„Klavírista má málo příležitostí k virtuózní a efektní exhibici. Přesto publikum strhl energický výkon klavíristky.“

„Dnes, kdy známe Dvořáka jako skvělého melodika i mistra harmonické i instrumentální barevnosti, je otázkou, zda je prospěšné, aby dílo ještě nezralé, poněkud chaotické, bez hudební myšlenky a bez vyklenutých frází bylo prezentováno dnešnímu publiku.“

„Orchestr se neměl ve výrazu čeho chytit a dílo přednesl sice s profesionální pokorou a precizností, ale bez muzikantské jiskry a náboje.“

Ruská klavíristka Elizabeth Leonskaja, pocházející z Tbilisi a žijící ve Vídni, hrála v Brně před dvěma léty, v roce 2019. V září se představila s Třetím klavírním koncertem Bély Bartóka a v prosinci téhož roku ohromila publikum projektem, ve kterém přednesla kompletně pět klavírních koncertů Ludwiga van Beethovena, a to ve dvou večerech. Tento pro interpreta až vražedný projekt ocenilo publikum o to víc, že klavíristka je už dáma v létech a její energie a nezdolnost je obdivuhodná až nepochopitelná. Nyní v Brně postupně uvádí oba Brahmsovy klavírní koncerty.

Nyní tedy přijela umělkyně do Brna potřetí a vystoupila s brněnskou filharmonií v rámci projektu Dvořák a Brahms I ve dvou abonentních večerech, ve čtvrtek 10. a v pátek 11. února v Janáčkově divadle. Tyto dva večery byly první částí projektu, kdy se umělkyně opět ujala úkolu interpretovat oba Brahmsovy klavírní koncerty. Jeho první Klavírní koncert d moll op. 15 zazněl nyní a ten druhý bude následovat za dva týdny, v obou případech samozřejmě za spolupráce Filharmonie Brno, pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Recenze je psána z druhého večera, z pátku 11. února 2022.

První klavírní koncert psal Brahms nejprve jako symfonii, pak ji přepracoval jako Sonátu pro dva klavíry, kterou hráli společně s koncertní klavíristkou Clarou Schumannovou. Po dalším roce dal dílu teprve podobu klavírního koncertu, což bylo jeho první orchestrální dílo. Tehdy ale publikum neprojevilo pochopení a skladba na prvním provedení, kdy ji hrál samotný skladatel, v roce 1859 propadla. Je sice v romantickém duchu, ale už první věta, Maestoso, je pomalá a je uvozena vpádem tympánů a závažným až hrozivým tématem v orchestru, po němž klavír nastupuje nepříliš výrazně. Až sladká melodie hoboje (Jana Slavíková) a dřev proklestí cestu klavíru k energické a akordické části, podpořené hutností orchestru, aby následně přešla do klidné až taneční melodie. Postupně narůstá energie orchestru i klavíru, který je spíše součástí orchestru, jako jeho rovnocenný partner. Poté klavír, podpořen měkkým lesním rohem (Karel Hofmann), spolu s orchestrem jdou do energického, efektního a dramatického závěru.

Druhá část Adagio začíná jemným pianem v dechové sekci i v jasném témbru houslí, vedených Marií Petříkovou, a klidnou melodii se silným výrazem přebírá klavír. Třetí věta Rondo přináší výraznou rytmickou melodii v klavíru a předává si ji s orchestrem, načež vpadá klavír v části Allegro ma non troppo akordickou rytmizovanou sekvencí a energickým motivem strhává orchestr. Další melodické téma, které přebírají lesní rohy a dechy (trubka Lukáš Soldán, klarinet Lukáš Daňhel, fagot Jozef Makarovič), se rozvíjí do rychlé sekvence klavíru i smyčců, kdy se stává klavír součástí orchestru a společně dovedou dílo do finále. Klavírista tak má velmi náročný part jako součást orchestru a málo klasických příležitostí k virtuózní a efektní exhibici. Přesto publikum strhl energický výkon klavíristky, která do hudby dokázala dát nejen brilantní techniku, ale i dravý muzikantský výraz a vyvolala bouři nadšení.

To však nelze říct o skladbě, která zazněla v první polovině koncertu. Symfonie č. 2 B dur op. 4 napsal Antonín Dvořák, když mu bylo šestadvacet let. Svoji předchozí první symfonii nikdy neslyšel, a tedy nemohl mít korekci svých hudebních představ. Nicméně druhou symfonii podroboval postupně řadě úprav a dirigent ji s filharmonií nastudoval podle poslední podoby. Byla uvedena až v roce 1888 a v programu ke koncertu je jako zajímavost uveden citát z dobové kritiky „…opus talentu ještě mladého, ku vlastní, individuální síle jedva vypučelého, jež již tehdy vzácnou invencí a nevšedním bohatstvím netušených ideí se honosícího…“ Dnes, kdy známe Dvořáka jako skvělého melodika i mistra harmonické i instrumentální barevnosti, je otázkou, zda je prospěšné, aby dílo ještě nezralé, poněkud chaotické, bez hudební myšlenky, která by ho charakterizovala, a bez vyklenutých frází, které by držely emoční i myšlenkové napětí, bylo prezentováno dnešnímu publiku. Jako zajímavost snad, ale troufám si tvrdit, že našemu vnímání hudební ikony českého romantismu takový obraz spíš škodí. Orchestr se neměl ve výrazu čeho chytit a dílo přednesl sice s profesionální pokorou a precizností, ale bez muzikantské jiskry a náboje, který do provedení nepřinesl ani sám propagátor myšlenky, provádět i nehrané Dvořákovy skladby, šéfdirigent Dennis Russell Davies.

Nicméně projekt bude pokračovat 25. a 26.února a snad přinese překvapení v podobě další Dvořákovy rané symfonie, tentokrát Symfonie č. 4 d moll, op. 13. A opět to bude ve spojení s dílem Dvořákova přítele a podporovatele Johannese Brahmse a jeho Klavírním koncertem č. 2 B dur. A opět ho u klavíru představí excelentní klavíristka Elisabeth Leonskaja.

*******

Foto: Štěpán Plucar