„Dvořákova síň se ponořila do šera a pódium ovládla herečka, deklamující monolog zhrzené ženy.“

„Zuzana Stivínová fascinované publikum nekompromisně vtáhla do výjevu a už nepustila.“

„S Tomášem Netopilem se Tom Borrow příjemně potkal v přístupu, který Mozarta vidí skutečně neromanticky.“

Pro abonentní koncerty v tomto týdnu se Česká filharmonie proměnila v nevelké těleso mozartovského typu. Hudba Wolfganga Amadea Mozarta a Jiřího Antonína Bendy jí pod taktovkou Tomáše Netopila slušela ve středu velmi pěkně. Zajímaví byli však i sólisté: v první polovině mladičký pianista Tom Borrow a v druhé polovině, v Bendově melodramu Medea, herečka Zuzana Stivínová.

Koncertní melodram v pražském Rudolfinu příliš častým žánrem není. Rok 2022, konkrétně poslední červnový den, je ovšem rokem třístého výročí narození jeho skutečného zakladatele – Jiřího Antonína Bendy. A tak Česká filharmonie (i když jubilea bývají jako dramaturgické pomůcky někdy považována a označována za laciná) zcela správně tento podnět nepominula. Kdy jindy zdůvodnit a nabídnout program tak hodně přesahující obvyklé rámce symfonických večerů?! A že z nich skutečně vybočil. Dvořákova síň se ponořila do šera, orchestr převzal služebnou úlohu divadelního tělesa a pódium v celé šířce ovládla svým hlasem, gesty a dramatickým patosem slov herečka, hrající a deklamující emotivní monolog – zpověď zhrzené ženy, která se rozhodne pomstít za mužovu nevěru strašlivým způsobem: zavraždí jejich společné děti…

Médea, ať v antickém, nebo drásavě expresionistickém hávu, je téma samo o sobě silné, hrůzné. I ve výrazně idyličtější podobě, kterou mu nutně dodává hudba ze sedmdesátých let osmnáctého století, vyznívá dostatečně naléhavě, psychologicky vyhroceně, osudově. Ano, Bendova hudba má samozřejmě své stylové hranice. Skladatel vtělil do radikálního žánru nového hudebního dramatu, tehdy moderně postaveného na střídání hudby a mluveného slova, maximum možného výrazu. Přesto jde o poměrně krotké motivy, úryvky, zaužívané postupy, nechce se přímo říci floskule…: nedlouhé, nekonečně řazené hudební výroky a náznaky, které ovšem získávají dramatickou účinnost v důrazech a nárazech, v ústupech zpět a nových výpadech, v zjihnutích a zamyšleních… Celkově řečeno v poměrně příkrém střídání afektů. V duchu uměřeného klasicistního slohu exponuje orchestrální linka očekávatelné motivy a témata, nachází více méně typické akordické spoje. Napovídá a doříkává. Tím, že někam směřuje, znázorňuje v ději také svého druhu interpunkci: buď nástroje naznačují otevřenost pro pokračování slov, nebo je naopak uzavírají, když dospějí k tonálnímu centru…

Tomáš Netopil dokáže jako málokdo svými neutuchajícími impulzy znovu a nově, nově a znovu, posunovat hudbu (i takto formalizovanou) stále kupředu, pozastavovat ji a oživovat, vršit a zase mírnit dramatické napětí… Způsob, jakým nastudoval a s filharmoniky ve výrazně menším obsazení partituru provedl, byl vzorový: plný energie, invence, fantazie i emocí. Hudba se neustále odmlčuje a dává prostor slovu, bez kterého by byla jen úryvkovitá; a slovo každou chvíli nechává prostor hudbě, bez níž by nemělo takovou dramatickou sílu, jakou s ní získává. Orchestr hrál zaujatě, zněl kompaktně a plasticky… a ozdobou byly sólové pasáže koncertního mistra Jana Mráčka.

Na večeru se režijně podílela Alice Nellis. Naaranžovala představení s přesnou mírou vkusu a smyslu pro patos a extrovertnost, jako velkou tragédii, v níž se text a hudba náruživě doplňují a kongeniálně podporují s naprostou přirozeností. Zuzana Stivínová od prvních kroků a prvních slov dávala najevo, že roli Médey cítí, prožívá a hraje naplno. Učinila z Dvořákovy síně divadelní sál, fascinované publikum nekompromisně vtáhla do výjevu a už nepustila. Amplifikace byla zcela namístě.

Jiří Hájek jako Iásón i Michaela Zajmi v roli chůvy mají k dispozici zlomek prostoru, ale využili ho adekvátně. A skvělí – přirození a věrohodní – byli představitelé obou malých synů, Šimon Halouzka a Jan Vychytil. Dílo, jehož provedení trvá zhruba tři čtvrti hodiny, je vlastně velmi úsporné. Zejména oproti dobové opeře… I to asi patří k době, kdy vzniklo. Vzpomínka na tuto mimořádnou položku filharmonické koncertní nabídky zůstane dlouho intenzivní.

Jiří Antonín Benda se jako dvacetiletý dostal s rodiči z rodných Benátek nad Jizerou za starším bratrem do Berlína, respektive do Postupimi. František Benda tam po řadě životních a profesních peripetií zakotvil v kapele pruského panovnického dvora a požíval jako houslista i skladatel úcty a uznání. Takového, že za ním pozval rodinu pruský král… Jiří Antonín, později působící v jiných městech, se nakonec do hudebních dějin v německém jazykovém prostředí zapsal zejména jako tvůrce melodramu. Bendovu Ariadnu na Naxu i Medeu – dva hlavní a typické opusy, které se dochovaly a občas se oživují – prý velmi oceňoval i Mozart, pro kterého šlo o současnou hudbu…

A tak dává docela smysl, že v první polovině tohoto netypicky postaveného programu zazněla právě Mozartova hudba: dramatičtější Klavírní koncert c moll, K 491, jeho čtyřiadvacátý. Zralé dílo, naplňující styl osobitě a nápaditě. Česká filharmonie pozvala jako sólistu teprve jedenadvacetiletého izraelského pianistu Toma Borrowa. Je zřejmé, že pověst, která ho předchází a s níž už putuje po světě, nelže. Hrál spolehlivě, vyrovnaně, v klidu, stylově a zřetelně, krásně rozlišoval charakter a výraz témat a dokázal podchytit a vystihnout bohatost bezpočtu proměn, které Mozart do sólového partu vtělil. Nebránil se rezolutnějším tónům, v lyričtějších reminiscencích dovedl ovšem ustoupit do pozadí. S Tomášem Netopilem se příjemně potkali v přístupu, který Mozarta vidí skutečně neromanticky a který jeho hudbu zpřítomňuje v jasných konturách, se sebevědomou energií a záměrně kontrastně, aniž by byl jakkoli potlačen pohled i druhou stranu mince.

*******

Foto: ze zkoušky – Petr Kadlec