„Dramaturgii cyklu tvoří i realizuje umělkyně sama a zve interprety z celé Evropy, díky svým vazbám na nizozemskou hudební akademii v Haagu, která má nejstarší a největší odděleni staré hudby ve světovém kontextu.“

„Ke spolupráci si přizvala mladého slovenského basbarytonistu Tomáše Šelce, který se specializuje na starou hudbu a spolupracuje s Collegiem 1704.“

„Celý večer měl vtipný název – Nevánoční Ryba s Beethovenem a Schubertem. Tím se koncert vymezil nejen časově, ale i žánrově. Umělci představili písně známých klasických autorů, kteří se zde ukázali poněkud v jiném světle.“

Stará hudba nabývá na stále větší popularitě a k tomu jistě nemalou měrou přispěla v tuzemsku i Barbara Maria Willi, německá cembalistka, klavíristka a varhanice, naturalizovaná v Brně už téměř třicet let. Zakotvila na Hudební fakultě JAMU, kde je v současné době děkankou a kde založila obor historické interpretace pro cembalo, kladívkový klavír, housle, violoncello, traverso, loutnu i zpěv. Logické proto je, že prezentuje tuto hudbu i na cyklu koncertů, který provozuje ve stylovém prostředí Konventu Milosrdných bratří. V pondělí tam vystoupila s Tomášem Šelcem.

Cyklus „Barbara Maria Willi uvádí…“ má jednu zvláštnost: odvíjí se v rámci kalendářního roku, nikoli sezóny – a proto se zde zahajovací koncert uskutečnil v pondělí 7. února 2022. Dramaturgii cyklu tvoří i realizuje umělkyně sama a zve interprety z celé Evropy, díky svým vazbám na nizozemskou hudební akademii v Haagu, která má nejstarší a největší oddělení staré hudby ve světovém kontextu. Brněnské publikum tak může slyšet nejlepší současné mladé umělce. Koncerty neváhá sama uvádět a dokáže být přitom vtipná a přinášet zajímavé informace. A v neposlední řadě mnohdy na nich vystupuje i jako cembalistka a klavíristka, což se stalo i na tomto koncertě. Aby bylo provedení skutečně stylové, hrála na nástroj z dílny Paula McNultyho, který je replikou klavíru, který postavil v létech 1820 až 1830 ve Vídni Conrad Graf.

Ke spolupráci si na tento koncert přizvala mladého slovenského basbarytonistu Tomáše Šelce, narozeného v roce 1983, který se specializuje na starou hudbu a spolupracuje s Collegiem 1704 Václava Lukse. Po úspěšném brněnském předchozím dvojím uvedení Händelovy opery Alcina se představil pěvec na sólovém písňovém večeru, za doprovodu právě paní Willi. Absolvent VŠMU v Bratislavě u Petera Mikuláše vystudoval vedle zpěvu i dirigování sboru a hostoval v mnoha operních divadlech na Slovensku i v České republice. „Čím dál víc dávám přednost barokní hudbě, oslovila mne spolupráce s Collegiem 1704 Václava Lukse a teď už dělám většinou tyto projekty. Naposledy teď v Janáčkově divadle v Händelově Alcině. Cítím se v této hudbě velmi dobře a přirozeně. Stejně tak rád zpívám písně, je to pro hlas očistné a lze zde lépe vyjádřit čisté a jemné emoce,“ svěřil se po koncertě statně vyhlížející pěvec.

Písňové koncerty jsou vždy pro pěvce svátkem a požehnáním, neboť mohou ukázat své umění v čisté podobě, je čitelná prezentace různých jemných variant emocí a dá se s hlasem cizelérsky pracovat. I když v projevu pěvce bylo cítit velký hlasový potenciál, zejména ve spodních, basových polohách, dokázal ho vždy zkrotit a pohrával si raději s jemnými piany.

Celý večer měl vtipný název – Nevánoční Ryba s Beethovenem a Schubertem. Tím se koncert vymezil nejen časově, ale i žánrově. Umělci představili písně známých klasických autorů, kteří se zde ukázali poněkud v jiném světle.

Ludwig van Beethoven psal svůj cyklus An die ferne Geliebte (Vzdálené milé) , op. 98 v roce 1816 na objednávku svého podporovatele, knížete Františka Josefa Maxmiliána z Lobkowicz. Jak prozradila autorka projektu, knížeti náhle zemřela milovaná žena, ve věku čtyřiceti let. Nedokázal se sám se ztrátou vyrovnat, a protože byl nejen milovníkem hudby, ale také aktivním hudebníkem a zpěvákem, dá se předpokládat, že si nechal cyklus napsat pro sebe a sám ho také provozoval, zřejmě jako formu autoterapie. Tuto myšlenku podporuje i skutečnost, že text, který napsal Alois Jeitteles, se nikde jinde samostatně nevyskytuje a že je psán jen pro tuto příležitost. Cyklus písní má zvláštní podobu, písně jsou skloubeny do jednoho hudebního celku, který sice není kantátou v pravém slova smyslu, ale působí spíš jako malé soukromé rekviem pro manžela.

Auf dem Hügel sitz ich spähend (S vrchu kopce hledím) je popis stavu odloučení, podaného v pianu a v poklidu, který se v závěru promění v accelerando, spějící do forte. Wo die Berge so blau (Kde hory modře hrají) nastupuje v pianissimu, které po celou dobu skladby měkce našlapuje, aby přešlo v závěru do forte a plynule tak navázala další píseň, Leichte Segler in den Höhen, která plyne líčením přírody ve forte a svižném tempu, aby se zastavila smutně u keře, ale pak s vánkem zrychluje tok do forte. Diese Wolken in den Höhen (Všechny na obloze mráčky) opět plynule navazují a plynou v laškovném rytmu zurčícího potůčku. Zde nastal konečně prostor pro hravou mezihru klavíru se zvukomalebnými trylky, aby následovala píseň Es kehret der Maien, es blühet die Au (Vrací se máj a zas kvete kvítí), z něhy a nadšení rostoucí do pevného odhodlání a klidu. Něžná mezihra klavíru předznamenala poslední píseň Nimm sie hin denn, diese Lieder (Ty písně moje vezmi jen), kdy pohrávání si s dynamikou a agogikou vyvrcholilo accelerandem do pevného a odhodlaného fortissima. Terapie se zjevně povedla, alespoň v tento večer.

Druhou částí večera byla prezentace písní Jakuba Jana Ryby. Tohoto autora známe jen jako tvůrce České mše vánoční a netušíme, co všechno tento skladatel má na svém kontě. Zwölf böhmische Lieder (Dvanáct českých písní) N 491–502, má pouze tento německý souhrnný název. Dál už je to dvanáct písní na české texty vesměs zapomenutých českých buditelů. Vojtěch Nejedlý, Šebastián Hněvkovský, Antonín Guth, Antonín Jaroslav Puchmajer, to jsou autoři devíti písní, jejichž výběr na koncertě zazněl. Ukolíbavka, něžná a v pianu, Na zamilovaného, razantní a posměšná, Dlouhý a krátký čas, žertovná písnička učící o teorii relativity času, stráveného se starou protivnou bábou a naopak s milou mladou dívčinou. Zpěv žencův je opěvování radosti z ranního sečení za rosy, Stálý milovník zamilovaně odráží pomluvy na svou milou. Zamilovaný opěvuje různé vlastnosti své milé, Budička je laškovná píseň pro spáče a Větrník hravě a něžně opěvuje dívčí krásu. Poslední píseň Bohyně Móda zazněla ještě jednou jako přídavek, možná i proto, že nesla i současný problém, podléhání módě, a v závěru vyzývá pěvec, co by móda měla raději přinášet: „…dobré mravy Čechům kaž, české řeči v sobě važ.“ Jakub Jan Ryba se tu zcela nepokrytě hlásí k české řeči, což mu přízeň nadřízených nepřineslo. Jeho písně však přinesly potěšení jak publiku, tak viditelně i účinkujícím, kteří je přednesli s hravou muzikalitou. Škoda jen, že se editoři textu programu včas nepropojili s pěvcem, který z mnoha – až dvanácti slok u každé písně – vybral k interpretaci jen tři. Ke cti pořadatele je, že texty byly součástí programu, jenže tam nebyly ty sloky, které byly zpívány. Naštěstí pěvec vládne dobrou dikcí a i jeho čeština byla velmi srozumitelná, takže nedošlo k nežádoucím nedorozuměním.

Koncert byl realizován bez přestávky a hned následovaly písně raného romantika, Vídeňáka, jehož rodiče pocházeli z Jesenicka. Franz Schubert za svůj krátký život – zemřel v jednatřiceti letech – napsal velké množství skladeb, jen písní je více než šest set. Je mistrem v této oblasti, každá z jeho písní je malým zářícím klenotem. Du bist die Ruh (Ty jsi můj klid), D.776 je na text Friedricha Rückerta a pěvec do přednesu dal měkké legato, vylehčené piano, které rozvinul v accelerandu do závěru ve forte, aby zakončil v klidném pianissimu. An die Musik (Na hudbu), D 547, je na text Franze von Schobera, který opěvuje schopnosti hudby vykouzlit lidem lepší svět. Píseň je v hlubší poloze, která pěvci dokonale seděla, a navíc dal do přednesu hluboký prožitek. Další píseň An den Mond (Měsíci), D.193 na text Ludwiga Christiana Höltyho, je uvedena měkkou předehrou klavíru v rozložených akordech, ne nepodobnou Beethovenově Měsíční sonátě. Celá píseň předznamenává impresionistické cítění a umělcům se podařilo vytvořit něžnou a romantickou náladu. Závěrečnou skladbou byla Die Forelle (Pstruh), D. 550, což je snad Schubertova nejslavnější píseň. Líčení průzračné čisté vody, mrštného pohybu ryby a jejího krutého konce bylo velmi hravé, pevné a přesvědčivé.

Mladý umělec spolu s klavíristkou vyvolali bouři nadšení a vděčnosti, že i přes stálou hrozbu infekce a přes nepřízeň zimy vytvořili večer plný půvabu se skvělým uměleckým zážitkem. Celý cyklus má své skalní fanoušky a abonenty a těší se pověsti kvalitního a krásného umění.

Foto: Jiří Sláma