„Dostal k dispozici těleso PKF-Prague Philharmonia, které se v dané čtveřici komorních orchestrálních skladeb cítilo evidentně velmi dobře.“

„Marek Prášil inicioval podrobné, mírné, téměř neznatelné, a přece rozhodující agogicko-dynamické proměny a odstíny.“

„Folklorem značně nasáklá kompozice vrcholí divokou ´cikánskou´ větou, ve které se blýskla houslistka Romana Špačková.“

Debutant Pražského jara Marek Prášil není žádným začátečníkem a tedy ani absolutním debutantem. To, že se objevil poprvé na mezinárodním hudebním festivalu v metropoli, neznamená, že by neměl žádné zkušenosti. Má je z Ostravy a z Českých Budějovic, má je ze zahraničí, má je z koncertů, opery i muzikálů. Však si také vedl v úterý v Rudolfinu za dirigentským pultem orchestru PKF-Prague Philharmonia víc než dobře. Vedl koncert účelnými gesty, působil klidně a skromně, měl zajímavý program a výsledek byl velmi muzikální.

Festivalový koncert, na kterém se ve Dvořákově síni představil Marek Prášil, v metropoli prakticky dosud neznámý umělec, letos šestatřicetiletý, byl sestaven téměř jako pro nějakou zkušební komisi. Čtyři menší díla, každé jiné. Pro dirigenta možnost i nutnost ukázat, že si dokáže poradit se vším, s čím je třeba. Ale je to logické. Pokud někdo vystupuje pod hlavičkou „Debut Pražského jara“, je jasné, že asi nebude hned řídit program z těch nejslavnějších a největších skladeb. Marek Prášil ovšem dostal k dispozici těleso PKF-Prague Philharmonia, skvělé a motivované. A to se v dané čtveřici komorních orchestrálních skladeb cítilo evidentně velmi dobře. Debussyho Dětský koutek v aranžmá Andrého Capleta, Mozartův 23. klavírní koncert, Janáčkova Suita a Ligetiho Rumunský koncert byly typově přesně tím, co má publikum od PKF nejraději, i když se od toho orchestr nyní častěji uchyluje i jinam.

Dětský koutek je oblíbeným klavírním cyklem. Instrumentace všech šesti skladbiček z pera Debussyho přítele a žáka, vytvořená už roku 1911, je pro komorní orchestr velmi vděčným úkolem. Kompozici v této verzi neslýcháme až tak často, pokud vůbec. PKF se partitury zhostila s nesmírnou jemností a šarmem. Marek Prášil inicioval podrobné, mírné, téměř neznatelné, a přece rozhodující agogicko-dynamické proměny a odstíny, díky kterým hudba krásně dýchala. Vedl provedení v příjemně ztlumené dynamice, ve které se zřetelně uplatňovala krátká sóla, vyprofilované útržky a minuciézně vypracovaná sazba i zvuk harfy. Barvami se André Caplet trefně přiblížil Debussyho velkým partiturám, přestože zůstal ve výrazně komorním zvuku. Dětský koutek vyzněl jako sled miniatur, jako pěkná suita s intermezzem v podobě Tančícího sněhu, mile, lyricky a i trochu pohádkově. A slavný Golliwoggův cakewalk ji uzavřel docela vtipně.

Mozartův Klavírní koncert A dur byl úkolem pro laureáta loňské soutěže Pražského jara. Dongha Lee je jedním z těch nesčetných Korejců, kteří studují v Evropě a zaplavují svět spolehlivými, zběhlými, ale ničím osobitými interpretacemi děl západního repertoáru. Sólový part zahrál s lehkostí, kterou je možné vnímat jako stylovou: bez tlaku a bez emocí, bez úpornosti a bez patosu. Skladba mu vyzněla klidně a nevzrušeně, neokázale, ale současně také trochu bezvýrazně. Marek Prášil výstižně budoval a řídil dynamiku, orchestr k tomu dodával bezpečný mozartovský rámec, uměřený, neakademický, průzračný. Přesto šlo spíše o formální setkání, ať už byla důvodem sólistova nezkušenost, nebo přece jen pouze daná a předepsaná, ne tak do hloubky prožitá spolupráce.

Marek Prášil byl v Brně žákem Tomáše Hanuse a působí hodně v rodné Ostravě; a tak je logické, že chtěl mít v programu také Leoše Janáčka, s oběma městy spojeného. Jeho raná Suita byla pro PKF-Prague Philharmonia odpovídající volbou. A provedení bylo vynikající. Dirigentovo jasné a úsporné gesto, projev bez kouzel a okázalostí, provedlo hráče i posluchače Janáčkovou hudbou – poměrně ještě krotkou – přehledným a dostatečně energickým způsobem. I tato partitura tělesu velmi slušela, vyzněla poutavě.

To nejlepší na konec. Concert Românesc, Rumunský koncert. György Ligeti ho napsal na začátku padesátých let v trochu bartókovském stylu. Skladba má čtyři věty a každá další je odvážnější než ta předchozí. Nejprve zní hudba docela idylicky, je modálně ukotvená, žádná avantgarda. Dlouhé fráze modeloval Marek Prášil velmi pěkně. Řada míst je traktována sólově. Pak se skladba rozvíjí do ráznější, výrazně taneční polohy, v koncepci modernější. Využívá kontrastujících poloh, také bubínku a velkého bubnu. Docela důležitou úlohu mají lesní rohy. Na řadě je jakési nokturno, ve kterém sólům v orchestru odpovídají vzdálená hornová echa zaznívající pootevřenými dveřmi z předsálí. Folklorem značně nasáklá kompozice vrcholí divokou „cikánskou“ větou, ve které se od prvního pultu několika sóly, virtuózními i sordinovanými, blýskla houslistka Romana Špačková. Ligetiho poměrně raná kompozice je mimořádně zajímavým dílem a Marek Prášil jeho vygradovaným, skutečně strhujícím provedením svůj pražskojarní debut završil tak, že ho může považovat za vítězství – nenápadné a cenné.

——-

Květnový rozhovor s Markem Prášilem čtěte pod titulkem V Ostravě mám hluboce zapuštěné kořeny.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská