úterý, 15 březen 2022 10:06

Parsifal v Linci vynikl hudebním nastudováním

Autor:

„Poschnerův cit pro kompaktnost hry, pro plasticitu frází, diferencovanost dynamiky, pro výstavbu vrcholů dílčích a hlavních je naprosto zřetelný.“

„Bravo, takový kompaktní výkon orchestru v operním divadle je vzácný.“

„Aktualizací vytváří pan režisér Suschke jakýsi obecněji pojatý soumrak diktátora se scénickou výpůjčkou z Obersalzbergu v závěru díla.“

 

02

 

Ve velkém sále Musiktheateru v Linci se představilo 12. března 2022 vrcholné dílo Richarda Wagnera Parsifal. Stalo se tak pod taktovkou šéfdirigenta opery a Bruckner Orchestru Linz Markuse Poschnera a v aktualizovaném charakteru režijního pojetí ředitele Musiktheateru Stephana Suschkeho, která navodila vášnivé diskuze o přestávkách. V náročné titulní roli se představil německý hrdinný tenorista Heiko Börner, jenž se již osvědčil v Linci v roli Wagnerova Tristana. Pro uvedení vrcholného, třináctého hudebně dramatického díla Richarda Wagnera je nutný především výborný orchestr. Bruckner Orchestr Linz je pokládán v Rakousku za třetí nejlepší koncertní orchestr v zemi našeho jižního souseda. V roce 2020 obdržel dokonce Cenu „Bestes Orchester des Jahres“ za Wagnerova Tristana. Linec disponuje od roku 2013 novým, velkým moderním divadlem s výbornou akustikou, jehož auditorium pojme přes tisíc posluchačů. Pro uvedení vrcholných děl Wagnerových má velmi dobré podmínky. Z hlediska rozměru hudebního dramatu je začátek představení již v 17 hodin, aby večer s dvěma dlouhými přestávkami, umožňujícími velmi správně společenský efekt, mohl končit ve 22.00. Nejbližší reprízy jsou 27. 3., 9., 16. a 30. 4. 2022.

V Linci jsem poprvé po dvou letech zažil nečekaně situaci, kdy nebylo třeba se vykazovat potvrzením o očkování, rouška byla pouze doporučena... Pravda, všichni návštěvníci vyprodané premiéry ji dobrovolně respektovali.

Navštívit Wagnerova Parsifala je vzácná příležitost. Richard Wagner své životní dílo uzavřel Parsifalem, svou třináctou hudebně dramatickou prací. Dočkala se provedení v Bayreuthu roku 1882. Wagner si i k Parsifalu napsal básnický text sám, byl literárně vysoce vzdělaný autor. Jak je známo, toužil působit na diváka všemi uměleckými složkami zároveň, proto pojem Gesamtkunstwerk. Odstranění uzavřených čísel je v Parsifalovi již dotvářeno bez výjimek, namísto árie vytváří náhradu ve Sprechgesangu, což je druh ariosa, které nemá periodickou stavbu, váže se bezprostředně ke slovu, je i podpořeno velkým orchestrem dle výrazu slova. Dramatická role orchestru je zásadní, nekonečná melodie plyne bez přestání, důsledné leitmotivy se nevztahují jen k postavám, ale i k situacím a myšlenkám.

 

06

 

Dramatismus, patos a bájeslovná vznešenost byly v hudebním uchopení šéfdirigenta Markuse Poschnera výtečně vyhmátnuty, je to dirigent velkého formátu. Již jeho uvedení Wagnerova Tristana a Isoldy (2018) neslo pečeť hlubokého ponoru do výrazu Wagnerovy hudby a získalo mnohá ocenění.

Co bylo pro mne objevné již při uvedení Tristana panem šéfem Poschnerem (do Lince přišel jako dlouholetý šéf operního domu v Brémách 2017), byla volba sólistů. Najednou jsem si uvědomil, že za onou mediálně propagovanou první garniturou sólistů nejrenomovanějších scén existují další výteční interpreti Wagnerovy hudby, kteří nejsou tak mediálně známí, ale jejich kvality jsou až překvapivě vysoké. Naopak překvapením pro mne již nebyl a není Bruckner Orchester Linz, který sleduji od roku 2014 poměrně pravidelně, jeho profesionalita je obdivuhodná. Orchestr čítá 130 interně angažovaných hudebníků. Jedná se o koncertní symfonický orchestr vysokých kvalit, jenž má povinnost účinkovat v operách. Poschnerův cit pro kompaktnost hry, pro plasticitu frází, diferencovanost dynamiky, pro výstavbu vrcholů dílčích a hlavních je naprosto zřetelný. Je zážitkem hru orchestru v Parsifalovi poslouchat. Poschnerův úžasně vyvážený a kompaktně znějící orchestr, oduševnělý, schopný jemných dynamických odstínů, byl pro mne zásadním zážitkem premiéry. Podlaha orchestru byla pro Parsifala snížena podle vzoru Bayreuthu, čímž se patrně docílil ještě větší efekt v dynamických odstínech a jemnostech vysoce kultivovaného zvuku. Bravo, takový kompaktní výkon orchestru v operním divadle je vzácný.

