„Wodiczkova nekomplikovaná šestá sonáta nechává sólový nástroj vyniknout, aniž by na sólistu kladla zvláště vysoké nároky.“

„Corelliho concerto grosso mělo strhující rychlé krajní věty, klidnou, ale ne loudavou větu pomalou a taneční menuet zahraný tak akorát příjemně ‚od podlahy‘.“

„Povětšinou ponurou Šostakovičovu komorní symfonii zahrál orchestr ve své doposud největší sestavě se vší pečlivostí a respektem k autorově soukromí, které do díla bezpochyby vložil.“

V letošním roce už šestý koncert Českého spolku pro komorní hudbu představil Jiřího Vodičku coby sólistu a uměleckého vedoucího ad hoc Komorního souboru České filharmonie. Středeční podvečer patřilo Rudolfinum zprvu barokně-klasicistnímu, víceméně posluchačsky oddychovému repertoáru, později pak závažnějším dílům autorů 20. století. Celý koncert byl pestrý a zábavný, jen by si chvílemi zasloužil větší pečlivost a smysl pro detail.

Komorní večer uspořádaný ve Dvořákově síni Rudolfina začal humornou kombinací. Sólista večera, jeden z koncertních mistrů České filharmonie, Jiří Vodička si vybral k provedení skladbu svého (téměř) jmenovce z 18. století. Václav Vodička známý pod poněmčeným jménem Wenceslaus Wodiczka působil jako aktivní instrumentalista a hudební skladatel v různých západních metropolích, především v Mnichově. Byl také jedním z průkopníků houslové pedagogiky. Vedle houslové školy známe z jeho díla množství symfonií, sonát a několik koncertů pro housle nebo flétnu. Hned první dva opusy jsou cykly sonát – první představuje Šest sonát pro housle s bassem, druhý nese komplikovaný a úsměvný název Osm sonát pro housle s bassem, z čehož čtyři jsou pro příčnou flétnu.

Na koncertě zazněla závěrečná Sonáta č. 6 F dur z prvního opusu. Nekomplikované dílo nechává sólový nástroj vyniknout, aniž by na sólistu kladlo zvláště vysoké nároky. Dá se předpokládat, že autor zkomponoval dílo v nižším věku, je však zřejmé, že tou dobou byl už zkušeným houslistou. Zaznívají totiž pasáže typicky houslové, zahrnující například melodicko-akordické přechody přes struny, dvojhmaty či různé smyčcové techniky včetně řadového staccata, což není pro tehdejší skladby příliš typické. Nic z toho samozřejmě Jiřímu Vodičkovi nečinilo potíže, a tak s dalšími dvěma společníky v bassu continuu otevřel koncert oddychově a s lehkostí.

Jinak tomu bylo při další sólové skladbě pro housle, tentokrát s orchestrem. Autorem Koncertu op. 3 č. 12 D dur je Pietro Locatelli, Wodiczkův téměř současník, který ovšem komponoval ve stylu bližším ještě baroku. Stavbou není dílo nijak zvláštní, jde o téměř šablonovitý kousek podobný koncertům Antonia Vivaldiho. Zahrnuje však velmi náročné virtuosní pasáže. Na úvod autor provětrá smyčce violoncellům a kontrabasům (tehdy spíše gambám či violonům), záhy se však pozornost přenese téměř výhradně na sólistu. Sólový part ve všech třech větách žene hráče v nekompromisním tempu napříč strunami i napříč polohami ve dvojhmatech i rozložených akordech. První a třetí věta navíc obsahují náročné kadence autorem označené jako Harmonický labyrint.

Sólista večera Jiří Vodička, ačkoliv měl kadence velmi dobře připravené, mohl celkově k dílu přistoupit možná s trochu větším respektem a s pocitem služby vykonávané hudbě, nikoliv s pocitem boje s ní. Afektovaný projev, který možná sólistovi pomáhal a vyjadřoval jeho skutečný pocit, nebo možná zdůrazňoval náročnost díla či snad měl zakrýt některé nedokonalosti, chvílemi působil trochu jako show některých umělců jiné kategorie. Krůček k dokonalosti pak chyběl celkové organizaci koncertu, především úklonám umělců, které nezřídka působily rozpačitě, skoro až školácky. Jedinou jistotou v tomto ohledu byl právě sólista Vodička.

Zlatým středem první poloviny koncertu (a to doslova včetně pozice v programu) se stalo Concerto grosso č. 4 D dur Arcangela Corelliho. Typické dílo zastupující tento žánr, jehož byl autor mistrem, představilo dva další sólisty (na housle a violoncello), jejichž jména se ovšem diváci z programu nedozvěděli. Z hudebního hlediska se mu však dostalo všeho, co mu náleží – dynamika, plynulost, přesný rytmus, neustálé napětí, strhující rychlé krajní věty, klidná, ale ne loudavá věta pomalá (i když autorem pojatá dosti stručně) a taneční menuet zahraný tak akorát příjemně „od podlahy“. Zdálo se, že přítomní umělci si hraní užívají, což mělo nezanedbatelný vliv na celkově výborné vyznění tohoto kousku.

Po přestávce započali hudebníci vyprávět zcela jiný příběh. Pomalá, krátká, skromná a tichá, přesto určitým způsobem úchvatná modlitba – minimalistická Siluánova píseň estonského autora Arvo Pärta nastolila v koncertní síni meditativní atmosféru. Do té později vstoupil Dmitrij Šostakovič se svým osmým kvartetem přepsaným Rudolfem Barshaiem pro smyčcový orchestr pod názvem Komorní symfonie c moll op. 110. Kvartet (respektive symfonie) vznikl během tří dnů, které autor strávil v roce 1960 pracovně ve stále ještě rozbombardovaných Drážďanech. Skladba je prokomponovaná, jednotlivé věty do sebe postupně vplouvají.

Povětšinou ponuré dílo (dokonce obsahující tři části Largo) zahrál komorní orchestr ve své doposud největší sestavě se vší pečlivostí a respektem k autorově soukromí, které do díla bezpochyby vložil. Motiv D-Es-C-H, tedy Šostakovičův hudební podpis, protkává celou skladbu a vypráví posluchačům autorův příběh, který navzdory občas prosvítajícímu optimismu nevyznívá radostně. Někdy naopak dokonce divoce, jindy zase dostává těžké rány osudu. Provádění repertoáru takového typu klade nároky na ukázněnost publika. To tentokrát zkouškou prošlo s drobnými šrámy. Jak se kdo nechal zasáhnout interpretačně skvěle vyjádřenou Šostakovičovou zpovědí, si musí zhodnotit každý sám za sebe, potěšení ze silného hudebního zážitku ale všichni společně vyjádřili dlouhým potleskem.

Foto: Ilustrační – Petra Hajská, Petr Chodura