„Ivan Danko není typem exhibujícího sólisty, je nenápadný a slouží.“

„Martinů stvořil fantazijní, formově uvolněnou, proměnlivou, zvukově opalizující, nesmírně zajímavou trojici symfonických vět.“

„Nevelký prostor olomoucké Reduty, bez odstupu od pódia a bez dozvuku, podtrhuje v symfonické hudbě zvukovou věcnost, zřetelnost a nepropojenost.“

Moravská filharmonie Olomouc ve čtvrtek v hlavním abonentním cyklu v programu nazvaném Jedinečnost české hudební fantazie dala prostor dílům Josefa Suka, Bohuslava Martinů a Jana Nováka. Kdyby ještě zaznělo i něco od Dvořáka, byla by posloupnost učitelů a žáků už zcela úplná… Šéfdirigent Jakub Klecker předestřel publiku všechny tři skladby ve šťastné konstelaci. S přesným vystižením jejich podstaty a dostatečně výmluvně i vemlouvavě.

Fantastické scherzo Josefa Suka sice bývalo populární skladbou, alespoň z hlediska rozhlasového vysílání, ale na koncertech až tak častou položkou v poslední době nebývá. Má přitom ideální menší rozměr, výrazná témata a náladu a celkově posluchačsky vděčný charakter, podobně jako jeho Fantazie g moll pro housle a orchestr. Ozývá se tu v lyrických momentech hudba nádherně podobná Radúzovi a Mahuleně, v energičtějších částech naopak hudba odkazující chvílemi ještě kamsi k Sukovu učiteli Dvořákovi, ale současně už častěji i někam dopředu, podobně jako tomu je třeba v Sukově symfonické básni Praga… Jakub Klecker s Moravskou filharmonií volil spíše pohodověji znějící tempa, hudba spíše plynula jako vyprávění, než že by výrazněji tančila.

Odkaz Jana Nováka ještě stále teprve objevujeme a doceňujeme. Týká se dvou desetiletí v Brně a pak zbývajících pár let života v emigraci. Hobojový koncert ze samého počátku padesátých let je příjemně neoklasicky bezproblémový, nesentimentální a svižný. Nabízí se samozřejmě srovnání s Hobojovým koncertem Bohuslava Martinů, u něhož se Novák nějakou dobu v Americe učil kompozici. I když je hudba Jana Nováka zcela svoje, je zároveň v řadě jeho děl nezpochybnitelně slyšet, že ho Martinů na celý život výrazně nasměroval a ovlivnil. V případě Koncertu pro hoboj a orchestr platí, že Martinů o pár let později napsal skladbu přece jen zralejší, mnohovrstevnatější, také neoklasickou, ale zároveň fantazijnější i lyričtější, s místy nádherných spočinutí. Sólistou Novákova vyrovnaně a pozitivně působícího díla byl slovenský umělec Ivan Danko, který už dvacet let hraje u pultu prvního sólohobojisty Státní opery ve Stuttgartu. Koncerty od Martinů a od Richarda Strausse hraje; úkolu, který pro něj byl v případě Novákova díla, kompozice ze stejného období, zcela nový, se zhostil odpovědně, bezchybně a inspirovaně. Není typem exhibujícího sólisty, je nenápadný a slouží. Posloužil skladbě tak dobře, že jedno je jasné: vděčně koncipovaná koncertantní partitura, ve které sólový part s naprostou přirozeností prorůstá do orchestrálního a naopak, se zcela jistě může zařadit do živého repertoáru.

Bohuslav Martinů, v té době už třicátník, byl před odchodem do Paříže v první polovině dvacátých let v Praze žákem Josefa Suka. Nedlouho a bez zásadního vlivu, ale přesto určitě ne zbytečně. Stopy sukovské či dvořákovské školy se v jeho hudbě budou hledat obtížněji. Zpočátku ho v Paříži oslovovala naopak avantgarda a taneční hudba, později hledal ukotvení ve folklorních a lidových prvcích a v hudební minulosti, nakonec se vrátil i k raným podnětům z impresionismu. A vše geniálně přetavil. Pohyboval se umělecky jinde než Suk… V Šesté symfonii, zvané Symfonické fantazie, v pozdním a zralém díle, mimořádně a zdařile inspirovaném, našel průsečíky všech inspirací. Stvořil fantazijní, formově uvolněnou, proměnlivou, zvukově opalizující, nesmírně zajímavou trojici symfonických vět, které přinášejí až neslýchané barvy a nápady, které oscilují mezi hymničností, lyrikou a dravostí a které při dalším a dalším poslechu odkrývají mnoho krásy. Přes rozevlátost a těkavou kaleidoskopičnost mají Symfonické fantazie jasné obrysy, přes nepředvídatelné výlevy emocí mají logický průběh. Filharmonici dali provedení to nejlepší. Několik vad na dokonalé kráse – nepřesnost v sólu koncertního mistra nebo selhání pár tónů v klarinetovém sólu – neovlivnilo celkový velmi uspokojivý dojem. Jakub Klecker postihl a předal všechny nuance a změny, všechny nepravidelnosti, rafinovanosti i krásná spočinutí. Nevelký prostor olomoucké Reduty, bez odstupu od pódia a bez dozvuku, podtrhuje v symfonické hudbě zvukovou věcnost, zřetelnost a nepropojenost. Symfonickým fantaziím Bohuslava Martinů takové akustické poměry nevyhovují, ale přesto se podařilo, že i bez neoimpresionistického kouzlení zazněly velmi poutavě.

Tak jako i na mnoha jiných místech v těchto dnech, zazněla v úvodu večera ukrajinská hymna. Jako emotivní symbol solidarity. Jako podnět k pootevření cesty pro empatii. Jako memento, že nic není v životě úplně samozřejmé.

*******

Foto: Šimon Kadula