 

15

 

Samozřejmě, pro Parsifala je nutné mít disponované pěvce schopné interpretovat wagnerovský styl. Jak ukázala premiéra, Linec takové pěvce má k dispozici. Německý hrdinný tenorista Heiko Börner je pro roli Parsifala až ideálním hlasem barytonálního zabarvení (připomene mi témbrem podobného legendárního českého pěvce Jaroslava Stříšku). Hudebně je přesný, s pěkně znělými, dostatečně pro daný styl zvukově širokými a prostorově nosnými vyššími polohami, které tvoří lehce, se zjevnou rozsahovou nadstavbou. Imponoval v Linci již ve Straussově Ženě bez stínu a ve Wagnerovu Tristanovi.

Role Kundry má v Linci výbornou sopranistku Katherine Lerner. Vládne průbojným, svěžím hlasovým fondem. Pozoroval jsem i zjevnou snahu o výraz slova a přesvědčivé situační proměny nesnadné role. Snad jen nejvyšší polohy partu se občas jevily poněkud ostré ve zvuku, trochu na hranici rozsahových dispozic, ale to globálnímu uměleckému dojmu neubíralo na pomyslných bodech.

 

08

 

Basbarytonista Michael Wagner patří ke špičkovým domácím pěvcům již řadu let, viděl jsem ho v celé řadě báječných rolí. Ale i přes tento fakt jsem byl překvapen perfektním zvládnutím mnohdy nevděčné role vypravěče Gurnemanze. Dokázal dynamicky vystavět roli v obdivuhodné tektonice. Výrazově exceloval ve třetím dějství nádherně znělými, v témbru voluminózními vrcholy. Má pevnou, perfektní artikulaci. Patří mezi nemálo pěvců – svrchovaných jevištních umělců. Vynikající kreace, pro mne celkovým uchopením role nejpřesvědčivější v premiérovém večeru. Bravo! Výkon byl po zásluze v závěru odměněn obzvláště silným potleskem, byl jsem rád, že nejde zdaleka jen o můj osobní dojem. Můj soused v sedmé řadě – Vídeňák jezdící po evropských scénách za Wagnerovými vrcholnými díly – rovněž vysoce ocenil tento výkon a ihned měl o přestávce po ruce zajímavá porovnávání Gurnemanzů z Vídně, Mnichova, Drážďan…

V roce 1983 zpíval v inscenaci Landestheateru Linz tuto roli tehdy mladý pěvec William Mason, jenž se v této inscenaci 2022 představil v roli otce – Titurela. Pěvec patřil k předním sólistům divadla, jeho obsazení je zajímavým a dobrým počinem inscenátorů. Většina sólových rolí tak byla v rukou domácích sólistů, kromě role titulní a neplánované výpomoci hosta v roli Amfortase.

 

18

 

Ralf Lukas, pocházející snad až symbolicky přímo z Bayreuthu, nastoupil do role Amfortase ve chvíli poslední, za plánovaného domácího Martina Achrainera. Bylo zjevné, že roli dobře zná, podal bezchybný, herecky velmi přesvědčivý výkon.

Rovněž barytonista Adam Kim je osvědčeným pěvcem s nezapomenutelným debutem ve Straussově Ženě bez stínu. Roli kouzelníka Klingsora ztvárnil znamenitě, jeho baryton má krásnou, podmanivou barvu a bezvadně technicky zvládnuté frázování. Moment vrženého kopí na Parsifala byl režijně zvládnut znamenitě.

 

11

 

Klingsorovy „magické“ děvy v čele se sólistkami Fenjou Lukas a Ilonou Revolskou si zřejmě režisérem vymezené role prostitutek v jakémsi asijském nevěstinci docela užívaly… Menší role ansámblového charakteru byly dobře obsazeny domácími pěvci i studenty operního studia.

