„Košárek se k těmto extrémně náročným a rafinovaným dílům postavil čelem. Teprve tady jsme si mohli uvědomit, jaký klavírista to vlastně sedí za klavírem.“

„Lehkost a energie, s jakou Košárek předvedl Guldovy skladby, byly dechberoucí. Z mého pohledu se jednalo o vrchol celého večera.“

„Karel Košárek posluchače dokáže bavit, protože je vidět, že hraní baví v první řadě jeho samotného.“

Na pondělí 21. března přichystali organizátoři koncertní řady Hybatelé rezonance v Anežském klášteře klavírní recitál Karla Košárka s neotřelým repertoárem sledujícím linku vzájemných vlivů jazzu a takzvané vážné hudby. Na koncertě zazněla kromě skladeb George Gershwina i díla Friedricha Guldy, Bohuslava Martinů, Nikolaje Kapustina a parafráze skladby Arama Chačaturjana.

Klavíristu Karla Košárka známe jako všestranného hráče se zálibou spíše v méně hraných skladbách či autorech. Nejinak tomu bylo na jeho recitálu v rámci řady Hybatelé rezonance, který organizuje věhlasná značka výrobce klavírů C. Bechstein a pro tento koncert připravila nádherný nástroj D 282. Koncert byl cíleně sestaven ze skladeb na pomezí jazzu a klasické hudby, tedy logicky z hudby 20. století.

Mluvíme-li o jazzu, vybaví se nám na prvním místě improvizace a všeobecně interpretační volnost. Pokud ovšem klasický pianista zvolí takzvaný jazzový repertoár, avšak důsledně vykomponovaný a vypsaný, stojí v poněkud nevýhodné pozici, neboť by mu jeho muzikantská čest a pokora neměly dovolit příliš se vzdálit od zápisu, na druhé straně by hudba alespoň měla znít, že vzniká „tady a teď“. To je nepochybně výzva! Častokrát jsem slyšel tyto a podobné skladby zahrané „akademicky“ přesně a důsledně, většinou však potom měly ke skutečnému jazzu opravdu daleko. V případě Košárkovy interpretace to však bylo jiné.

Už od prvních tónů známého Gershwinova Preludia B dur bylo vidět a slyšet, že ho hraní baví. Možná, že pro tuto úvodní skladbu zvolil až příliš bravurní tempo, což ve spojení s akustikou Anežského kláštera mohlo být zprvu pro posluchače šokující a já osobně jsem potřeboval chvilku na „zorientování se“. Od druhého, bluesového preludia dál už ale koncert v podstatě bezstarostně plynul. A všichni zúčastnění si ho zjevně užívali. Košárek uvedl namísto obvyklých tří preludií všech šest, což považuji za skvělý nápad. Po nich následoval krátký komentář, kterým dle mého soudu Košárek velmi vkusně navázal kontakt s publikem a zasvětil ho do pozadí vzniku skladeb právě odeznělých i nadcházejících. Po zmíněných preludiích zazněly tři písně v klavírní verzi Earla Wilda (Virtuózní etuda „Fascinating Rhythm“) a autora samotného (Walking the Dog a I Got Rhythm). Na mě asi nejvíce zapůsobila „Walking the Dog“, snad i díky zmínce souvislosti s blízkým Gershwinovým úmrtím, které už v době komponování patrně očekával. Na skladbě to nicméně není slyšet. Tím spíše v hravé a zábavné interpretaci Karla Košárka.

Závěr první půle koncertu nepatřil ničemu menšímu než Rapsodii v modrém. Ačkoliv toto dílo známe spíše v orchestrální verzi se sólovým klavírem, tato původní, klavírní verze se objevuje na pódiích stále častěji. Pravdou je, že barevnost orchestru je v něčem zajímavější a dopomáhá i stavebně. Přeci jen prezentovat toto přibližně osmnáctiminutové dílo sólově klade na hráče výjimečné nároky – a to nejen technické, ale především výrazové a stavebné. Právě zde Košárek potvrdil své kvality, kterými jsou zejména smysl pro detaily a polyfonní fakturu. To, co dával v předchozích skladbách spíše tušit, zde využíval naplno: zvýrazňování vedlejších hlasů při opakování témat, práce s proměnlivou akcentací a frázováním podobného hudebního materiálu, brilantní a vynalézavá pedalizace a podobně. Zkrátka deficit orchestrálních barev kompenzoval velmi kreativně a poutavě, aniž by klesl k rutinnímu opakování už slyšeného.

Pokud jsem snad v první polovině měl nějaké pochybnosti, byla to mírná disbalance mezi poměrně zvučnými basy a jemnějšími melodickými linkami, které byly místy basem pohlceny. V těchto chvílích si vždy připomenu zábavnou poučku, že nejhorší místo k poslechu klavíru je za jeho klaviaturou. Jinými slovy, jsem skálopevně přesvědčen, že Košárek tento pocit neměl a projevil se spíše v sále a možná i jen v určitých místech. Těžko říct, zda by se vůbec dal tento poněkud nežádoucí efekt nějak ošetřit. Zajímavé je, že ve druhé polovině koncertu jsem tento pocit měl daleko méně. Velkou roli zřejmě hrál tedy i samotný repertoár.

Druhou polovinu otevřely tři velmi virtuózní skladby Friedricha Guldy. Toto jméno má nepochybně velkou váhu coby vysoce respektovaný interpret klasického repertoáru, avšak jedná se i o výjimečnou osobnost pianismu jazzového. Košárek se k těmto extrémně náročným a rafinovaným dílům postavil čelem. Teprve tady jsme si mohli uvědomit, jaký klavírista to vlastně sedí za klavírem. Košárek působí nesmírně skromným dojmem. Nepředchází ho hvězdná aura, není to marketingově podporovaná hvězda. Avšak jeho umění působí tak přirozeně a pokorně, že si ho mnohdy vlastně ani neuvědomujeme. Kladu si otázku, jestli přesně tohle není ten ideální stav, kdy interpret stojí v pozadí, aby na prvním místě stály skladby samotné. Lehkost a energie, s jakými Košárek předvedl Guldovy skladby, byly dechberoucí. Jeho repetiční technika je dokonale přesná a přesvědčivá. Z mého pohledu se jednalo o vrchol celého večera.

Následující suita Film v miniatuře Bohuslava Martinů patří ke skalnímu Košárkovu repertoáru (nahrál ho už na svém martinůovském CD v roce 2008) a je to znát. Bylo nesmírně milé zasnít se a nechat se vtáhnout do tohoto „českého jazzu“ dvacátých let minulého století. Martinů zde s jazzem spíše koketuje, než aby ho napodoboval. Tu a tam se mihne jazzový rytmus nebo názvuk melodie či harmonie. Košárek velmi hravě vypíchl podobná místa, jindy zase vytvořil až impresionistické barvy nebo romanticky rubatově rozvolnil melodii. Při třetí části – „Ukolébavce“ – dokázal barevně kouzlit natolik, že se mi před očima skutečně začal odvíjet pomyslný „film“.

Závěrečná dvě čísla byla nepochybně technicky nejnáročnější. Osobnost před dvěma lety zesnulého Nikolaje Kapustina postupně dobývá světová pódia a čím dál častěji se jeho díla objevují i na repertoáru klasických klavíristů. Není divu: jsou velmi efektní, technicky náročná, a přitom svými jazzovými prvky posluchačsky přitažlivá. Koncertní etudu č. 3 – Toccatu – zahrál Košárek se vší bravurou a vtipem. I když osobně mne více „chytl“ Gulda. Ale to je asi spíše otázka vkusu a preferencí.

Tečkou koncertu bylo Sabre Dance Boogie, jazzová parafráze Louise Busche na slavný Šavlový tanec z baletu Gajané arménského skladatele Arama Chačaturjana. Zábavnou a virtuózní verzi lze zcela jistě považovat za správně zvolené a odlehčené zakončení tohoto výjimečného dramaturgického počinu. Košárek zde předvedl svou obdivuhodnou techniku repetovaných akordů, které se ozývaly s naprostou jistotou i přes extrémní tempo. Není divu, že si publikum vyžádalo potleskem vstoje ještě dva přídavky. Prvním byla jazzová adaptace slavného Tureckého pochodu Wolfganga Amadea Mozarta nazvaná „Jazz alla Turca“ z pera tureckého klavíristy a skladatele Fazila Saye. Druhým přídavkem pak Karel Košárek publikum zcela uklidnil a pomyslně „dojal“ před cestou domů – Bachovo Adagio z Koncertu f moll nám připomnělo, jak blízko má barokní hudba k jazzu a jazz ke klasice. A to byla v podstatě hlavní myšlenka celého koncertu.

Karel Košárek patrně nepatří ke klavíristům, na které se chodí pro jejich renomé a věhlas bez ohledu na to, co a jak hrají. Není mediálně známou osobností, kterou vídáme pravidelně na televizních obrazovkách nebo titulních stránkách magazínů. Není to zkrátka interpret, který přeci „musí hrát dobře“. On dobře jednoduše hraje. Tím spíš je ovšem interpretem zajímavým a osobitým, neboť posluchači nabízí originální, a především pokorný vhled do svého zajímavého uměleckého světa. A to většinou na půdorysu vynalézavého a neotřelého repertoáru, který klade do zajímavých souvislostí. Jeho pianistické schopnosti jsou obdivuhodné, ale nestaví je apriori na odiv. Využívá je ke zprostředkování hlubokého zážitku – a ten nemusí být zrovna filozoficky zahloubaný. Karel Košárek posluchače dokáže bavit, protože je vidět, že hraní baví v první řadě jeho samotného. Ono skromné a velmi lidské vystupování pak nepochybně přitáhne posluchače, kteří tím pádem neposlouchají „nadpozemskou klavírní modlu“, ale člověka z masa a kostí, který dělá to, co ho baví. Takovému interpretovi pak rád odpustím i občasný překlep nebo chybu. Těmi mne totiž jen opětovně upozorní, že je také jen člověk.

Foto: Hybatelé rezonance / Zdeňka Hanáková