindenbauma, klarinetisty Berhnarda Zachhubera a houslistky Annette Bik. Ve zpřístupnění obou akcí veřejnosti (za což jsem vděčná) shledávám i vstřícné gesto vůči posluchačům ochotným věnovat svůj čas poslechu všelijakých polotovarů a sledovat hudební projevy, které jsou sice z tradice prezentovány jako skladby, ale spíše jsou projekcí tápání, případně nevyhraněného experimentování. V exaktních oborech má experiment místo v laboratoři. Takže jsme dostali možnost nahlížet výzkumníkům pod ruce a to je rozhodně zajímavé – stálo za to slyšet, na co se mladých skladatelů ptá dirigent, jak tázaní odpovídají, na co je upozorňují nebo co od nich chtějí upřesnit přímo hudebníci. Má skladatel přesnou zvukovou představu o své hudbě? Ukazuje se, že to tak nemusí být nebo že to třeba neumí srozumitelně zapsat. Dokonce i zkušeného skladatele může něco při zkoušce překvapit, jak se vyjevilo na generálce k prvnímu koncertu Klangfora Wien, kde Martina Smolku tak (příjemně) překvapilo, jak zní jedna frázička, že doplnil do partitury její bezprostřední repetici. (A je to fakt moc pěkný detail, hráči po jednom, v rychlém sledu za sebou hrají tón, jako když za sebou zastavují auta na červenou. Okořeněno je to ovšem tak, že si tón nepředávají v řadě jeden druhému, nýbrž na přeskáčku, takže to je v souhře dost těžké na přesnost.) Prague Offspring je projekt na tři roky a prezentace děl tří mladých skladatelů měly vyústit v objednávku nové skladby od jednoho z nich k provedení souborem Klangforum Wien na příštím ročníku. Stalo se, volba padla na Pavla Šabackého, který se představil se skladbou Hexxa. Osobně bych favorizovala spíš Patrika Kaka, ten se v komunikaci se členy souboru sice jevil nejméně suverénní, ale jeho skladba mi průběhem a gradací připadala nejprožitější. Těžko komunikovatelný je ostatně i její titul – funktionslist : S -ub-.

Do druhého koncertu Klangfora Wien byla ještě vsunuta výše zmíněná konceptuální kompozice architekta Petra Hájka, který měl v podvečer v Auditoriu zajímavou přednášku o komponované architektuře. Akci performerů na balkoně jsme sledovali na plátně v sále a jedna kamera snímala ještě simultánní akci Josefa Duchana, který byl přímo v sále a vytvářel na hudbu automatickou kresbu.

Účast Klangfora Wien korunovala Lost Highway Suite od Olgy Neuwirth jako závěrečná skladba sobotního koncertu. Materiál pro suitu vytěžila skladatelka z orchestrálních částí své opery z roku 2003 Lost Highway, k níž libreto napsala nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek a je inspirována stejnojmenným filmem režiséra Davida Lynche. Opera i suita jsou s filmem spřízněny řešením struktury. Není zde zřejmý narativ nebo – hudebně – evoluce, dílo sestává ze vzájemně propojených ploch jako alternativ nekonečně se proměňující reality, výrazným stavebním prvkem jsou střihy.

Ve svém prvním ročníku se Prague Offspring vyprofiloval jako ambiciózní tvůrčí projekt s multidisciplinárními přesahy a v příštích dvou letech je na co se těšit.

*******

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý, Petra Hajská