sobota, 02 duben 2022 14:11

Dva roky v Sukově síni. Výjimečný koncert zahájil Pardubické hudební jaro

Autor:

„Všudypřítomná svěží energie, mistrovské hráčské umění, vzájemné napojení a především vtip, smysl pro detail a odvaha, to vše se podepsalo na zábavné a strhující interpretaci.“

„Přidaná hodnota tohoto večera ve formě nespočtu vychytaných malých i velkých nuancí, tempových a dynamických změn, náladového pojetí a společného jednoho dechu byla neocenitelná.“

„Po doznění posledních jarních tónů, které tematicky zapadly do kontextu dnešních dní, byli všichni hudebníci odměněni dlouhým nadšeným potleskem vestoje.“

 

008

 

Festival Pardubické hudební jaro nově pořádaný Komorní filharmonií Pardubice vstoupil do svého 44. ročníku. Na čtvrtečním zahajovacím koncertě domácí komorní soubor Barocco sempre giovane hostil sólistu Josefa Špačka. Společně připravili program z díla Vivaldiho a Piazzolly. Zaplněná Sukova síň Domu hudby byla nejspíš natěšena na atraktivní repertoár i účinkující, avšak koncert, který by pardubickým mohli závidět téměř kdekoliv jinde, zcela jistě předčil veškerá očekávání.

První čtyři houslové koncerty Antonia Vivaldiho z Op. 8 známé jako Čtyři roční období či Čtvero ročních dob mají zajímavou vlastnost. Jsou takřka notoricky známé, jsou slyšet odevšad, od koncertů klasické hudby přes obchodní centra až po televizní reklamy, přesto stále a úspěšně přivádějí publikum do koncertních prostor. Prestiž festivalu, okamžik zahajovacího koncertu, zvučné jméno domácího hudebního souboru i skvělého sólisty a bezesporu také z plakátů shlížející Vivaldi zařídili, že přednedávnem opravená Sukova síň pardubického Domu hudby byla opět téměř zcela plná posluchačů všech věkových kategorií.

Vzhledem k počtu provedení Vivaldiho hitu nelze často potkat verzi ojedinělou, ba dokonce čímkoliv zajímavou. Houslista Josef Špaček spolu s komorním orchestrem Barocco sempre giovane ovšem tentokrát předvedli naprostý opak. Od prvních tónů Jara bylo zřejmé, že to, co se právě odehrává, se nebude jen tak opakovat. Všudypřítomná svěží energie, nespočet úsměvů nevyjímaje, mistrovské hráčské umění na straně sólisty i hráčů orchestru, vzájemné napojení a porozumění, a především vtip, smysl pro detail a odvaha, to vše se podepsalo na zábavné a strhující interpretaci.

 

011

 

Hudebníci si vzali víc než kdy jindy za své výmluvné, nezřídka až dramatické poznámky autora k hudbě, která prakticky vypráví celý příběh. A tak například štěkající violisté ve druhé větě byli věrní Vivaldiho návodu, jak na to, nejméně tak jako pes svému pánovi, který znavený pasením koz ulehl za šumu listí ke spánku. Letní zpěv všemožných druhů ptáků pak brilantně provedl sólista v úvodní větě Léta. Zuřivě se hemžící hmyz a sílící vítr přinášely obavu z blížící se bouřky. Ta byla naplněna ve strhující třetí větě. Ke konci se však na chvilku rozbouřila natolik, že sólovému hlasu ubrala na srozumitelnosti. To byl ovšem detail v celkově senzačním výkonu, který houslista po celý večer podával.

Neopomenutelná je také role orchestru. Barocco sempre giovane má mnohaleté zkušenosti se samostatnou koncertní činností i spoluprací s nespočtem sólistů. Dá se považovat za samozřejmé, že Vivaldi se Špačkem pro profesionálně obsazený a výborně sehraný soubor nebude žádný oříšek. Přidaná hodnota tohoto večera ve formě nespočtu vychytaných malých i velkých nuancí, tempových a dynamických změn, náladového pojetí a společného jednoho dechu byla ovšem neocenitelná. Například bujará podzimní oslava žní, na které se ani s alkoholem nešetřilo, měla za následek velmi volné pojetí metra první věty Podzimu, takže vyzněla hezky od podlahy. O chvíli později sólista okořenil scénu s ospalými pijany nevšedním glissandem. Zkrátka – na jednotvárnost či nudu nebylo ani chvilku pomyšlení.

 

012

 

Tak, jako v první polovině večera posluchači společně s hudebníky prožili jeden celý rok v režii Vivaldiho, v druhé tomu bylo podobně, tentokrát však za přítomnosti Argentince Ástora Piazzolly. Autor 20. století proslulý zejména svým tangem zpracovaným osobitým stylem obohaceným o další hudební vlivy, klasickou hudbu nevyjímaje, zkomponoval postupně taktéž čtyři skladby inspirované ročními obdobími. Ty bývají uváděny v cyklu jako Čtyři roční období v Buenos Aires. Autor sám je premiéroval na bandoneon se svou kapelou v poněkud „rozlétaném“ pořadí, od Zimy přes Léto a Podzim až k Jaru, v roce 1970.

Pardubickému publiku byla servírována úprava pro sólové housle a smyčcový orchestr Leonida Desyatnikova z roku 1999, tentokrát však hraná chronologicky od Léta po Jaro. Stejný námět, s jakým pracoval Vivaldi, zpracovaný ve stylu tanga byl příjemným a občas i oddychovým (alespoň pro posluchače) doplňkem první poloviny koncertu. Jediným pojítkem ovšem nebyl jen námět – Desyatnikov ve své úpravě parafrázuje a na několika místech i přímo cituje samotného Vivaldiho. Rytmus a nálada tanga doplněné o virtuózní sólové kadence a rozšířené smyčcové techniky ovšem z díla činí něco zcela odlišného, přesto neméně živelného a chytlavého.

 

009

 

Sólista i orchestr předvedli, že žádný žánr jim není cizí, umějí se do něj vžít a prodat jej publiku. V argentinské verzi je navíc věnováno větší množství prostoru hráčům orchestru, a do popředí se tak chvílemi dostali i houslistka Iva Svobodová Kramperová, violista Vít Kubík a violoncellista Matěj Štěpánek. Poslední jmenovaný exceloval především ve druhé, tedy podzimní větě. Po doznění posledních jarních tónů, které tematicky zapadly do kontextu dnešních dní, byli všichni hudebníci odměněni dlouhým nadšeným potleskem vestoje.

Viditelně spokojený sólista i orchestr, k jehož členům houslista choval po celou dobu příjemně vstřícný a přátelský přístup, poděkovali za potlesk ještě krátkým přídavkem. Ten se stal tečkou za zahajovacím koncertem festivalu, jehož dobré jméno mohl jen stvrdit, neboť byl vydařený a pečlivě připravený snad ve všech ohledech. A tak je to správně – je potěšující, když z produkce, která je součástí známé a zaběhnuté značky, je cítit kus odvedené práce a maximální snaha vytvořit zážitek jak posluchačům, tak interpretům a nejedná se jen o „jednu z mnoha“ akcí schovaných za slavná jména.

 

013

 

Foto: Pardubické hudební jaro   

Lukáš Červený

Mladý trutnovský hudebník, student houslí na Konzervatoři Pardubice pod vedením houslistky Ivy Svobodové-Kramperové. Jako sólista na klavír i na housle má za sebou řadu koncertů včetně večera s Trutnovským symfonickým orchestrem. Působí především jako pedagog a dirigent orchestru na Základní umělecké škole Trutnov, kde s jejími žáky realizuje různorodé projekty včetně několika autorských. Jako autor hudby spolupracuje mimo jiné s tanečním souborem Moving point. Je členem několika neprofesionálních hudebních těles včetně pražského Symfonického orchestru Uměleckého sdružení ČVUT.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.