pondělí, 24 prosinec 2018 10:08

Haydnovská záře nad Mnichovem

Autor:

 

„Silně variabilní orchestr, technicky excelentní a na první pohled i poslech nesmírně sympatický.“

„Spojení s Robertsonem působilo na první pohled nesmírně přátelsky a srdečně. Bezprostřednost nebyla přítomna pouze v hudbě, ale reálně i na podiu.“

„Emočně poměrně skoupá hra, přesně „podle pravítka“, běžela razantně, ale byla zároveň plná překvapení.“

 

483688145857231818564053911972688414900224n

 

Klavírista Emanuel Ax i dirigent David Robertson jsou osobnosti, které pojí podobný přímočarý přístup k hudbě. Výsledkem je přímá a bezprostřední hudba, ukazující se bez patosu. Na předvánočním mnichovském koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu společně představili klasicismus a neoklasicismus Haydna a Stravinského. Nápaditý a logický program dotvořil v pátek večer dvojí Ravel.

V paměti ještě stále je poslední hostování Davida Robertsona v Praze a úspěch Symfonie Turangalîla Oliviera Messiaena. Česká filharmonie hrála tehdy v Rudolfinu jako jiný orchestr, naprosto překvapila. Robertson si s jinakostí nebere servítky, pracuje s jedinečností a je to jistě charisma, které mu pomáhá v tom, že to nakonec všechno vychází. V Mnichově bylo vidět, že nemusí stavět jen na extrémech nebo jinakosti. I z podstaty jednoduchého Haydna dokáže vymodelovat takový zvuk, který na tuto vlastnost upozorní, v tomto případě na jednoduchost. Naopak ji ještě vyzvedne. Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, toto „kubelíkovské“ těleso, je ideálním objektem pro výše popsaný přístup. Silně variabilní orchestr, technicky excelentní a na první pohled i poslech nesmírně sympatický.

 

484071055867579284195978541228206869446656n

 

Radost ze hry byla znát už v první skladbě z nápaditého programu, ze suity Maurice Ravela Le tombeau de Couperin. Pocitově lehká kompozice, plynula lehce jako vánek. Byla to křehká hudba, vykreslovaná do posledního tónu. Tempově svižnější, finále nicméně až moc razantní. Do paměti se zapsaly sladkobolné smyčce a přesné dechy druhé části. Nebo pocity nesmírné naděje v Menuetu. Poté konečně nastoupil Emanuel Ax. Spojení s Robertsonem působilo na první pohled nesmírně přátelsky a srdečně. Bezprostřednost nebyla přítomna pouze v hudbě, ale reálně i na podiu. Vlastně veškeré vlastnosti interpretace se pomyslně zrcadlily i do chování účinkujících, ať už šlo o radost ze hry nebo upřímnost. Do nálady byli navíc reálně vtahováni i hráči, například když se na ně Ax neustále při hraní Haydna otáčel nebo si souhlasně kynul hlavou s prvním houslistou. Výsledek proto nemohl být jiný, než bezprostředně radostná zářívá hudba.

 

261662983926197511667502626391181805156862n

 

Haydn nebyl vlastně nijak efektní. Naopak, šlo o přednes plný lehkosti. Ax nijak nepřehrával, nepotřeboval k tomu žádné efektivní pohyby nebo kreace. Ačkoliv přirozeně pracoval s dynamikou, výsledkem byla spíše umírněnější měkká hra, a pokud by posluchač měl najít místa realizace těchto tempových změn nebo zdůraznění, musel by hledat v jednotlivých kadencích v závěrech vět. Celý Haydn tak působil nesmírně kompaktně a pravdivě, protože ho Ax interpretoval logicky a jednoduše. Nešel tak proti povaze té hudby, ale s ní. Pokud by měl posluchač vnímat tu pomyslnou „haydnovskou“ záři, bylo to jistě v tento vzácný okamžik. Navíc na prahu vánočních svátků s jistou symbolikou.

V některých pasážích, především v první a poslední větě, byl klavír akusticky trochu potlačen orchestrem. Ačkoliv Ax nijak zásadně nesnižoval nebo nezvyšoval dynamiku, pocit slabého klavíru se během Haydnova klavírního koncertu několikrát vracel. U Stravinského Capriccia tomu bylo o poznání méně. Pravděpodobně to bylo vinou problematické akustiky velkého sálu mnichovského Gasteigu. Ta má tu vlastnost, že zvuky z podia a hlediště odděluje, místo, aby tomu bylo naopak. Je mnohem lepší poslouchat klasickou hudbu v Mnichově v sále Rezidence, než zde.

 

483796015885249949095578204895713125990400o

 

Capriccio Igora Stravinského bylo další ukázkou excelentní práce Emanuela Axe s hudebním materiálem. Pevně strukturovaná hra, tempově přesná, harmonicky ustálená, v soustředěném klidu, Ax nezapomněl ani na jeden tón. Bylo to stejný případ jako u Haydna, orchestr i Ax v intencích nepřesahovali povahu autorovy hudby. Emočně poměrně skoupá hra, přesně „podle pravítka“, běžela razantně, ale byla zároveň plná překvapení. Na závěr programu přišlo emocí naopak mnoho. Po úpravě podia uzavřel úspěšně orchestr s Davidem Robertsonem koncert Ravelovou známou kompozicí Ma mère l'oye – Má matka husa. Vlastně v obou Ravelových kompozicích se cosi odráželo. Nejistota života, zavalena nadějí a emocemi, které gradovaly v závěru Ma mère l'oye.

 

67799101513021113281561681463325n

Foto: Archiv Emanuela Axe a David Robertsona

Jan Průša

Absolvent politologie a student teologie, cestovatel, oficiálně působící v prostředí mezinárodního businessu.
 
Podle vlastních slov občasný hudební publicista, mladý mahlerián, fascinován Brucknerovým hudebním světem, stálý posluchač otevřený všemu novému hudebnímu, neustále se učící a objevující. Poznávat začal hudbu od pozdního romantismu a přes hudbu moderní pomalu k hudbě raně barokní. Jeho zájem se přenáší v celé šíři hudebního vývoje. Jednou by rád interpretoval na klavír Cageovu slavnou kompozici 4´33´´ 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.