Režie ředitele divadla Stephana Suschkeho na scéně Momme Röhrbein s kostýmy Angeliky Rieck je zjevně cílena na naši dnešní hodně pomatenou dobu, plnou kontroverzí a rozporů. Je to sice režie zjevně aktualizovaná, nicméně promyšlená v dimenzích ilustrace děje z dávné mytologie 13. století, ve zpracování legendy ze středověké poezie Wolframa von Eschenbacha. Cítil jsem ale vůli režiséra ilustrovat – zároveň s aktualizacemi – děj pro publikum co nejzřetelněji. Středověkou legendu se zjevným časovým posunem v kostýmech bylo možné vypozorovat ihned od počátku, až do reminiscencí totality Hitlerova režimu, možná jako poselství varování. Ale zároveň se snahou vyhovět publiku a nepreferovat jednostranně extrémní výstřelky jdoucí již příliš proti charakteru Wagnerovy posvátné scénické hry. Aktualizací vytváří pan režisér Suschke jakýsi obecněji pojatý soumrak diktátora se scénickou výpůjčkou z Obersalzbergu v závěru díla. Kdo v těchto končinách byl opakovaně, nemohl nevnímat okázalé výsuvné panoramatické okno na konci díla – z Hitlerova Berghofu na Obersalzbergu, s úchvatným pohledem na štíty Alp. Parsifal je zde již přezut, ve zlatých botách a ve vojenském oblečení stojí před tímto okázalým pozadím velehor za sklem a přehlíží svůj kontingent. Rytíři svatého grálu jsou zobrazováni na jevišti více jako bojechtivé tlupy, potřísněné krví. Ale abych nevystrašil větší část operního publika, která nemá moc v oblibě podobné dějové posuny, transfery do jiných souvislostí, než pro které byla geniálním Wagnerem hudba stvořena. Osobně vůbec nepatřím k nadšencům pro mnohdy nelogické a zbytečné transformace dějů oper, spíše naopak. Ale tento režisérův výklad, spojující promyšleně obé – původní ideu bájeslovné vznešenosti s aktualizací ve smyslu naší neurotické, zmatené doby, vymknuté z kloubů – jsem osobně bez větších problémů přijal. Donald Trump jako Vévoda z Mantovy mně před časem přišel v Linci v Rigolettovi paradoxnější… Pravda, impozantní obraz z Obersalzbergu mne v závěru překvapil, nicméně vyústil do nádherného, hudebně dirigentem neobyčejně zjemnělého výrazového finále smíření. Otázkou je, zda bych si nádheru zobrazeného panorama Alp uvědomil, kdybych v daném místě několikrát nebyl přítomen… U staršího rakouského publika nepředpokládám, že by dané místo neznalo, není od Lince ostatně daleko. Otazníkem pro mne ovšem je, zda si to uvědomí mladší generace, která již tyto souvislosti bere jako dávnou historii. Možná i nic nesdělující. Režie ale nenaléhá, nic přímo nevnucuje, spojuje původní spletitý a nepřehledný příběh do jednolitého zvláštního celku. Problémem ovšem zůstává, že důležité finále díla se záměrně odchyluje od mýtu ze 13. století a geniální Wagnerova hudba s těmito režisérskými výklady nepočítala...

 

09

 

Oživení působí druhé dějství kouzelnickou, magickou zahradou Klingsora a nepohrdnutím bohatou sexuální fantazií, scéna zde doslova hýří barvitostí. Důležitý okamžik opery – odejmutí ukradeného kopí Klingsorovi – je režijně technicky skvěle vyřešen. Práce se světly je vícekráte výborně využita ve smyslu silného výrazového akcentu.

Nemohu alespoň nezmínit z obrovského počtu lidí na jevišti tři sbory – Pěvecký sbor Landestheateru Linz, vedený Elenou Pierini, externí sbor (Martin Zeller) i dětský sbor (Olga Bolgari). Zejména posílený mužský sbor působil ve své scéně zvukově homogenně, vyrovnaně a hudebně naprosto svrchovaně.

 

12

 

Parsifala v Linci vřele doporučuji ke zhlédnutí. Především je zajímavý pro hudebně založené jedince, kteří jezdí rádi za operními inscenacemi do zahraničí. Představení doporučuji především pro výborné hudební nastudování šéfdirigentem Markusem Poschnerem, pro jeho jedinečnou práci s orchestrem a sólisty, mezi nimiž lze několik výkonů označit za pěvecky i stylově znamenité. Tyto výkony jsem výše všechny zmínil. Samozřejmě, titul, jakým je Parsifal, nemáme šanci vidět často, mnohdy jej i hudebně velmi vzdělaní jedinci vidí jen jednou dvakrát za život, nebo také vůbec ne. Čili i tento poznávací motiv je velmi naléhavý. Pokud miluji hudbu Wagnerovu, na Lohengrina či Tannhäusera mám šance narazit live v divadlech za život vícekráte. Na pozdního, leč hudebně dramaticky skutečně jedinečného Parsifala nikoliv. Tento zásadní motiv bych postavil při úvahách cestovat za operou na první místo.

 

14

 

Foto: Reinhard Winkler 

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.