středa, 23 březen 2022 19:28

Barokní šerosvit a lesk zvuku cinků

Autor:

„Skladba vnesla do večera pozitivní radost i ryze hudební emoce. A od začátku také to, co neslo znějící hudbu po celý večer: měkce pronikavý zvuk cinků.“

„Víme, ale neškodí si to znovu a znovu připomínat: v hudebním umění Monteverdi zásadním a velkolepě invenčním způsobem překlenul období proměny renesance v baroko.“

„Také jde o raně barokní hudbu, odlišující se nicméně od Monteverdiho jednodušší sazbou a hladším, elegantnějším a možná vlastně i konvenčnějším průběhem.“

 

220322C1704Chiaroscurovenezianohires18cPetraHajska

 

Chiaroscuro veneziano. Benátský šerosvit. Tak nazvalo Collegium 1704 úterní koncert v pražském Rudolfinu, jehož podstatnou částí byla hudba Francesca Cavalliho a Claudia Monteverdiho, autorů působících v první polovině sedmnáctého století v Benátkách v kostele sv. Marka. Václav Luks s pouhou hrstkou instrumentalistů a zpěváků vyprodukoval neuvěřitelně nádherný zvuk, plný barev a kontrastů – energickou, poutavou a krásnou duchovní hudbu, nekonečně mnohotvárnou a neoposlouchanou.

Šerosvit je primárně pojmem z dějin výtvarného umění. Patří k technikám, které používali Tintoretto, Veronese, Caravaggio…, ale také Rubens nebo Rembrandt. Není to znak benátské školy, ale k italskému a pak i nizozemskému malířství konce šestnáctého století i století následujícího. Ostře nasvícené zvýrazněné detaily, tmavé stíny… V nadsázce a přeneseně se tak opravdu dá hovořit o hudbě, ve které se v krátkých plochách střídají a proměňují dynamické, barevné, metrorytmické a tempové parametry, ve které se vynořují blyštící a zářící tóny a některé motivy náhle vystupují jasně do popředí, podpořeny zvoleným hlasem nebo instrumentací.

 

220322C1704Chiaroscurovenezianohires30cPetraHajska

 

Francesco Cavalli, první autor programu, byl u svatého Marka, v chrámu s řadou empor, Monteverdiho následovníkem. Jeho dvousborová skladba Lauda Jerusalem (Jeruzaléme, oslavuj Hospodina!) charakteristickým způsobem střídá sóla a tutti, jemnější a hymnické úseky. Vnesla do večera ve Dvořákově síni od prvních tónů pozitivní radost i ryze hudební emoce dané zdůrazněním hybnosti a tečkovaných rytmů. A od začátku také to, co neslo znějící hudbu po celý večer: měkce pronikavý zvuk cinků – historických dechových nástrojů, rohů ze dřeva a s nátrubky. Adrien Mabire a Frithjof Smith je ovládali i jubilacích, zdobených pasážích a nejvyšších polohách s naprostou lehkostí a bravurou a korunovali slavnostní a zářivý charakter skladeb jedinečným způsobem.

 

220322C1704Chiaroscurovenezianohires32cPetraHajska

 

Claudia Monteverdiho představilo Collegium 1704 výběrem čtyř děl ze sbírky Selva morale e spirituale jako skvělého autora. Víme, ale neškodí si to znovu a znovu připomínat: v hudebním umění zásadním a velkolepě invenčním způsobem překlenul období proměny renesance v baroko. Poslech jeho strhujícím způsobem koncipovaných vícesborových skladeb, navíc tento večer opravdu bravurně zahraných a zazpívaných, budí a budil mimořádné potěšení. Mísí se v nich staré a nové, někdejší madrigalový styl a moderní generálbas, jsou pestré a stále něčím nové, nacházejí přesné prostředky pro vyjádření textu.

Na programu byly čtyři kompozice s obvyklými latinskými žalmovými texty. Dixit Dominus Domino meo (Výrok Hospodinův mému pánu) s podrobně vypracovanou deklamací, proměnami sazby a temp, krásnými harmoniemi i polyfonií. Beatus vir (Blaze muži, jenž se bojí Hospodina) s výraznou opakovanou basovou linkou. Laudate pueri Dominum (Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina) se střídáním duetů. Gloria (Sláva na výsostech Bohu) se svižně synkopovanými i velebnými pasážemi. Čtyři kompozice v jednom stylu, ale každá jiná, každá jako drahokam, všechny čtyři v interpretačně dokonalé podobě.

 

220322C1704Chiaroscurovenezianohires16cPetraHajska

 

Orchestr Collegium 1704 měl spolehlivé smyčce, skvěle obsazené continuo, čtyři pevně i měkce znějící trombony a virtuózní cinky. Sbor Collegium Vocale 1704 v patnácti členech zastal nádherně vyladěný plný zvuk, ale ještě častěji v nesčetných sólech nebo nevelkých ansámblech, vystupujících na chvíli z celku, naprosto ukázkově naplňoval v jednotlivých hlasech ideální představy o stylovém, kultivovaném, technicky dokonalém a zářivě projasněném zpěvu a sezpívanosti. Za všechny to byl andělsky křišťálový hlas Terezy Zimkové a měkký bas Tomáše Šelce… – ale potěšili i všichni další, kdo se v sólech uplatnili. Arzenál nekonečně různých řešení, která Monteverdi s logikou a definitivní přesvědčivostí nacházel a našel pro zvolené části textu – rychlé recitace, zdobené kantilény, klidná pozastavení, polyfonní odpovědi, líbezné chóry, úderná zvolání… – podchytil Václav Luks podrobným frázováním a akcentováním. Od přesného společného nasazení až po závěrečné tóny, posílané kamsi vzhůru.

 

220322C1704Chiaroscurovenezianohires14cPetraHajska

 

Po přestávce byla na programu už jen zhruba dvacetiminutová mše Missa Sanctae Mariae Magdalenae z pera Giovanniho Felice Sancese. Jde o skladatele, který v Benátkách nepůsobil, ale byl tam kolem poloviny sedmnáctého století přítomen jako operní autor. Sám se vyskytoval spíše v Římě a pak u dvora ve Vídni. Právě odtamtud se v opise trubače a skladatele Pavla Josefa Vejvanovského dostala partitura jedné z jeho mší do kroměřížských biskupských hudebních sbírek, odkud k jejímu uvedení Collegium 1704 získalo patrně inspiraci. Také jde o raně barokní hudbu, slavnostní a členitou, střídající skupiny a celek, odlišující se nicméně od Monteverdiho jednodušší sazbou a hladším, elegantnějším a možná vlastně i konvenčnějším průběhem. Části mešního ordinária se v tomto případě podobají jedna druhé, jen Benedictus přináší jímavější polohu. Provedení ozdobila řada sólových vstupů a přiměřenou monumentalitu dotvořily trombony a cinky umístěné v tomto případě nikoli vpravo v orchestru, ale nahoře na varhanní empoře. Co jediné tento večer mohlo snad trochu překvapit? Že soubor výrazněji, rozestavením nebo rozmístěním, nenaznačil prostorové benátské řešení vícesborovosti.

Václav Luks muzikálně provedeným, ne běžným italským programem – skutečným „koncertováním“ v původním slova smyslu, ve „stile concertato“ – připravil 22. března do pražského hudebního dění neokázalou událost. O to radostnější, že už se po dlouhé době zase smyl umělý rozdíl mezi pódiem a auditoriem: ani posluchači už konečně druhý týden nemusí mít roušky a respirátory.

 

220322C1704Chiaroscurovenezianohires42cPetraHajska

 

Foto: Petra Hajská

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.