pondělí, 14 březen 2022 10:12

Figarova svatba po opavsku

Autor:

„Spurného přístup k Mozartovi byl dobově poučený.“

„Z externě angažovaných pěvců mimořádně vynikla Markéta Klaudová jako hraběnka Almaviva.“

„Opavský inscenační tým se nebál experimentovat a roli obsadil kontratenorem Vojtěchem Pelkou.“

 

3005

 

Možnost, že by si mohlo nějaké šedesátitisícové město vydržovat vlastní divadlo s operní scénou, je na západ od Rýna naprosto nepředstavitelná. A přitom na severu Moravy je to už 218 let skutečností. Město Opava si postavilo divadlo v roce 1804 a od té doby si ho opečovává. Ne vždy je to procházka růžovou zahradou, periodicky se diskutuje o zrušení souboru, ale pokaždé se operní soubor udrží a dokáže nastudovat kolem pěti inscenací za sezónu. Na festival Opera 2022 přivezl jedno z nejslavnějších představení – Figarovu svatbu Wolfganga Amadea Mozarta.

Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta patří k nejhranějším operám na celém světě. Přitom její zrod byl poměrně obtížný. Mozartovi byla nabídnuta, když jí předtím odmítl Antonio Salieri, jako předloha jedna z trilogie o Figarovi francouzského spisovatele Pierra de Beaumarchaise. Beaumarchais patřil k velkým kritikům společnosti a aktivním podporovatelům myšlenek Velké francouzské revoluce. Jeho hra byla prošpikována satirou na současný stav společnosti, a tak byla zakázána nejen ve Francii, ale její uvedení zakázal i „osvícený“ Josef II. Mozartovi se ovšem námět líbil, a tak Lorenzo Da Ponte, Mozartův libretista, musel upravovat, přepisovat, redukovat množství postav i jednání, ulamovat hroty kritiky. Nakonec se mu podařilo císaře přesvědčit, že se nejedná o společenskou kritiku, ale o milostné hrátky. Slavnostní premiéra se mohla uskutečnit 1. května 1786 ve vídeňském Burgtheatru. Po devíti reprízách však byla inscenace stažena a skutečně famózního úspěchu se opeře dostalo až při jejím uvedení několik měsíců po vídeňské premiéře v Praze. Od té doby Figarova svatba nezmizela z repertoáru operních divadel.

 

3006

 

Od roku 1945 je to už šestá inscenace Slezského divadla v Opavě, tentokrát připravená hudebně Vojtěchem Spurným a režijně Janou Andělovou Pletichovou. Vojtěch Spurný se nebál sáhnout do partitury, což se mi obvykle moc nelíbí, ale tady to bylo účelné a pomohlo to spádu představení. Spurného přístup k Mozartovi byl dobově poučený. Ač členové orchestru samozřejmě nehrají na historické nástroje, Spurný se snažil, aby interpretace historickému přednesu co nejvíce odpovídala. Bylo to už samým obsazením orchestru, kdy je zredukovaný počet smyčcových nástrojů, pouhých deset houslistů a jedno violoncello, a naopak počet dechových nástrojů je u každého nástroje zdvojen. Výsledkem byl velmi transparentní zvuk a vypracovaná typická melodie. Tomu odpovídalo i umístění orchestru, který hrál na o něco vyvýšeném orchestřišti v dobových úborech a parukách. Sám Vojtěch Spurný přišel v rozjívené „mozartovské“ paruce, jak kdyby vypadl z Formanova Amadea. Patřičně se i „mozartovsky“ šklebil a tak jako Mozart i on dirigoval orchestr od cembala. Cembalo mu sloužilo i k tomu, aby během přestavby mezi jednotlivými jednáními vkládal interludia, sice mozartovská, ale jak už to u interludií bývá, nikoliv z daného díla. Tak jsme měli možnost si vyslechnout třeba variace na malou noční hudbu či turecký pochod. Udržovalo to atmosféru a bylo to příjemné osvěžení.

 

3003

 

Jana Andělová Pletichová inscenovala operu jako skutečnou komedii, v některých scénách dovedenou až do frašky. Měla plno vtipných nápadů, jmenoval bych třeba westíka, kterého neustále chovala hraběnka a který kousne hraběte, hra se sekyrou vzteklého hraběte, Cherubín, který skočí do orchestřiště, nebo motýlci v zahradě či hraběnka na houpačce, která jako by přímo vypadla ze slavného obrazu Jeana Honoré Fragonarda. Scéna Jaroslava Milfajta byla velmi jednoduchá a připomínala tisky krajinek raného klasicismu. S několika rekvizitami, postel, stolek, paraván, dokázala režisérka rozehrát celou škálu komediálních situací. Historizující kostýmy Michaely Savovové dobře plnily svůj účel. I když u „lidu“ mohly být prostší. Těch pár sborových scén zvládl sbor a balet Slezského divadla vedený sbormistryní Kremenou Pešakovou dobře.

 

4001

 

Operní soubor Slezského divadla má celkem šest sólistů. To samo o sobě nedostačuje ani na obsazení poloviny předepsaného obsazení. Jenže ani z toho mála si dirigent a režisérka nevybrali. Z operního souboru v inscenaci neúčinkoval nikdo. Z externě angažovaných pěvců mimořádně vynikla Markéta Klaudová jako hraběnka Almaviva. Její soprán je nádherně barvitý, skvěle klenutý, i ve výškách zvonivý. Svým výkonem všechny ostatní zcela zastínila. Druhým překvapením bylo obsazení role Cherubína. Všichni ji známe jako kalhotkovou roli. Opavský inscenační tým se nebál experimentovat a roli obsadil kontratenorem Vojtěchem Pelkou. Pelka je stále ještě studentem Konzervatoře Jana Deyla, přesto jeho výkon byl velmi dobrý, a to jak pěvecky, tak herecky. I intonačních chyb bylo pomálu. Překvapilo mne dynamické zpracování, které bych u kontratenora v takové míře neočekával. Zuzanku zpívala Eva Benett, jistá v koloraturách i v ozdobách. Její partner, Figaro Jaromíra Noska, zvláště v prvním jednání nedosahoval pěvecky výkonů svých kolegů. I když se jeho projev v průběhu představení lepšil, přece jenom mu chyběla výraznost. Dobře zpíval Tomasz Suchanek v roli hraběte Almavivy. Absolutorium snese i jeho herecký projev. Zajímavé je, že Suchanek je členem sboru opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a zpívat sólové role mu umožňují právě v Opavě. Přitom jeho baryton je plný, barevný, dynamicky odstíněný, s dobrým frázováním. V menších rolích se představili Vít Šantora jako Basilio, Michael Kubečka jako Bartolo, Šárka Maršálová jako Marcelina. Peter Paleček jako Antonio neměl moc příležitostí prokázat své pěvecké kvality, ale herecky jako věčně opilý zahradník byl skvostný. Jeho dceru Barbarinu zpívala Jana Jaržembovská, druhou družičku Anna Sokolová.

 

3000

 

Opavské představení je poctivě udělaná mozartovská inscenace, která ukazuje, že i na oblasti, navzdory finančním těžkostem, se dá udělat představení, na něž lze vztáhnout přísná hodnotící kritéria a přitom dokáže přitáhnout do hlediště obecenstvo. Opavští si úspěch u pražského publika viditelně užívali a mohu jen konstatovat, že docela zaslouženě.

 

4000

 

Foto: Fb festivalu, ilustrační - archiv divadla / Tomáš Ruta

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.