„Sólistka dala Vivaldiho vokálním skladbám styl, soustředění, samozřejmou jistotu a svým způsobem i duchovní pokoru.“

„Proti Zelenkově imaginární kompozici nelze nic namítat, je ve výsledku bohatá, mnohotvárná a zajímavá, plná dílčích krás.“

„Pátý ze sedmi koncertů této sezóny Collegia 1704 a jeho sboru v Rudolfinu byl potvrzením stálé a setrvalé kvality.“

Collegium 1704 využilo přítomnosti kanadské sopranistky Kariny Gauvin, se kterou účinkuje v Národním divadle Brno v inscenaci Händelovy opery Alcina, a nabídlo s ní koncertnímu publiku v Praze dvě Vivaldiho duchovní moteta. Ještě zásadnější položkou programu se však v Rudolfinu v úterý stala Zelenkova Missa 1724, rozsáhlá, mnohotvárná, zajímavá a dokonale provedená.

Sopranistku Karinu Gauvin předchází pověst uznávané interpretky barokní hudby, zpívající ovšem také Brittena i ještě novější díla. Je držitelkou řady ocenění, nominací a cen, a to i za četné nahrávky, včetně Händelových oper. Vivaldiho motetu O qui coeli terraeque serenitas, zhudebňujícím text o nebeském dobru a o očekávání věčného života, věnovala svůj lehký, nevelký, do výšek snadno stoupající hlas jakoby na méně než sto procent objemu. Některé koloratury se proto nerozeznívaly v kontextu dalších pasáží naplno a nepůsobilo ani úplně virtuózně, jak viditelně vznikaly pouze svislým kmitáním brady. Druhé z motet – s textem In furore iustissimae irae o hříchu, Božím hněvu a osvobozujícím pláči – dostalo ve zpěvu už silnější základ a ve výrazu k námětu patřící nepolevující napětí, nepřeháněné, ale krásné a pevné. Nejde v tuzemsku o časté položky koncertních programů a bylo velmi podnětné si uvědomit u motet jejich dvoudílnou formu s jásavým Alleluja jako dovětkem a k tomu velmi intenzivně a hmatatelně znovu i to, že Vivaldi není zdaleka jen instrumentálním autorem… Sólistka dala jeho nedlouhým vokálním skladbám styl, soustředění, samozřejmou jistotu a svým způsobem i duchovní pokoru, posloužila, přesně kooperovala s dirigentem a orchestrem, ale sama ryze pěvecky uchvátila méně, než slibovalo očekávání.

V Zelenkově mši, která vyplnila celou delší druhou polovinu večera, není příliš mnoho sólových čísel, ale především to, které měl v části Laudamus za úkol tenorista Tobias Hunger, uznávaný německý koncertní a oratorní zpěvák, vyznělo jako ukázka svrchovaného zvládnutí daného stylu a pěveckých prostředků, které k němu patří. Aniž by vybočil k exhibici, usadil krkolomně zdobné pasáže do kontextu skladby s mladistvým, ale zralým nadhledem, který budil potěšení z umění a který přitom současně potřebně podpořil požadovaný exaltovaný obsah.

Missa 1724, kterou už Collegium 1704 s Collegiem Vocale 1704 koncertně prezentovalo a dokonce natočilo, je kompilací pořízenou Václavem Luksem z dochovaných dílčích Zelenkových zhudebnění částí mešního textu. Jednotlivé části pocházejí z podobné doby, mají podobné obsazení a ukotvení a nabídly se tak k podobnému využití logicky a doslova samy. Proti hypotetické či imaginární kompozici nelze nic namítat, je ve výsledku bohatá, mnohotvárná a zajímavá, plná dílčích krás. Celek se ovšem nemohl vyhnout určitému nepoměru v rozsahu některých částí. Gloria je opravdu rozměrná část s několika úseky, navíc nejvýrazněji zejména v úvodu až nápadně „italsky“ či dokonce „vivaldiovsky“ znějící. Další jsou vesměs nepoměrně stručnější a navíc „zelenkovštější“, tedy především harmonicky a sazbou docela dost nekonvenční.

Provedení vévodil sbor Collegium Vocale 1704, v každém hlase obsazený čtyřmi zpěváky. Fugata, zvýrazněné nástupy, chromatické harmonie, dynamické odstíny, brilantní tempa, ztišení… – nic nemohlo kompaktní, vnímavé a motivované těleso zaskočit. Častěji vystupovala z celku kratší sóla, ale jen ta skutečně zásadnější, sólově koncipovaná dostala prostor před orchestrem, kam postupně přišli vedle Tobiase Hungera ještě Helena Hozová, Tereza Zimková, Aneta Petrasová, Kamila Mazalová a krásně měkce zpívající basista Tomáš Šelc. Rozsáhlý sborový part skoro hodinové kompozice byl zazpívaný bezchybně a vysoce muzikálně, s dokonalou artikulací, s neméně dokonalými reakcemi na četné změny dynamiky a temp i komplikovaných harmonií. Václav Luks vedl provedení s detailní znalostí partitury, která není však důvodem k pouhému ulpívání u detailů, a s obvyklou náruživostí, která ale má své meze a nedosahuje až drsné razance Benátského barokního orchestru a jeho uměleckého vedoucího Andrey Marcona.

Zelenkova skladba byla plná strhujících pasáží i nádherných pozastavení. Zejména v Credu při slovech týkajících se ukřižování dosáhla mimořádné obrazivosti, snad až posvěcení. O to větším kontrastem je pak zvolání o vzkříšení… Pro většinu částí takto sestaveného mešního ordinária je charakteristické zapojení tří trombónů, užitých zdaleka ne jen pro výplně, ale naopak často velmi výrazně a charakteristicky, zřetelně a slyšitelně. Méně nápadné už jsou dva hoboje, zato si nelze nevšimnout, že v díle chybějí trubky, horny a tympány.

Collegium 1704, v Zelenkovi o něco početnější, účinkovalo v první polovině mezi motety také samostatně. Vivaldiho Concerto grosso d moll mělo pěkná tempa a v jednom místě podobnou náladotvornou pomalou část, která jako kdyby z oka vypadla programně vyznívajícím zastavením v mimořádně inspirované čtveřici houslových koncertů Le quattro stagioni. Tři sólisté z řad hráčů na smyčce se nenechali ani trochu zahanbit. Geminianiho zpracování variací La folia z pera Arcangela Corelliho bylo pak příležitostí k nekonečné řadě detailních obměn i k propracování hravosti a lehkosti.

Pátý ze sedmi koncertů této sezóny Collegia 1704 a jeho sboru v Rudolfinu byl potvrzením stálé a setrvalé kvality, dramaturgické i interpretační, kterou Václav Luks neúnavně přináší. Na jaře ještě přijdou na řadu Monteverdi a Cavalli v koncertě nazvaném Chiaroscuro veneziano (Benátský šerosvit) a pak v dubnu Bachovy Janovy pašije.

*******

Foto: Petra Hajská