„Od prvních tónů bylo znát, že soubor hraje s absolutním technickým nadhledem, ale i s hlubokým ponorem do hudby samotné.“

„Mám za to, že se v našich končinách neobjevují takoví pěvci často, je dobře, že Tomáš Šelc dostává čím dál více příležitostí u nás i v zahraničí.“

„Na čtvrtečním koncertě se mi do hlavy vedrala nová myšlenka: ‚Máš-li šanci být šťastný, udělej to! Běž na Collegium Marianum.“

V krásném prostředí Lobkowiczkého paláce zazněla ve čtvrtek 21. dubna tvorba mistrů barokní hudby spjatých s českými zeměmi. Šlo o první z jarní řady koncertů cyklu Barokní podvečery souboru Collegium Marianum. Vokálně-instrumentální duchovní díla Salve Regina od Jana Dismase Zelenky či Regina coeli dvorního skladatele hraběte Morzina Antonína Reichenauera coby sólista přednesl slovenský basbarytonista Tomáš Šelc. Na skladbách zmíněného Reichenauera či Johanna Josepha Fuxe nebo Giuseppe Tartiniho ukázali svůj um členové Collegia Mariana pod vedením Jany Semerádové.

Návštěvníci čtvrtečního koncertu se mohli pomyslně vrátit do šlechtického prostředí Prahy dvacátých let osmnáctého století, kam představení korunovační opery Costanze e Fortezza přilákalo stovky hudebníků včetně Tartiniho, který zde několik let zůstal a udržoval kontakty s knížetem Filipem Hyacintem z Lobkowicz. Soubor Collegium Marianum vystoupil ve složení: umělecká vedoucí Jana Semerádová – flauto traverso, flauto dolce, koncertní mistryně Lenka Torgersen – barokní housle, Małgorzata Malke – barokní housle, Andreas Torgersen – barokní viola, Hana Fleková – barokní violoncello, Filip Hrubý – varhany, cembalo a Ján Prievozník – kontrabas.

Jak v programu popsal Václav Kapsa, mariánská antifona Salve Regina stojící v názvu koncertu jasně označovala obsahové zaměření hudebního setkání – prostupující se kontexty se týkaly vzniku samotných skladeb, ale místy i působení jejich autorů, a vytvářely tak síť linií a vzájemných souvislostí.

První skladbou večera byla Ouvertura g moll, K. 355 Johanna Josepha Fuxe. Ta pochází ze sbírky Concentus musico-instrumentalis, kterou autor nechal vydat jako svůj první opus v roce 1701 a věnoval ji Josefovi I. Sbírka obsahuje sedm suit a Ouvertura g moll je v ní zařazena jako čtvrtá. Opět mě velmi mile překvapil kompaktní zvuk ansámblu – vyrovnaný, konkrétní. Od prvních tónů bylo znát, že soubor hraje s absolutním technickým nadhledem, ale i s hlubokým ponorem do hudby samotné. Opakovaná témata byla dynamicky odstíněná a absolutním vrcholem byly perfektně, virtuózně vyhrané figury violoncellistky Hany Flekové a kontrabasisty Jána Prievozníka.

Následovalo první vystoupení slovenského basbarytonisty Tomáše Šelce, který se představil v části Sicut locutus est z Magnificat Šimona Brixiho. O Tomáši Šelcovi jsem už slyšel, ale netušil jsem, co se v jeho hlasu skrývá! Jeho hlasový fond skýtá mezinárodní úroveň, je objemný, sonorní, měkký, kulatý, intonačně téměř perfektní. A je velmi pohyblivý. Basová árie z Brixiho Magnificat je založena na dlouhých koloraturách slova „saecula“. Pěvec tu nejtěžší zvládl na jeden dech! Mám za to, že se v našich končinách neobjevují takoví pěvci často, je dobře, že Tomáš Šelc dostává čím dál více příležitostí u nás i v zahraničí.

V průběhu večera pěvec přednesl také chrámové dílo Regina coeli pro sólový bas, housle a basso continuo Antonína Reichenauera, jehož instrumentální skladby se dochovaly pouze v zahraničí. Ovšem řada chrámových děl zůstala v Praze. Jednou z nich je právě Regina coeli. Hudba je to na první poslech složitá, náročná pro posluchače, ale i interprety. Ti uspěli s veškerou úctou, Lenka Torgersen opět potvrdila své kvality výborné sólové hráčky (skvělá arpeggia) a schopnosti hudebního dialogu. Pro posluchače je poněkud složité poslouchat hluboký lidský hlas a vysoký hlas houslí najednou. Vzdálenost tónů je tak daleko od sebe, že dnešnímu posluchači zkrátka chybějí vnitřní tóny – harmonie. Ale jako vhled do minulosti to bylo velmi poučné.

Ještě před tím nabídlo Collegium Marianum Reichenauerovu Triovou sonátu B dur pro housle, violoncello a basso continuo, Rk 20. Podání souboru bylo skutečně na nejvyšší úrovni. Dialogy houslí a violoncella byly přejímány, jako by první nástroj nepřestal hrát, hudby tekla jak med po stěně. Hana Fleková dokonce navazovala ve vysokých polohách ve stejné barvě tónu, jakou Lenka Torgersen končila. Tok tónů nutil hudebníky vytěžit z hudby vše, co nabízí, a tak přirozeně došlo i na výlet do budoucnosti, protože se ansámblu povedlo vytvořit až romantizující fráze. Byl to krásný zážitek.

Barokní podvečery – to je název cyklu, který průběžně sleduji. K takovému podvečeru se hodí také hudba hravá, ne příliš filosofická a zatížená. A přesně v tomto duchu se odehrál Tartiniho Koncert pro flétnu, smyčce a basso continuo, GIMO 293. Umělecká vedoucí Jana Semerádová si své flétnové sólo užila naplno. Hrála krásně, přesně, muzicírovala a svou náladu předala publiku v plné míře. Podvečerní pianissima, která ji doprovázela ze strany obou houslistek, byla úplně niterná, jako by hrály z dálky. Koncert měl i meditativní rozměr.

Závěrečnou skladbou byla Salve Regina d moll, ZWV 139 Jana Dismase Zelenky. Jako většina jeho děl, i toto bylo psané pro drážďanský katolický kostel. Je jedinou z jeho mariánských antifon napsanou pro sólový hlas. Tomáš Šelc opět prokázal své kvality, Zelenkova hudba byla vhodně zvolena, a dokonce zazněl ještě přídavek v podobě autorova Benediktu z jedné z jeho mší.

Při mé první ReflexiPlus Collegia Mariana jsem použil titulek: „Kam nemůže slunce, tam pozvěte Collegium Marianum“. Na čtvrtečním koncertě se mi do hlavy vedrala nová myšlenka: „Máš-li šanci být šťastný, udělej to! Běž na Collegium Marianum.“

Foto: Petra Hajská