„Studium archivní partitury Wagnerovy opery nevnímal Jordan jako pohled do minulosti interpretace, nýbrž jako rozhovor s tehdejším dirigentem díla, Gustavem Mahlerem.“

„Krása zvuku dramatické interpretace ozvláštněné lyrickými okamžiky v souladu s pěveckými výkony vynikala v celém provedení opery.“

„Dominantní poloprázdné jeviště s minimem scénických objektů v současné produkci Calixta Bieita napomohlo vyniknout plastickému znění velkých pěveckých výkonů.“

Vedení světoznámého rakouského divadla zařadilo opět na repertoár velkolepou romantickou operu Tristan a Isolda Richarda Wagnera. Premiéra se konala ve Vídeňské státní opeře 14. dubna. Titulní role svěřil režisér rakouským významným interpretům, pár tvořil hrdinný tenorista Andreas Schager a dramatická sopranistka Martina Serafin. Dílo hudebně nastudoval generální hudební ředitel divadla Philippe Jordan, který inspirativně vycházel i z dobové vídeňské partitury Gustava Mahlera ze sklonku 19. století.

V tradici uvádění opery navázal Philippe Jordan na svého předchůdce v prestižní funkci. Franz Welser-Möst operu hudebně nastudoval v roce 2013, v době jubilejních oslav dvoustého výročí narození a sto třicátého výročí úmrtí skladatele. Dílo tehdy s úspěchem inscenoval debutant Vídeňské státní opery, britský režisér David McVicar, působící na předních scénách ve světě, například v Královské opeře Covent Garden v Londýně nebo Metropolitní opeře v New Yorku.

K nové inscenaci byl tentokrát do Vídně přizván významný španělský režisér Calixto Bieito, bývalý ředitel Teatre Romea v Barceloně (1999–2011), který od roku 2017 zastává post uměleckého ředitele Teatra Arriaga v Bilbau. Činoherní a operní inscenátor, který obdržel řadu ocenění a získal i prestižní Evropskou kulturní cenu, režíruje operní díla od baroka až po současnost. Jeho poetika bývá velmi kontroverzní.

Katalánec Calixto Bieito se představil divákům i u nás svou režií opery Z mrtvého domu Leoše Janáčka, která se hrála v roce 2016 na Mezinárodním operním a hudebním festivalu Janáček Brno v provedení Státního divadla Norimberk. V letošní sezoně debutoval 28. ledna v Národním divadle v Praze, kde v historické budově režíroval Janáčkovu operu Káťa Kabanová. Do Vídeňské státní opery se vrátil po roce, od doby premiéry 21. února 2021 opery Carmen Georgese Bizeta, kterou původně uvedla San Francisco Opera v koprodukci s Boston Lyric Opera. S inscenováním Wagnerových děl má Calixto Bieito už zkušenosti, na svém kontě má například skladatelovy opery Tannhäuser v Lipské opeře (2018) nebo Lohengrin ve Státní opeře v Berlíně (2020). V současnosti připravuje tetralogii Prsten Nibelungův v Pařížské národní opeře.

Opera Tristan a Isolda byla zařazena nově na repertoár Vídeňské státní opery z podnětu dramaturga Nikolause Stenitzera. Současně se jedná o devátou produkci uvádění díla v historii světoznámého vídeňského divadla.

Impozantní romantické operní dílo klade velké nároky nejen na dirigenta, orchestr, pěvce a sbor, ale i na publikum. Operu o třech jednáních složil Richard Wagner v letech 1857 až 1859 a komponoval ji na námět německého libreta, které začal psát už o tři roky dříve. Wagnerovo libreto vychází z námětu středověkého dvorského eposu původní keltské legendy s milostným příběhem. Často bývá spojováno s předlohou díla Tristan Gottfrieda von Straßburga, který upravil legendu Tristan und Iseult, jejíž nejstarší písemná verze pochází z 12. století.

Opera byla inspirována ovšem i Wagnerovou láskou k německé básnířce a spisovatelce Mathilde Wesendonck, manželce Wagnerova mecenáše Otty Wesendocka, dále jeho zálibou ve středověké literatuře a zájmem o dílo významného německého filosofa 19. století Arthura Schopenhauera. O první provedení Wagnerovy opery projevila zájem Dvorní opera ve Vídni, ale po sedmdesáti sedmi zkouškách byla rozsáhlá hudebně dramatická kompozice prohlášena za neproveditelnou. Uvedena zde byla až po osmnácti letech od světové premiéry v Německu, kde se uskutečnila zásluhou krále Ludvíka II. Bavorského pod taktovkou Hanse von Bülowa 10. června 1865 na scéně Königliches Hof- und Nationaltheater v Mnichově.

