„Devízou Jana Mráčka byla zpěvnost, vřelost tónomalby a svítivost ve výškách.“

„V dirigentově interpretaci byla hluboká snaha uchopit jádro kompozice.“

„Interpretace díla nebyla tíživá ani titánská, navzdory monumentálnosti měla mnoho odlehčených a kontrastních ploch.“

Světoznámý rakouský dirigent Franz Welser-Möst se vrátil podruhé ve své kariéře do Dvořákovy síně Rudolfina k České filharmonii, se kterou debutoval 26. června 2019 s programem složeným z děl Franze Schuberta a Richarda Strausse. Ve dnech 31. března až 2. dubna představil ve třech opakovaných koncertech interpretaci skladeb Wolfganga Amadea Mozarta a Antona Brucknera. Po dohodě s vedením našeho prvního tělesa zvolil opět skladatele, kteří zejména u Vídeňských filharmoniků jsou standardem.

Ačkoliv Franz Welser-Möst má rád a dirigoval v zahraničí díla Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Gustava Mahlera či Bohuslava Martinů, nabídl publiku v Praze i tentokrát hudbu autorů, kteří jsou především jemu blízcí. I když zájemci o dirigentovo vystoupení v Rudolfinu neměli dosud možnost více poznat jeho vztah k interpretaci tvorby českých velikánů hudby s orchestrem pro ně povolaným, otevřela se před nimi vzácná příležitost poslechu, jak Česká filharmonie nastudovala s dirigentem skladby slavných rakouských skladatelů.

V pořadí třetí letošní koncert Franze Welser-Mösta s Českou filharmonií v Praze byl v sobotu odpoledne téměř vyprodán. Koncert otevřel mladý virtuózní sólista Jan Mráček, koncertní mistr České filharmonie, který s radostí a jistou ležérností přednesl Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur, KV 219 Wolfganga Amadea Mozarta. Rané dílo z roku 1775, které Mozart složil v devatenácti letech, kdy zkomponoval i další čtyři houslové koncerty během období svého působení na postu koncertního mistra salcburské dvorní kapely, je prodchnuto efektní kantabilitou, hravostí a humorem, kterému přísluší lehkost pojetí. I když styl skladatele je už poznatelný a nese rysy nezaměnitelné individuality génia, dílo je značně ovlivněné tradicemi koncertů francouzské a italské houslové školy.

Devízou Jana Mráčka byla zpěvnost, vřelost tónomalby a svítivost ve výškách. První větě Allegro aperto dominoval galantní styl provedení díla, druhé větě Adagio působivá lyričnost a decentně procítěná virtuozita přednesu, třetí větě Rondeau – Tempo di minuetto – Allegro exotičnost koloritu s melodickým coupletem „alla turca“ a v souhře sólisty s orchestrem gradující vtipná hravost.

Jan Mráček hraje na housle Nicolo Gagliano zapůjčené od Fidula foundation. Housle krásně znějí a interpret dokáže každý tón projasnit skvěle zvolenou intenzitou a pěknými barvami.

Franz Welser-Möst řídil orchestr komorního typu elegantně a přednes udržoval v celkem běžné dynamické škále barev. Zejména zpočátku zvolil svěží tempo, které však Jan Mráček v sólech zmírnil a zpomalil. V souhře nikdy dirigent sólistu tělesem nezastínil. V závěru výkon Jana Mráčka efektně souzněl s orchestrem se společným cítěním pro jemné dramatické a veselé melodické pointy.

Po pár výkřicích „Bravo“ zahrál sólista přídavek z tvorby Johanna Sebastiana Bacha, Sarabandu z jeho Partity d moll, BWV 1004. S publikem se rozloučil srdečně a posluchače naladil před monumentální Brucknerovou Devátou symfonií citlivě a kontemplativně.

Jen pro zajímavost, Franz Welser-Möst chtěl být houslistou, ale po těžké autonehodě v osmnácti letech musel své plány přehodnotit a po čase se rozhodl, že se stane dirigentem.

Klasicistní díla Wolfganga Amadea Mozarta i romantická díla Antona Brucknera, která zvolil, patří mnoho let ke standardnímu repertoáru Vídeňských filharmoniků, u kterých hostuje častěji od roku 1998. Se světoznámým orchestrem podnikl i četná zahraniční turné. Pětadvacet let úspěšné spolupráce oslaví společně na Nový rok ve Zlatém sále Společnosti přátel hudby ve Vídni, jíž je dirigent čestným členem; současně je i držitelem čestného prstenu Vídeňských filharmoniků. Proslulý Novoroční koncert bude v příštím roce dirigovat Franz Welser-Möst už potřetí. Mimochodem v době, kdy už byl od roku 2002 na postu hudebního ředitele Clevelandského orchestru, zastával současně v letech 2010 až 2014 post generálního hudebního ředitele Vídeňské státní opery. V USA mu byla prodloužena smlouva ve vedení tělesa až do roku 2027.

Franz Welser-Möst je držitelem Gramophone Award a Japanese Record Academy Award. V Rakousku obdržel Čestný kříž za vědu a umění I. třídy a v USA mu byla udělena Zlatá medaile Mezinárodního výboru Kennedyho centra pro umění a Kilenyiho medaile Brucknerovy americké společnosti.

Skladby Antona Brucknera nehraje Česká filharmonie na rozdíl od rakouského slavného orchestru tak často, ostatně i s ohledem na historii repertoáru obou těles. Symfonii č. 9 d moll, WAB 109 složil Bruckner v letech 1887 až 1896, kdy byl už vážně nemocný. Rozsáhlou skladbu však nedokončil a vyjádřil se, že dílo věnuje Bohu. Navrhl rovněž završit rozsáhlou kompozici po třech dokončených větách svou dřívější skladbou, kterou bylo úspěšné Te Deum, WAB 45. Skladatel načrtl ještě mnoho skic poslední čtvrté věty své poslední symfonie, ale při jejím komponování zesnul. Franz Welser-Möst se rozhodl provést symfonii ve třech větách, jak se skladba běžně uvádí. V dirigentově interpretaci byla hluboká snaha uchopit jádro kompozice.

Repertoár dirigenta je obsáhlý, často nahrává v Americe a Evropě symfonickou hudbu i opery pro nejprestižnější firmy, například Decca, Deutsche Grammophon a EMI. Brucknerovy symfonie jsou mu blízké, má bohaté interpretační zkušenosti. Pozorný posluchač vnímá v tvorbě skladatele inspiraci a tradici díla Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena a Richarda Wagnera, na druhé straně i nový hudební vývoj, novoromantický harmonický a orchestrální kolorit s disonancemi.

Když Franz Welser-Möst hovoří o profesi, rád zdůrazňuje, že je zásadní, aby dirigent pochopil a správně uchopil hudební časový oblouk. Velkolepé hodinové dílo rozkryl v jeho objemné struktuře detailně a analyticky. Kompozici, která klade vysoké nároky na poslech, zpřístupnil posluchačům skrz jasně strukturovanou zvukovou stavbu. Interpretace díla s výrazovým bohatstvím melodických pasáží pro velké nástrojové obsazení nebyla tíživá ani titánská, navzdory monumentálnosti měla mnoho odlehčených a kontrastních ploch, něhu, vřelost, závažnost i radost s akcentem na krásu prožitku. Dílo gradovalo organicky.

První větu (Feierlich, misterioso) prodchnul dirigent jasem a dodal jí typický slavnostní a tajemný ráz, pěkná kratší sóla zahráli flétnistka Andrea Rysová a hornista Ondřej Vrabec. Ve druhé větě (Scherzo. Bewegt, lebhaft; Trio. Schnell) vedl dirigent živější souhru v určitých pasážích až ke strhující rychlosti, kterou záhy v silné intenzitě dokázal prudce ztišit, zjemnit, odlehčit a projasnit v pestré škále barev a v široké škále intenzity. Hezká sóla hrála hobojistka Jana Brožková. Dílo znělo přehledně napříč sekcemi, které dirigent výrazově a významově intenzitou proměnlivě odstiňoval, přičemž nesmírně citlivě akcentoval vnitřní tah. Ve třetí větě (Adagio. Langsam, feierlich) ve slavnostní atmosféře završil velkolepé provedení, které posluchači ocenili výkřiky „Bravo“ a dlouhými ovacemi ve stoje.

Foto: Petra Hajská