„Barokní divadlo se vyznačovalo touhou ohromit, zaplavit diváka mnoha efekty a exkluzivní podívanou. Je s podivem, jak se to tehdy s omezenými technickými prostředky dařilo.“

„Projekt postavil obsazení rolí na kvalitě a autentičnosti provedení. Základem hudebního provedení se stalo Collegium 1704 spolu s Collegiem Vocale 1704 pod vedením Václava Lukse.“

„Václav Luks dirigoval s plným nasazením a při absolutním propojením s protagonisty a podařilo se mu přenést všechny do časoprostoru počátku 18. století.“

Janáčkova opera v Brně přináší už několik sezón s každou novou premiérou neotřelou a kvalitní inscenaci, patřící vždy do jiného období. Postupně tím vytváří mozaiku různorodého repertoáru, ve kterém si může najít každý podle svého vkusu. Tentokrát sáhlo vedení opery po barokní opeře, a ne ledajaké. Alcina, dílo skladatele Georga Friedricha Händela, patří k těm nejlepším a nejznámějším.

Barokní divadlo se vyznačovalo touhou ohromit, zaplavit diváka mnoha efekty a exkluzivní podívanou. Je s podivem, jak se to tehdy s omezenými technickými prostředky dařilo. Kdo absolvoval prohlídku barokního divadla na zámku v Českém Krumlově, ten ví. Tři za sebou zavěšené nebo posouvané horizonty, na kterých byla namalovaná pozadí scény, ze stran jezdící jevištní vozíky, světla jen přirozená, otevřený oheň s neustálou hrozbou požáru, neexistence dálkové komunikace dnešního typu, ale mechanická signalizace jako na lodi a jako vrchol „deus ex machina“, bůh spuštěný z provaziště spolu s vizuálními a auditivními efekty, který vyřešil každou zapeklitou situaci. K tomu bájná zvířata, příšery, démoni, nádherné kostýmy a kulisy hýřící barvami.

Hlavními nositeli emocí a iluzí ale byla hudba a zpěváci. Hudba provozovaná nástroji, které neměly dnešní razanci a nosnost, zato disponovaly přirozenou měkkostí zvuku a nešetřily zvukomalbou. Pěvci byli objekty zbožňování i nenávisti a jejich hlasy musely mít nosnost i barevnost a technickou ekvilibristiku. Tehdejší superstar, kastráti, platili za své umění deformací těla a neúprosnou hlasovou technikou. Je to doba kastráta Farinelliho. Dnes tohle všechno dokáže vyrobit zvuková technika, přesto, nebo právě proto, se operní divadla vrací k barokní hudbě a divadelnímu repertoáru, neboť postrádá tuto umělou elektrickou nadstavbu a obsahuje přirozený, lidský až živočišný náboj.

Libreto opery Alcina je vytvořeno volně podle středověkého eposu Lodovica Ariosta Zuřivý Roland. Tehdy oblíbený hrdina se stal objektem mnoha dalších zpracování a je velmi pravděpodobné, že autorem libreta se s využitím libreta L´isola di Alcina Antonia Fanzalliho k opeře Riccarda Broschiho (bratr Farinelliho) stal Händel sám. Jsou tu tehdy po staletí notoricky známé postavy, které se dostávají do situací vyvolaných láskou a žárlivostí. Čarodějka Alcina (soprán) vybudovala na svém ostrově království iluzí, zámek v kouzelné krajině, kde se oddává lásce. Odložené milence proměňuje v divoká zvířata, v tomto případě se ale zamilovala doopravdy.

Rytíř Ruggiero (kontratenor) se na ostrov dostává při havárii svého létajícího koně, hipogryfa, a stává se milencem čarodějky. Na ostrov ho připlouvá zachránit jeho nevěsta, válečnice Bradamante (mezzosoprán), převlečená za svého bratra Ricciarda, v doprovodu vychovatele Melissa (baryton). Získává lásku Alcininy sestry Morgany (soprán), která kvůli tomu opouští svého dosavadního milence, velitele Alcininých stráží Oronta (tenor). Ten v žárlivosti nejprve vše prozradí Alcině, ale při rozhodujícím boji se přikloní na stranu Ruggiera a Bradamante. Ruggiero prozře díky kouzelnému prstenu, který mu předá Melisso, a po boji s nestvůrami na ostrově se vše kolem promění v realitu, tedy poušť a zakletá zvěř zase zpět v lidi. Chlapec Oberto (soprán) se konečně setkává se svým otcem, kterého stále hledá. Alcina zůstává opuštěná uprostřed zničeného ostrova.

Projekt Janáčkovy opery postavil obsazení rolí na kvalitě a autentičnosti provedení. Základem hudebního provedení se stal nejprestižnější barokní soubor u nás, Collegium 1704 spolu s Collegiem Vocale 1704, který působí od roku 2005 pod vedením zakladatele a dirigenta Václava Lukse. Orchestr zněl v Janáčkově divadle překvapivě hutně, přitom měkce a kompaktně, melodie měly měkkou kantilénu a napětí a zvuk se propojoval do kulatého témbru. Orchestr provázel pěvce, aniž by je zahlcoval, naopak se jejich hlasy nesly na zvukovém polštáři, od kterého se odrážely do celého hlediště. Byla slyšet i nejlehčí piana, která zněla v neutuchajícím napětí i při pomalých tempech a době odpovídajících repeticích. Václav Luks dirigoval s plným nasazením a při absolutním propojením s protagonisty. Skutečnost, že barokní člověk vnímal čas a jeho rytmus pomaleji než my dnes, se pomalu vytrácela a díky hudbě se dirigentovi podařilo přenést všechny do časoprostoru počátku 18. století.

Na premiéře v sobotu 5. února 2022 zpívala titulní roli kouzelnice Alciny sopranistka Pavla Vykopalová (alternace Karina Gauvin). Zúročila především svůj sladký témbr lyrického sopránu, ke kterému přidala ještě koloratury, a postavu prodchnula líbezností a kultivovaností projevu. Excelovala v dlouhých a klenutých pasážích, kterým dala napětí a vroucnost. Árií „Sì, son quella“ zahájila řadu nádherných pasáží, z nichž vrcholem byla árie „Oh! mio cor“, kde se rozbouřil potlesk, stejně jako po poslední árii „Mi restano le lagrime“. V těchto áriích vynikla jako skvělá pěvkyně se schopností využít všechny finesy bel canta a obecenstvo ji za to ocenilo na otevřené scéně.

Vynikající výkon podala další sopranistka, Doubravka Součková (alternace Mirella Hagen), která vystoupila v roli Alcininy sestry Morgany. Je zde vylíčena jako naivní a lehkomyslná dívka, střídající milence podle momentální nálady. Její prioritou jsou koloratury a její hlas je zářivý a jásavý, koloratury jsou perlivé a intonačně přesné, zejména ve štěstím oplývající árii na konci prvního jednání „Tornami a vagheggiar“.

Největší mužskou rolí je Ruggiero, kterého na premiéře zpíval americký kontratenorista Ray Chenez (alternace Kangmin Justin Kim). Měkce znějící hlas se dobře nesl, pasáže v pianu měly napětí, lehké koloratury měly nosnost poněkud menší, ale byly intonačně přesné. Pěvec má i příjemný exteriér a dobrou pohybovou kulturu. Skvěle vyzněla slavná árie „Verdi prati“ a jeho doménou i v dalších částech byla především kantiléna a krásná nosná piana.

Role Oronta je svěřena tenoristovi Ondřeji Koplíkovi (alternace Krystian Adam). Pro jeho tenor se zdá být part ideální, menší hlas je zvonivý, znělý a pohyblivý a herecky je přesvědčivý. Vděčná záporná role zhrzeného milence, který se nakonec přikloní k prchajícím a získá tak zpět Morganu, mu přináší více charakterových hereckých příležitostí.

Bradamante, převlečená za svého bratra Ricciarda, je obsazená mezzosopránem a zpívala ji Václava Krejčí Housková (alternace Monika Jägerová). Part skýtá rovněž hodně koloraturních pasáží, ale je posazen do nižší polohy, takže nosnost jejího hlasu je poněkud potlačena. Přesto pěvkyně podala kvalitní pěvecký výkon, škoda jen, že neměla více prostoru pro využití hereckého potenciálu, neustálé nervózní pobíhání, které usměrňoval vychovatel Melisso, se stalo nudným stereotypem.

Melissa zpíval uvolněným a měkkým barytonem (i když je part psán pro bas) Roman Hoza (alternace Tomáš Král). Jeho vstupy byly zklidňující a bezpečný hlasový projev byl na počátku druhého dějství umocněn reproduktorem, nahrazující vstup „deus ex machina“. Kouzelný prsten, který dal Ruggierovi, posunul děj opery k nevyhnutelnému zmaru.

Menší postavu chlapce Oberta, jehož vstupy jsou neustálým hledáním ztraceného otce, zakletého do lva, zpívala Andrea Široká (alternace Eva Kývalová). Její soprán příjemně zvonil a bezpečně se nesl prostorem a jako dvanáctiletý hoch byla přesvědčivá a dojemná.

Režie Jiřího Heřmana plně akceptovala hudbu a zpěváky, dokonale podtrhla napětí, které v sobě hudba nese, a pěvci měli dost času, aby naplňovali náročnost svých partů. Prvky barokního divadla byly využity decentně a s laskavým humorem. Na scéně Dragana Stojčevského dominovaly zejména velké plochy horizontu jeviště, které se snášely a zase zvedaly na tazích. Střídaly se plochy nekonečného moře, ve kterém ztroskotal Ruggiero, ohromovala palácová síň s nekonečnou perspektivou Versailles, pěstěná francouzská zahrada s následnými vyprahlými dunami nekonečné pouště, ve kterou se změnila krajina ostrova. Uprostřed jeviště stál jednopatrový dřevěný dům s okny, který se během hry rozděloval na dvě poloviny posunující se do stran a jehož prostřední strany byly pokryty zrcadly. Tady vidí protagonisté to, co vidět chtějí. Spojením obou stran domu zpět vznikl prostor pro intimitu postav, pro jejich introspekci a v jednom z oken zůstává sama opuštěná Alcina, když se vše kolem změní v poušť. Postavy vjíždějí na jeviště ze stran na pojízdných jevištních vozech, které se pohybují lehce a nehlučně, nijak akci na scéně neruší.

Symbolem Alcininy moci je obrovská bílá lastura uprostřed jeviště, ve které je velká bílá perla. Ta občas slouží k něžným hrám, ale na konci je Ruggierem rozbita a vše kolem se mění v poušť, zůstává jen domek s nešťastnou Alcinou, pro kterou život přestal mít smysl.

Kostýmy Alexandry Gruskové jsou ozdobou scény, zejména dámské, jevišti vévodí samozřejmě postava Alciny, která má šaty barokní linie, ale oproti tehdejšímu zvyku jsou pouze jednobarevné. Barva šatů je nositelkou emocí a postupuje od slonové kosti, zdobené něžnou světlemodrou, přes ostře zelené a tmavě modré až k černé krinolíně, která se v posledním obraze mění ve splývavou klasickou siluetu. Zde se mění do současné podoby i Morgana, ta jde do spodní košilky, obě dámy jsou v tomto obraze zcela nebarokně v civilních vlasech, bez paruky. Když pravdivě, tak pravdivě.

Iluzi dávají inscenaci i světla. Světelného designu se ujal Daniel Tesař a postupuje ve stejném modu, zpočátku se světly nešetří a postupně se s nimi čaruje, až do posledních obrazů, kde Alcina zpívá svoji poslední árii „Mi restano le lagrime“ ve tmě, jen s lehkým odleskem reflektoru.

Barokní ráz dávají hře postavy zakletých zvířat, jsou to tanečníci a současně sbor, který tvoří členové Collegia Vocale 1704. Dvanáct členů, polovina žen, polovina mužů, se zapojuje do hry podle potřeby. Naplňují i roli baletu v choreografii Jana Kodeta, pro který byla původně napsána meziaktní hudba. Je tu prostor i pro decentní humor, který jistě byl v baroku mnohem hrubší. Součástí barokního humoru je trpasličí postava kouzelníka, kterého hraje Ladislav Mikeš (alternace Zdeněk Bačko), který většinou provází urostlého Oronta či Alcinu a hůlkou začarovává lidi do zvířat. Milá je scénka v posledním obraze, kdy Oronte zpívá své vyznání Morganě a poté chytá na udici rybu v orchestru. Chytí ostnatou hlavu nafouknuté ryby, jejíž nositel vyskočí z orchestru a zlobí se na rybáře. Závěr, kdy každý ze sboru zpívá, v co byl zakletý, je poněkud rozmazaný, ale rychle spěje do pozitivního tvrzení, že „…každé zlo se mění v dobro…“. Srozumitelnost zpívaného italského textu je zaručena jak pro české, tak i zahraniční návštěvníky projekcí překladu na titulkovacím zařízení, kde se vedle češtiny a angličtiny konečně objevila i němčina. A pro francouzské diváky je jistě už nachystána i francouzština.

Výjimečnost projektu dokumentuje i skutečnost, že inscenace vznikla v koprodukci Národního divadla Brno, Théâtre de Caen a Opéra Royal du Château de Versailles Spectacles za podpory Gesamtkunstwerk Bratislava a Bohemian Heritage Fund a má být vzápětí uvedena v královské opeře ve Versailles. Projekt, který se jistě bude těšit velkému zájmu publika i doma.

Foto: Ilustrační – Marek Olbrzymek, Fb NdB