Opera je dodnes považována za klíčové dílo operních dějin a ovlivnila mnoho skladatelových následovníků. Z kompozičního pohledu patří k přelomovým kompozicím ve Wagnerově tvorbě.

Mysteriózní příběh líčí tragický osud rytíře Tristana a princezny Isoldy, kteří pluli z Irska do Cornwallu za králem Markem, jemuž byla Isolda zaslíbena. Po cestě však oba vypili tajemný nápoj lásky. Isolda byla proslulá svými léčivými schopnostmi po své matce. V zahradě královského hradu si vyznali během noci lásku. Jejich milostné vzplanutí však skončilo v okamžiku, kdy je Tristanův přítel Kurwenal varoval, že se z lovu vrátil král se svou družinou, v jejímž čele byl dvořan Melot, který je vyzradil. Záhy se strhl souboj mezi rytířem a dvořanem, až zraněný Tristan padl do Kurwenalových rukou. Kurwenal odvezl Tristana domů do bretaňského hradu Kareol. Tristan začal blouznit, toužil po smrti a rovněž po setkání s Isoldou. Když přijela do Bretaně, Tristan zemřel v jejím objetí. Kurwenal z pomstychtivosti zabil Melota a sám v souboji zahynul. Na místo přijel i král Marke, omluvit se, ale Isolda vysílením a z tragické lásky k Tristanovi svému životu podlehla.

Režisér Calixto Bieito zasadil příběh do nadčasového rámce plného symboliky. V období přípravných zkoušek ve Vídni přiznal, že vliv na atmosféru jeho pojetí Wagnerovy opery měl film Breaking the Waves Larse von Triera. Rozhodl se proto také pro současné kostýmy, které navrhl Ingo Krügler.

Scénografka Rebecca Ringst koncipovala jeviště prvního jednání se stěžejním elementem vody, která byla částečně na podlaze a také na zadní videoprojekci. Scéna asociovala nejen konkrétní prostředí děje, který se odehrával na palubě lodi plující po moři, ale i abstraktní prožitky postav. Podélně řazené visící jednoduché dětské houpačky vnášely do atmosféry vlnivý pohyb. Houpali se na nich děti i sólisté. Druhému jednání v Cornwallu dominovaly do tmy ponořené dva závěsné a vertikálně pohyblivé fantaskní obytné prostory, z nichž pravý byl Isoldin a levý Tristanův. Pěvci na sebe neviděli, jen výjimečně ve vrcholných okamžicích touhy k sobě natáhli ruce. V uzavřených prostorech sílilo vnitřní drama obou postav, které se pozvolna promítalo i do jejich ničení interiérů či strhávání si oblečení. Ve třetím jednání položil režisér akcent na erotickou stránku lásky a do dění zakomponoval nahý třicetičlenný ansámbl. Výstupy ležících či sošně stojících postav – samotných, ve dvojicích či skupinách – probíhaly paralelně při Tristanově blouznění. I když si jejich situace vysloužily projevy nesouhlasu některých diváků, nerušili hlavní linii příběhu.

Režisér v opeře akcentoval touhu po lásce v jednotě se smrtí. S vnímáním díla komponovaného jako hudební dramatická báseň usiloval se scénografkou vytvořit tajemný prostor, ve kterém postavy přemýšlí a sní. K realizaci mu posloužila také inspirace katalánským surrealismem.

Před konáním premiéry se Philippe Jordan ve Vídni vyjádřil, že opera je revolučním dílem, ve kterém Richard Wagner hudebně a psychologicky analyzuje vnitřní prožitky postav. Opera je sice tonální, ale skladatel a libretista v úsilí o zachycení složitých duševních stavů v kompozici inicioval krizi tonality.

Když se při studiu díla v archivu zabýval Philippe Jordan partiturou Tristana a Isoldy dirigenta Gustava Mahlera ze sklonku 19. století, která byla použita k představením ve Dvorní opeře, byl zaujat jeho osobními poznámkami a mnoha retušemi. Jordanovi se velmi líbilo, jak chytře Mahler pracoval s dynamikou za účelem prosvětlení plánovaného provedení díla. S přesvědčením po studiu konstatoval, že Mahlerův přístup k Wagnerově partituře dodnes patří k tradici, neboť obsahuje mnoho detailů spojených s diferenciací hry smyčcových, dřevěných a žesťových nástrojů. Studium archivní vídeňské partitury Wagnerovy opery Tristan a Isolda nevnímal Philippe Jordan jako pohled do minulosti interpretace, nýbrž jako památný a nesmírně vzrušující rozhovor s tehdejším dirigentem díla, geniálním Gustavem Mahlerem.

Dominantní poloprázdné jeviště s minimem scénických objektů v současné produkci Calixta Bieita rovněž napomohlo vyniknout plastickému znění velkých pěveckých výkonů.

Na čtvrtém představení 27. dubna zpívala irskou princeznu Isoldu rakouská sopranistka Martina Serafin s velkou grácií. Charakterově extrovertní dáma, plná vnitřní síly a odhodlání rozvrhla na představení zcela mimořádně své pěvecké síly. Svému objemnému hlasu propůjčila syté barvy a emotivně odstínila různé situace, často volila velká gesta. V trpké mimice a stálém dramatickém výraze nebyla tak kreativní jak Tristan, šlechtic z Bretaně, v podání rakouského tenoristy. Andreas Schager, introvertnější a bolestně rozervaný, zpíval s mimořádným nasazením. Výjimečné bylo jeho niterné herectví a spektrum intenzivně plné, pestře barevně zachycené dynamické škály. Zejména jejich milostný duet O sink hernieder ve druhém jednání byl nádherný.

Velkými výkony zazářili na scéně i německý basista René Pape a ruská mezzosopranistka Ekaterina Gubanova. Pěvec s hloubkou prožitku a hřejivým basem s tlumenými barvami ztvárnil skvěle sebestředného krále Cornwallu Marka. Výtečná byla jeho árie Tatest du´s wirklich ve druhém jednání. Isoldinu služebnou Brangäne ztělesnila pěvkyně s pokorou i s poněkud ustrašenou snahou ovlivnit mezilidské vztahy v příběhu, Gubanova disponovala pevným hlasem s výjimečnou technikou.

Velmi dobrý byl srbský barytonista Attila Mokus, který ztvárnil nepříliš sebejistého dvořana Melota. Skotský basbarytonista Iain Paterson, který zpíval Tristanova sluhu Kurwenala, v průběhu představení výkonnostně gradoval, svou hereckou škálu rozehrál poutavěji až v závěru opery.

Orchestr Vídeňské státní opery hrál úžasně. Dirigent Philippe Jordan vystavěl monumentální kompozici s četnými menšími a velkými významovými oblouky. Krása zvuku dramatické interpretace ozvláštněné lyrickými okamžiky v souladu s pěveckými výkony vynikala v celém provedení opery. Nádherně, s vnitřní kulminující energií, vyzněly přechody hry orchestru před vokálními výstupy. Typické „nekonečné“ Wagnerovy melodie působivě gradovaly s vnitřními vrcholy.

Výtečná sóla s brilantní technikou, leskem a emocionálním prožitkem zahráli například koncertní mistr Volkhard Steude, hobojista Sebastian Breit, flétnista Karl-Heinz Schütz, klarinetista Gregor Hinterreiter a hornista Manuel Huber. Orchestrální zvuk byl obestřen temným středem a širší paletou hlubších barev se světlými a zářnými výškami. Velkolepé provedení, táhlé, dramatické a bolestně lyrické bylo večer až mistrovské.

S jiskřivostí vyzdvihl dirigent i typický Wagnerův „Tristanův akord,“ který, jak ve Vídni v období zkoušek Philippe Jordan zdůraznil, použili ve svých dílech také Ludwig van Beethoven, Robert Schumann a později ještě i Richard Wagner ve svých operách Parsifal a Soumrak bohů. V opeře Tristan a Isolda získává ovšem motiv signální pozici a zvláštní dramaturgický význam. Philippe Jordan akcentoval výrazně i motivy utrpení, touhy a tragických osudů. Jak přiznal, dílo dirigoval s vědomím, že v kompozici je v pozadí mnohem více symboliky.

Sbor Vídeňské státní opery připravil výtečně sbormistr Martin Schebesta. Pěkné spektrum barev s kreativní intenzitou a emocionalitou přispělo k mimořádné interpretaci Wagnerovy opery, kterou v divadle ocenilo publikum bouřlivými ovacemi.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn