„Všichni aktéři prokázali nebývalou kázeň a schopnost se navzájem poslouchat.“

„Velikým překvapením byl druhý kontratenorista, nejspíše Alexander Chance. Zpíval fantasticky!“

„Koncert byl velmi krásný, umělecky hodnotný a diváci dokonce zvolili standing ovation.“

Ve středu 25. května ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupil belgický soubor Vox Luminis, založený basistou Lionelem Meunierem, uměleckým vedoucím, před sedmnácti lety. Se zpěváky díla Johanna Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna přednesl Freiburger Barockorchester, jemuž pro tento večer vévodila švýcarská houslistka Leila Schayegh. Vybraní instrumentalisté zahráli také Růžencovou sonátu XII C dur nazvanou Kristovo Nanebevzetí od Heinricha Ignaze Franze Bibera. Svátek Nanebevstoupení Páně připomíná výstup Ježíše Krista z hory Olivetské na nebesa čtyřicet dní po jeho vzkříšení. Tento svátek letos připadl hned na následující den, tedy na 26. května.

Téma Nanebevstoupení Páně protkávalo celou dramaturgii koncertu, jehož protagonisté se specializují na historicky poučenou interpretaci na staré nástroje. V úvodu bylo změněno pořadí – oproti plánované Bachově kantátě Auf Christi Himmelfahrt allein, BWV 128 účinkující nejprve přednesli Telemannovu kantátu Ich fahre auf zu meinem Vater, TWV 1:825. Udělali dobře. Pořadatelé uvádějí, že Telemannovy kantáty nejsou tak inovativní a detailně propracované, avšak přinášejí mnohá progresivní kompoziční řešení a vynikají nádhernými melodiemi, zvukovou pestrostí a celkovou živostí. Při poslechu jsem spíše nabyl dojmu, že první polovina jejich sdělení je ta správná. Významně mě tato hudba nezaujala, a to i přes to, že byla jistě provedena na vysoké úrovni. Zajímavé bylo rozmístění sboru – zleva soprán, alt (se dvěma kontratenoristy), bas a tenor. V průběhu celého večera se interpreti drželi jednoho schématu: méně rozměrná sóla (recitativy) zpívali zpěváci ze sboru, árie pak přicházeli odzpívat před všechny účinkující dopředu. Už v první kantátě mi chyběl „všeobjímající“ zvuk, když zpíval celý sbor. Dvořákova síň je pro sbory ideálním místem, v ní se prokážou veškeré schopnosti zpěváků. Vox Luminis má mezi svými členy skvělé sólisty, ale jako celek by mohl působit kompaktněji a zároveň mohutněji.

V Telemannově kantátě zazářil tenorista Raphael Höhn (jméno jsem si musel „vygooglit“, protože obsazení pěvců nebylo v programu uvedeno). Vynikající hlas typický pro oratorní tvorbu baroka až po klasicistní díla. V úvodu velmi pěkně zazpíval i basbarytonista Sebastian Myrus a později i sopranistka (patrně Caroline Weynants). Největší úspěch však od publika sklidil kontratenorista, jehož jméno jsem nedokázal zjistit s jistotou – hledal jsem i podle fotek (v altech zpíval v nižším hlase). Ten předvedl překrásný témbr. Abych uzavřel svůj dojem z Telemannovy kantáty: Skladba je pro mě osobně ne příliš zajímavá, ale sólisté z ní učinili dílo, které mě zaujalo.

Následovala Bachova kantáta Auf Christi Himmelfahrt allein, BWV 128, kterou skladatel zkomponoval během svého lipského období v roce 1725, kdy působil jako kantor v kostele u svatého Tomáše a snažil se o reformu církevní hudby. Sbor se pro úvod rozmístil tak, že v první řadě stály soprány, za orchestrem pak vlevo alty a část tenorů, vpravo druhá část tenorů a basisté. Bylo to zajímavé řešení – soprány zpívaly cantus firmus a ostatní s orchestrem tvořili polyfonii. V tomto čísle všichni aktéři prokázali nebývalou kázeň a schopnost se navzájem poslouchat, neboť uhlídat sbor a orchestr bez dirigenta, kdy instrumentalisty vede od prvního pultu houslí jeden člověk a sbor odněkud zezadu druhý člověk, to vyžaduje dlouhé hodiny nácviku a vynikající schopnost vnímat své okolí. Pravdou však je, že bych místy dirigenta uvítal. Každopádně, už zněla božská hudba! Vrcholem této kantáty byl duet tenor–alt (v tomto případě kontratenorista) Sein Allmacht zu ergründen a krásný závěrečný chorál Alsdenn so wirst du mich, který udělal tečku za první polovinou večera.

Po přestávce nastoupili na pódium vybraní sólisté orchestru, aby s houslistkou Leilou Schayegh zahráli Růžencovou sonátu XII C dur nazvanou Kristovo Nanebevzetí od Heinricha Ignaze Franze Bibera. Byl to velmi zajímavý úvod, který posluchače vtáhl do jiného světa – do čisté instrumentální komorní hudby. Sólistka se předvedla v plném nasazení a všechny čtyři části sonáty vyzněly na skvělé úrovni. V díle jsem si nemohl nevšimnout zvuků, které velmi připomínaly jednu část z Orffovy kantáty Carmina Burana. Skoro jsem si jist, že Orff tuto sonátu musel ve svém životě slyšet. Severočeský rodák Biber tuto sonátu napsal okolo roku 1670. Patří do cyklu patnácti sonát určených k mariánskému rozjímání. Ty autor zkomponoval pro svého mecenáše – salcburského arcibiskupa.

Koncert uzavřelo Bachovo Oratorium k Nanebevstoupení Páně, které pochází z roku 1735. Je pokračováním slavných oratorií k Vánocům a k Velikonocům. „Právě s Vánočním oratoriem má Nanebevstoupení některé shodné znaky, včetně bohatého obsazení se třemi trubkami a tympány,“ popisuje program koncertu a přesně tak tomu bylo. Byl to typický Bach v tom nejlepším slova smyslu a velikým překvapením byl druhý kontratenorista, nejspíše Alexander Chance. Zpíval fantasticky! Má sopránový témbr, vynikající techniku a silnou vroucnost v projevu. Myslím, že jsem nebyl jediný, komu se při poslechu Alexandera Chance tajil dech. Jsem přesvědčen, že to byl nejhezčí zážitek z celého večera.

A pak přišlo něco, co veškerou krásu, kterou oba soubory pražskojarnímu publiku nabídly, srazilo dolů. Předposlední árii zpívala druhá sopranistka, Maďarka Zsuzsi Tóth. Působilo to velmi útrpně, hlas rozbitě, jako by vůbec nemohla zpívat. Bylo mi jí velice líto. A protože jsem nechtěl psát negativně, snažil jsem se dohledat její jiné snímky. Dal jsem si tu práci a našel… starší a ještě starší… a od začátku je něco ne úplně správně. Zpívá velice do šířky, skoro placaté vokály jí neumožňují zakulatit a krýt hlas, zejména přes přechodový můstek. Nutně pak používá tlak a hlas je dyšný, nekoncentrovaný a labilní. Kdyby to byla záležitost jednoho večera, přešel bych to a napsal bych, že sopranistka zpívala v indispozici. Leč, není tomu tak… je to evidentně výsledek několikaletého naturálního a netechnického zpívání.

Koncert byl velmi krásný, umělecky hodnotný a diváci dokonce zvolili standing ovation, což si zejména pánští sólisté zasloužili, stejně tak výkony orchestru a jeho jednotliví hráči či skupiny, například trubky.

*******

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý