pondělí, 14 únor 2022 14:00

Úplněk s krvavou nevěstou. Olga Jelínková jako Lucia di Lammermoor v Lipsku

Autor:

„Před výkonem Olgy Jelínkové je zkrátka třeba uznale smeknout.“

„Sympatickým kladem inscenace jsou čitelné a dramaticky působivě gradované vztahy mezi postavami.“

„Interpretka Donizettiho hrdinky by měla být ve svém oboru virtuoskou – a tou Olga Jelínková se svou pěveckou technikou a elegancí, intonační jistotou, dokonalými koloraturami a vyrovnaným výkonem ve všech polohách bez pochyby je.“

 

119

 

Sopranistka Olga Jelínková se představila v Donizettiho opeře Lucia di Lammermoor v Oper Leipzig. Na operních jevištích poměrně vzácný kus režijně zpracovala Katharina Thalbach. Ve svém téměř filmově realistickém ztvárnění se mohla opřít o scénu Mommeho Röhrbeina, osvětlení Michaela Fischera a kostýmy Angeliky Rieck. Olze Jelínkové v titulní roli byli pěveckými partnery Arthur Espiritu a Franz Xaver Schlecht. Představení řídil Antonino Fogliani.

Na oponě se rozprostírá monumentální malba hornaté skotské krajiny. Její dvojrozměrnost věrohodně narušují světelné efekty, evokující blížící se bouři. Temné hřmění se koneckonců ozývá i z orchestřiště. Každý, kdo ještě nepochopil, že tu brzy půjde o život, si může přečíst nápis, který na oponu záhy přibude. „Osudu nikdo neunikne!“ praví se v něm a svými hnusnými pařáty si na něj ještě přijde z pravého portálu ukázat trojice shrbených čarodějnic… Pokud se domníváte, že se tady čeká už jen na vojevůdce Macbetha a Banqua a pánové a dámy z orchestru mají před sebou partituru nadepsanou jménem Giuseppe Verdiho, budete zřejmě překvapeni. Právě takto totiž v inscenaci Lipské opery začíná jiná opera s příběhem odehrávajícím se v dávném Skotsku, a to Donizettiho Lucia di Lammermoor.

 

121

 

S vpravdě erbovním dílem italského belcanta, které mělo svou premiéru roku 1835 v Neapoli, se na scéně nesetkáváme zrovna často u nás (poslední pražská premiéra se uskutečnila ve Státní opeře před dlouhými osmnácti lety), ale překvapivě ani v zahraničí. Ostatně, důvody jsou zřejmé: Gaetano Donizetti koncipoval své mistrovské hudební drama podle hrůzostrašného románu Waltera ScottaNevěsta lammermoorská“ jako jakýsi kostýmovaný koncert, určený jen těm nejlepším pěveckým virtuózům z oboru koloraturního sopránu, tenoru, barytonu a basu. A aby toho nebylo málo, od poloviny minulého století začaly hledat (a úspěšně nacházet) ve zdánlivě statickém příběhu dramatický náboj pěvkyně, které učinily ze zdolání titulní role jeden z prubířských kamenů svých kariér. Maria Callas, Joan Sutherland či Edita Gruberová daly opernímu světu jasně na srozuměnou, že Lucie z Lammermooru se dá – a má – úspěšně provozovat jen tam, kde mají po ruce špičkové interprety, kteří umějí své role nejen stylově zazpívat, ale i skutečně prožít. Stručně řečeno: než se pouštět do nastudování Donizettiho Lucie s kompromisy, je lepší nepouštět se do něj vůbec.

 

11

 

Lipská opera neboli Oper Leipzig, opírající se dlouhodobě nejen o solidní sólistický ansámbl, ale také o proslulý Gewandhausorchester, sloužící zde jako rezidenční těleso, pojala zdolání belcantové výzvy jako otázku cti už v sezoně 2016/2017. Tehdy tu měla premiéru produkce renomované a především činoherní režisérky Kathariny Thalbach. Ta vytvořila na německé poměry překvapivě krotkou a divácky vstřícnou inscenaci, jejíž úvod jsme si přiblížili na začátku tohoto textu. Po zvednutí opony se před diváky objeví asi tři metry vysoká stěna, zabírající celou šíři jeviště a rozdělující horizontálně hrací plochu na dvě poloviny. V horní můžeme sledovat horskou krajinu za různého počasí a v různých denních dobách. Dolní obsahuje řadu dveří a uprostřed cosi, co je možné označit jako malý divadelní portál i s oponou. Jedná se tedy o pojetí počítající s principem „divadla na divadle“? Ne tak úplně, přestože právě s tímto portálem se pojí většina dějových zvratů celého příběhu. Režisérka totiž zachází s touto stabilní scénou od Mommeho Röhrbeina velmi nápaditě a za pomoci shora spouštěných draperií, osvětlení Michaela Fischera a různých způsobů využití právě zmíněného portálu (stává se místem dostaveníčka Lucie a Edgarda u zahradní studánky, zámeckým krbem i hřbitovní branou) dociluje přirozených změn prostředí od lesa přes park a zámecký interiér až po hradní věž a hřbitov. Kostýmy Angeliky Rieck respektují dobu vzniku opery a místo děje, takže tradicionalisté, kteří si vizuální stránku Lucie z Lammermooru nedokážou představit bez pánů v kiltech a dam v dlouhých kostkovaných sukních, mohou být spokojeni.

 

16

 

Příběh plyne v režii Kathariny Thalbach v téměř filmově realistickém ztvárnění a jen tu a tam zde problesknou prvky jevištní stylizace, byť ne příliš důsledně. Jmenovaná trojice čarodějnic vystoupí jako němé memento o nezvratnosti osudu ještě několikrát, pouze jednou, po příchodu Lucie na scénu, se setkáme s jejím tanečním alter egem, které svou pohybovou kreací patrně věští její tragický osud a konec. Sympatickým kladem inscenace jsou však čitelné a dramaticky působivě gradované vztahy mezi postavami, což je – při kvalitním obsazení – jedním z předpokladů úspěchu každého scénického ztvárnění Donizettiho opery. Repríza inscenace z 10. února 2022 se naštěstí právě o takové obsazení mohla z větší části rozhodně opřít.

V titulní úloze se (poprvé od svého debutu v roli na jevišti olomouckého divadla před pěti lety) objevila česká sopranistka Olga Jelínková, která je v Lipské opeře už druhou sezonu členkou ansámblu. O jejích dlouhodobých pěveckých i představitelských kvalitách patrně není třeba naše milovníky opery podrobně informovat a díky jejím aktuálním úspěchům v rolích Královny noci v Kouzelné flétně nebo Violetty v Traviatě už se o nich mohlo přesvědčit i její saské publikum. Jeho očekávání nyní dokázala sopranistka podle mého názoru naplnit i jako Lucie z Lammermooru. Jak už bylo řečeno, interpretka Donizettiho hrdinky by měla být ve svém oboru virtuoskou – a tou Olga Jelínková se svou pěveckou technikou a elegancí, intonační jistotou, dokonalými koloraturami a vyrovnaným výkonem ve všech polohách bez pochyby je. Sopranistka je ale přesvědčivá i herecky: už v její první velké scéně v prvním dějství Regnava nel silenzio / Quando rapito in estasi probleskují obavy a předtuchy z jejího dalšího osudu a v následném duetu s Edgardem jako by se jednalo především o loučení s posledními okamžiky štěstí v jejím životě. Chmurnou budoucnost skutečně potvrdí Luciin dramatický duet s bratrem Enricem, v němž se dívka podrobí síle a souhlasí s vynuceným sňatkem. Oblékání do svatebních šatů pojímá Olga Jelínková s dobře ztvárněným zoufalstvím spíše jako navlékání pohřebního rubáše a celý proces pak korunuje svým příchodem ke snoubenci Arturovi s černým závojem. Očekávaným vrcholem představení se stala Luciina scéna šílenství ze třetího aktu Ohimè! Sorge il tremendo fantasma… Ardon gli incensi. Na stole, na němž předtím Arturo s Enricem a Lucií podepisovali svatební smlouvy, doslova přijíždí zakrvácená nevěsta středovým portálem na jeviště, nad nímž trůní obří měsíc v úplňku. Prakticky celou scénu absolvuje Olga Jelínková na stole v kleče a působí téměř jako hrůzný přízrak, který se vznáší nad vyděšenými účastníky předchozího svatebního veselí. Zpěvaččino herecké pojetí je velmi působivé – její Lucie je zcela ve svém snovém světě, své okolí už nevnímá a nebezpečná je jen sama sobě hrou s nožem, jímž zavraždila svého manžela. Před výkonem Olgy Jelínkové je zkrátka třeba uznale smeknout, a to zejména při vědomí minima zkoušek na představení, které vinou současných pandemických komplikací pěvkyně před svým vystoupením absolvovala.

 

118

 

Z partnerů titulní představitelky je třeba na prvním místě vyzdvihnout filipínského tenoristu Arthura Espiritua v roli Edgarda. Jakkoliv se zdál jeho vokální projev zpočátku spíše nevýrazný, rozezpíval se pěvec už během jmenovaného duetu s Lucií k obdivuhodnému výkonu, který v průběhu představení nabíral na jistotě a atraktivitě. Espiritu se tak stal očekávaným „tahounem“ slavného sextetu Chi mi frena in tal momento? ze závěru druhého dějství a s bezchybně rozvrženými silami i hrdinou závěrečné hřbitovní scény Tombe degli avi miei. Za onemocnělého kolegu zaskočil na poslední chvíli německý barytonista Franz Xaver Schlecht v úloze Enrica. Dramatická role se zdála být mnohdy trochu mimo obor tohoto spíše lyrického pěvce, ale expresívním výrazem i přirozeným hereckým výkonem se stal poprávu jedním z výrazných protagonistů jevištního dění. Jeho duet s Edgardem z počátku třetího dějství patřil jednoznačně k nejzdařilejším momentům představení. Kvalitní obsazení doplnil ještě Raimondo korejského basisty Sejonga Changa, který zaujal kultivovaným a stylově přesným pěveckým projevem, v dalších rolích vystoupili Sandra Janke (Alisa), Patrick Vogel (Arturo) a Dan Karlström (Normanno).

Zkušený italský dirigent Antonino Fogliani dovedl Gewandhausorchester ke skutečně luxusnímu zvuku, který se ale možná mohl častěji povznést nad svou setrvalou hladinu k zajímavější práci s dynamikou. Pěvcům, stejně jako výborně sezpívanému sboru Lipské opery pod vedením sbormistra Thomase Eitler-de Linta, byl však Fogliani každopádně pevnou a spolehlivou oporou, takže komplexně lze hudební nastudování hodnotit jako opravdu zdařilé.

 

18

 

Lipskou Lucii z Lammermooru osobně považuji za příjemné belcantové překvapení, za kterým rozhodně stojí za to se vypravit. Do konce sezony si tento zážitek – vždy s Olgou Jelínkovou v titulní roli – můžete dopřát ještě 13. března, 2. dubna a 27. května.

 

13

 

15

 

Foto: Kirsten Nijhof, Daniel Jäger, Fb O. Jelínkové

Robert Rytina

Grafik a publicista.

Profesionální výtvarník, diskofil, operní nadšenec a znalec, který nepohrdne ani muzikálem a operetou ani symfonickou hudbou a který za svými hudebními láskami a zájmy rád cestuje. Je autorem textů o hudbě a hudebnících. A je patriotem v Praze - Vinoři, kde žije po celý svůj život, kde má své grafické studio a kde je místostarostou. Pořádá tam také koncerty, jejichž protagonity jsou známí operní pěvci. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.