pátek, 18 únor 2022 13:47

Ruské doteky dirigenta Kristjana Järviho

Autor:

„Järviho Polární záře evokuje něco svátečního a pohybuje se v okruhu, který otevřel svými přívětivými a vemlouvavými kompozicemi Philip Glass.“

„Centrem večera byl Prokofjevův 2. houslový koncert, dílo kouzelně lyrické, zralé dílo, neoklasicky přehledné, ale naprosto svoje, virtuózní i jemné.“

„Suita ze Sněhurky končí tancem kejklířů, který připomíná trochu komedianty z Prodané nevěsty a trochu Čajkovského monumentální předehru 1812.“

 

DSC07876

 

Pražští symfonikové měli ve středu dva zajímavé hosty. Houslista Vadim Repin zprostředkoval publiku Prokofjevův krásný Koncert g moll a dirigent Kristjan Järvi vedle toho ještě tři další pěkné partitury: Čajkovského, Pärtovu a svou vlastní. A přidal k tomu možnost pohledu na pohodovou, téměř roztančenou přítomnost na stupínku.

V době, kdy rodina významného estonského dirigenta Neeme Järviho opouštěla tehdejší Sovětský svaz, bylo Kristjanovi sedm. Vyrůstal v New Yorku – a i když dnes je zase usazen v rodném Tallinnu, je hodně Američanem: v pódiovém projevu, v tvůrčí práci… i v podnikání. Kristjan Järvi, letos padesátiletý, je úspěšný dirigent, který stál mimo jiné v čele lipského rozhlasového tělesa MDR-Sinfonieorchester, vedl dolnorakouský Tonkünstler-Orchester a založil a vede Baltic Sea Philharmonic. Je také dlouhodobě spojen s newyorským souborem Absolute Ensemble, který se dotýká klasiky, jazzu i hip-hopu a s kapelou Nordic Pulse. Vedle toho ovšem působí také jako aranžér a producent a navíc komponuje, a to na hranicích a hranách žánrů. Když otevřel ve Smetanově síni koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK vlastní kompozicí, nebylo proto vlastně ani trochu překvapivé, že zněla poměrně přístupně – trochu filmově a hodně minimalisticky – a že ji dirigoval způsobem, který by klidně slušel i muzikálu nebo nějak pop-rockové fúzi: houpavě, uvolněně, názorně, s úsměvem.

 

DSC07954

 

Järviho kompozice nicméně nebyla popová nebo muzikálově líbivá. Pozitivní však byla, v proklamovaném záměru i ve vyznění, a posluchačsky vstřícná jaknysmet. Má název Polární záře, evokuje něco svátečního, co vyvolává spíše euforii než deprese, a pohybuje se v okruhu, který otevřel svými repetitivními a diatonicky vemlouvavými a přívětivými kompozicemi Philip Glass. Järvi neulpěl na nápodobě ani na rigidním dodržování stylu, ale vliv tohoto kompozičního směru je zřetelný. Maně přijde posluchači na mysl, jak se soudobá hudba proměňuje, jak se (alespoň v tomto estetickém okruhu) vrací po spirále k parametrům libosti a poslouchatelnosti. Pro někoho to může znít jako cesta k přílišné jednoduchosti nebo dokonce ke kýči, ale posluchači jsou vděčni za něco nového. A rozdíl od komerčních žánrů by při detailním pohledu rozhodně byl pojmenovatelný. Polární záře, odvíjející se na zřetelných harmoniích a jednoduchými motivy naznačující melodie, má vedle glassovské rafinované i odzbrojující jednoduchosti jakoby něco společného i s charakteristicky přístupnými skladbami Aarona Coplanda… Partitura obsahuje časté a náhlé dynamické poryvy a zvraty, oblažuje kontrastem mezi vyššími polohami a hlubokými basovými tóny, je statická, ale přesto se vyvíjí a odvíjí… Kristjan Järvi po celých osm minut motivoval a posunoval hudební dění kupředu, obracel se naléhavě k jednotlivým skupinám a dopomohl své hudbě, věnované podle vlastních slov rodině, k veskrze příjemnému dojmu a dopadu.

 

DSC08162

 

Z podobného okruhu a podobného rozsahu byla v druhé polovině večera kompozice Järviho slavného krajana Arvo Pärta, dílo z roku 2013 s názvem Labutí píseň. Jde o orchestrální verzi skladby pro sbor a varhany vycházející z textu o „bezpečném příbytku, svatém odpočinku a posledním pokoji“ z kázání kardinála Newmana, významného britského duchovního z devatenáctého století. Autor rozvíjí hudební proud v pomalém tempu, podpořeném pravidelnými údery, v proměnách instrumentace se dobírá se až hymnických poloh, ale končí v pianissimu několika tóny harfy a tichým cinknutím. Stylově jde o uvolněnější projev, ne tak výrazně statický a až hypnoticky duchovní jako v některých dřívějších dílech, není to úplně „typický Pärt“ s nejmenším možným minimem prostředků a proměn, ale skladba má i na první poslech mimořádnou působnost.

Centrem večera byl Prokofjevův 2. houslový koncert g moll z poloviny 30. let. Kouzelně lyrické, zralé dílo, neoklasicky přehledné, ale naprosto svoje, virtuózní i jemné, prokomponované, šarmantní i líbezné, úplně jinak „neoklasické“ než skladatelova „haydnovská“ Klasická symfonie. Vadim Repin, v pozorném rozhovoru s bohatě strukturovaným orchestrálním partem, obdařil skladbu nekonečným proudem krásných tónů i složitých a efektních figurací, nehledanou samozřejmou jemností i potřebnými rytmy. Zejména druhá pomalá věta je skvostem, který stojí za to slyšet, kdykoli je někde na programu… Dirigent klenul, inspiroval i pozastavoval všechna potřebná místa s velkou empatií. Prokofjevem vynalezená hudební prostota vynikla díky sólistovi i ochotně hrajícímu orchestru s plnou zřetelností.

 

DSC07989

 

Estonci měli (a chtě nechtě, jako postsovětský prostor, mají i nadále) dost blízko k Rusku a jeho kultuře. Nepřekvapí proto, že se Kristjan Järvi pustil do aranžmá skladby Petra Iljiče Čajkovského. Pro koncertní určení sestavil suitu z jeho hudby k Ostrovského pohádkové hře Sněhurka. Nebylo bez zajímavosti slyšet od ruského klasika něco v podstatě neznámého. Stylově jde o hudbu podobnou jeho baletním partiturám, epickou, obrazivou, trochu služebnou. Poetické pohádce o Sněhurce, jak si ji představujeme, je docela vzdálená: suita je vesměs značně okázalá, stejně jako ruský klasický balet na špičkách. A končí tancem kejklířů, který připomíná trochu komedianty z Prodané nevěsty a trochu Čajkovského monumentální předehru „1812“. Ale dirigent rozpumpoval Pražské symfoniky k efektní, posluchačsky vděčné hře, tak proč se pozastavovat nad kulturními rozdíly mezi Evropu a Ruskem…

 

DSC08240

 

Foto: Pavla Hartmanová

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.