„Do Blechaczovy interpretace po celou dobu promlouvala hodná a citlivá duše spíše než rozhýřenost či opojení vášní.“

„Dirigent po celý večer poctivě a bez zbytečných okras konal to, co dirigent konat má – staral se, aby hráčům bylo jasno, kdy a jak mají hrát.“

„Už v první větě Šostakovičovy symfonie se dostával orchestr do takové dynamiky, že zvukem tak akorát naplnil celý prostorný sál.“

Smetanova síň pražského Obecního domu se připravovala na středeční koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK se sólistou Rafałem Blechaczem, když v tom přišla zpráva, že dirigent pro nemoc nemůže přijet. Taktovky se ovšem ujal pohotový Eugene Tzigane a poněkud neplánovaně si zapsal do deníku svoji pražskou premiéru. Z původní trojice provedených autorů bohužel vypadl Christos Hatzis a zůstalo jen netradiční spojení Mozarta a Šostakoviče. O tom, že stálo být u toho, ale není nejmenších pochyb.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK má za sebou druhou dvojici letošních orchestrálních koncertů. Posluchači, kteří se těšili na dirigenta Andreje Borejka, byli možná zklamáni, těsně před odjezdem do Čech musel totiž svou cestu pro nemoc odřeknout. Zklamání však nemohlo trvat dlouho – na poslední chvíli z Dánska přispěchal na pomoc dirigent světoběžník Eugene Tzigane. V Praze se představil vůbec poprvé, stejně jako i zajímavý sólista večera, klavírista Rafał Blechacz. Koncert se proto rázem proměnil v malé neplánované překvapení.

Hlavní roli v první polovině večera sehrál klavírista Blechacz. Ten je ostříleným sólistou z řad předních světových interpretů. Už v roce 2005 vyhrál Chopinovu soutěž ve Varšavě a od té doby vystupoval s nejslavnějšími orchestry a natočil řadu oceňovaných desek. O jeho kvalitách tedy předem nemohlo být pochyb a je překvapivé, že v Praze měl premiéru až nyní, a to „jen“ s Mozartem. Shodou dalších okolností zde však neplánovaně vystoupí znovu v březnu se sólovým recitálem. Budiž tedy jeho středeční a čtvrteční vystoupení s orchestrem ochutnávkou jeho dovedností a pozvánkou na další koncert.

Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 24 c moll KV 491 s dirigentem Tziganem nepojali nikterak teatrálně, dynamika se držela spíše v nižších polohách, stejně tak i tempo. Blechaczova interpretace působila uklidněně a vyrovnaně s citem pro detail a respektem ke každé notě. Do hudby po celou dobu promlouvala hodná a citlivá duše spíše než rozhýřenost či opojení vášní. Jestli tomu tak bylo i při prvním Mozartově autorském provedení, se můžeme dnes už jen dohadovat.

Všudypřítomný klid trochu zastíral kontrasty mezi jednotlivými větami, současně orchestr a sólista byli na sebe velmi dobře zvukově napojení, a tak nejvýrazněji působily především změny harmonické zakomponované ve skladbě samotné. První a jediné větší forte se objevilo až v závěrečných dvou akordech. Blechaczovo provedení Mozartova koncertu bylo publikem přijato s nadšením a jeho dlouhý potlesk byl odměněn krátkým lyrickým přídavkem.

S naprosto odlišnou atmosférou nastoupil přibližně třikrát větší orchestr po přestávce. Jakkoliv bylo možné při poslechu Mozartova koncertu vstřebávat ryze hudební zážitek, v případě Symfonie č. 10 e moll op. 93 ruského autora 20. století Dmitrije Šostakoviče bylo skoro až nutné hledat na pozadí příběh. To je ovšem pochopitelné. Skladba premiérovaná roku 1953 vznikala v nelehké době Stalinovy vlády v Sovětském svazu. Dílo ale není čistým výrazem nářku, vzteku či vzdoru. Autor průběžně zpracovává několik motivů a postupně posluchače provází místy temnými, stísněnými, ale i světlými s nádechem optimismu či rozbouřenými včetně několika zvratů.

První věta Moderato představuje jeden ze stísněných až tajemných momentů skladby. Obsahuje několik melodických pasáží ve dřevech, ale i dalších sekcích prostřídaných postupně variovaným a gradovaným hlavním tématem. Už nyní se dostával orchestr do takové dynamiky, že zvukem tak akorát naplnil celý prostorný sál. Svižná druhá věta ukázala, že hráči smyčcových i dřevěných dechových nástrojů jsou v kondici a mají rozhýbané prsty. Celkově pak, že je orchestr výborně sehraný, za což vděčil také dirigentu Tziganovi, který po celý večer poctivě a bez zbytečných okras konal to, co dirigent konat má – staral se, aby hráčům bylo jasno, kdy a jak mají hrát.

Třetí věta nese zpočátku nádech opatrného a nesmělého tance, který se postupně proměňuje, až dojde do lyrické části s výrazným hornovým motivem. Zde se tradičně blýskla Zuzana Rzounková sedící na první židli. Motiv vychází z kryptogramu jména žákyně, do které se autor zamiloval. Postupně je dále zpracováván a střídán motivem D-ES-C-H představující kryptogram jména Šostakovičova. Příběh je tak vyprávěn poměrně explicitně. Motiv spjatý s autorovým jménem se dostává i do dalších částí symfonie, což potvrzuje možné domněnky o autobiografickém rozměru skladby.

Čtvrtá věta jako jediná z celé symfonie přináší rychlejší část laděnou optimisticky. Vyhlídky na radostnější budoucnost se ovšem komplikují a ztrácejí, aby se později mohly opět vrátit a znovu komplikovat a tak dále až do monumentálního konce s tympánovým sólem znějícím přes celý orchestr, který svižným tempem směřuje k cílovému durovému akordu.

Říká se, že konec dobrý – všechno dobré. V tomto případě to platí dvojnásob. To, že je publikum nadšené ze skvěle provedené symfonie, se předpokládá, ovšem ani dirigent tentokrát neskrýval svoji spokojenost s orchestrem a respekt k individuálním hráčským kvalitám. Ukázalo se tak, že Tzigane byl nejen pohotovým a profesionálním, ale i sympatickým „záskokem“ a zachráncem koncertu. Jediným drobným nedostatkem (ovšem naprosto pochopitelným) byla absence provedení skladby Ostrov je plný melodických zvuků soudobého skladatele Christose Hatzise. Tak snad někdy příště, třeba s Andrejem Borejkem.

Foto: Petr Dyrc