pondělí, 07 únor 2022 12:49

Smetanovo Tajemství v Jihočeském divadle provází koronavirus jako idée fixe

Autor:

„V popředí stojí vyspělý výkon Svatopluka Sema v nádherné roli Kaliny, u něhož se snoubí vzácně ve všech polohách hlasově vyrovnaný, kultivovaný projev.“

„Je příjemné vidět, kolik mladých pěvců využilo adekvátně v této milé inscenaci poskytnutou příležitost dirigentem a režisérem.“

„Na glosované repríze dominovaly především zdařilé výkony sólistů, ve spojení pěveckého a jevištního projevu.“

 

4003

 

Opera Jihočeského divadla v Českých Budějovicích uvedla dne 5. února 2022 šestou reprízu půvabné inscenace Smetanovy opery Tajemství, v režii Tomáše Studeného a pod taktovkou dirigenta Martina Peschíka, na barevné scéně Davida Janoška. Inscenaci Tomáše Studeného, převzatou scénicky z Ostravy, doslova pronásledovala epidemie koronaviru, až neskutečně. V březnu 2020 první vlna záhadného viru uzavřela nejen Jihočeské divadlo hned po úspěšné premiéře. Poté se titul znovu objevil až na konci září 2020. Tehdy jsem vyslovil naději, že snad epidemie už končí a zdravé ovzduší jižních Čech další vlny viru nepřipustí… Byl to falešný optimismus. Nová vlna zase nešťastně reprízy Tajemství zastavila, ihned po jeho obnovení. A tak po dvou letech jsem byl rád svědkem šesté reprízy, dle vyjádření pana režiséra Studeného. Jako přesvědčený Smetanovec, od dětství dodnes, jsem nemohl chybět, vždyť jsem inscenaci Ostravské opery ihned na Smetanově Litomyšli moc doporučoval využít pro dramaturgii Jihočeského divadla.

Jde opravdu režijně a scénickým zpracováním o půvabnou, barevně působící inscenaci Tomáše Studeného, která plně respektuje hudebně dramatické hodnoty Smetanova díla, nesnaží se námět a libreto módně překládat do jiných souvislostí a poloh. Byť by se to možná právě zde nabízelo, vždyť touha po mamonu, po zlatě, které umožní Kalinovi v árii „med radostí plnými doušky pít“, je tak moc vlastní naší době, kterou prožíváme už řadu let… Čili tento leitmotiv díla je nadčasový, bohužel, patrně i věčný, lidem daný do vínku jejich marného snažení. Proto je i Smetanovo Tajemství na libreto Elišky Krásnohorské tímto ústředním motivem nadčasové možná víc než jiné Smetanovy opery. Skladebně ho charakterizuje ohromné motivické semknutí, třebaže je zde více uzavřených písňových útvarů, než bychom čekali. Dějově vyniká Tajemství vlídným, laskavým humorem, který se odráží v postavách a situacích českého maloměstského prostředí. První provedení v Praze roku 1878 znamenalo podobný veliký úspěch jako u předchozí Hubičky. Premiéra Tajemství byla až vzácně jednomyslně prohlášena odbornými hudebními kruhy za další umělecký triumf! Sám Smetana pokládal svoje Tajemství za kompozičně nejdokonalejší.

 

3999

 

Inscenace Jihočeského divadla přináší v Tajemství několik pozoruhodných pěvecko-hereckých výkonů, kdy pěvci zdařile divadelně ztvárnili své postavy. Jsou to kreace, které zůstávají po představení dlouho v mysli, vidím je stále před sebou, neboť jsou v divadelní charakterizaci působivé. V popředí stojí vyspělý výkon Svatopluka Sema v nádherné roli Kaliny, u něhož se snoubí vzácně ve všech polohách hlasově vyrovnaný, kultivovaný projev, neobyčejně voluminózní a prostorově nosný. Znamenitě je vypracována ústřední Kalinova árie, velice vděčná, pokud je technicky i výrazově na této úrovni. Semův vokál „í“ zní vzorově plně a uvolněně, vrcholové fis zní obdivuhodně („dřív povržen, dřív povržen, nyní chci slaven tu být…“). Smetanovská interpretace je zjevně panu Semovi blízká, už jeho Vladislav a Tomeš v Litomyšli byly báječné kreace.

 

4001

 

Originálně vystavěná jevištní postava Bonifáce Josefem Škarkou má jevištní přirozenost, uměřenost v jemné komediálnosti, která je u pěvce důsledně situační, nikde nesklouzne k lacinému přehrávání. Jevištní přirozenost projevu a bezvadná srozumitelnost textu charakterizuje znělý bas Františka Brantalíka v roli Maliny. Sympatickou postavu zpěváka Skřivánka vytváří tenorista Ján Rusko. Tato typická postava oboru buffo tenoru klasického českého repertoáru, „leží“ pěvci průbojného fondu znamenitě, krásně ji zazpívá, všechna „shora“ nasazovaná g jeho půvabné árie – „Ó slyš to, předaleký světě“ – znějí lehce a příjemně nosně v prostoru.

Sympatickou mladou dvojici Blaženky a Víta představují sopranistka Lucie Kašpárková a domácí tenorista Peter Malý. Není snadné vyzpívat stylově nádherné lyrické plochy Smetanovy partitury, je to snad nejčistší lyrika v české operní tvorbě. Působivá, horoucí. Lucie Kašpárková předkládá pěvecky vypracované kantabilní plochy, árie ve druhém dějství jí moc dobře vyšla v obtížné tektonice k nesnadnému vrcholu – „Bůh sám ví, proč tě tak ráda mám“. Její soprán je příjemný barevně, oproti minulému představení se mi jevila lepší srozumitelnost úzkých vokálů, přirozeněji neutralizovaných. Peter Malý je typický lyrický tenor, v barvě více kulatý než hýřící leskem, ve Ferrandovi v Così fan tutte ukázal zřetelně své oborové možnosti. Role Smetanova typicky lyrického Víta je pro sympatického mladého tenoristu podobnou příležitostí, jak ukázat plynulý tok frází, schopnosti modulace, dynamických odstínů i jistých vyšších poloh. Po Vítovi by mohl následovat Ladislav Podhájský, pokud by se třeba dramaturgie orientovala na jiné, ještě pohodovější Smetanovy Dvě vdovy.

 

4004

 

Šárka Hrbáčková je adekvátní a přesvědčivou pannou Rózou, jevištně pružnou, dobře reagující v mimice na slova svých partnerů, s vypracovanou známou ústřední árií; pár hloubek na hranici prostorové zvukové nosnosti na tom nic nemění. Sympatickou figurku Mistra zednického s gustem vytváří Tomáš Maliniak, menší role jsou dobře zvládnuty Přemyslem Filousem i Zuzanou Zaimlovou, v režijní koncepci postavená role Ducha frátera Barnabáše přímo na jeviště, nikoliv za scénu, imponuje svým hlasovým projevem Peter Paleček. Je příjemné vidět, kolik mladých pěvců využilo adekvátně v této milé inscenaci poskytnutou příležitost dirigentem a režisérem.

Pauzy v rozmezí dvou let mezi šesti představeními a zmatečnost koronavirové krize v divadelním světě jistě nevede k naprosté perfekci všech složek, jako se dosáhne v generálkovém týdnu v náporu každodenního intenzivního zkoušení, z něhož vyplynou premiéry a brzy následující reprízy. U sólistů toto obvykle v popředí tolik nebývá. Ve hře a zpěvu těles, kde je podstatou kompaktnost, homogenita, jednolitost, plasticita frází a dynamika celku, je to náročnější a vzdálenosti mezi představeními ani nemohou být ideální pro jmenované přednosti. Ale nejsme v situaci, kdy by bylo férové tyto otázky stavět do popředí. Možná od března se situace postupně stabilizuje a dostaneme se do situace, kterou si jistě všichni přejí. Zkušený dirigent Martin Peschík, který má už s operou bohaté zkušenosti, řídil představení se sympatickým přehledem, s viditelnou vůlí a snahou dosáhnout u všech složek optimálního výkonu. Zvětšiny se mu to dařilo, jeho gesto je přehledné, naprosto srozumitelné a vede představení s potřebnou jistotou.

 

4002

 

Reminiscence na pěknou premiérovou výstavbu velkého ansámblu se sborem – „Ó klamné domnění, že lásky toužení těch marných statků dbá…“ – zvládal solidně dynamicky, doprovody pěvců byly citlivé, aniž by byla potlačena krása harmonie (árie Kaliny, Blaženky, Rózy i lyrické arioso Víta). Líbila se mi volba temp, kdy na řadě míst pružným avízem donutil ansámbl nezpomalovat, ale naopak uměl tempicky pružně hudební fráze udržet v pohybu. Že by patrně nejdůmyslnější ouvertura Smetanových oper mohla zaznít homogenněji, v polyfonii pevněji a ostřeji, to zajisté netřeba dirigentovi připomínat, ví to jistě sám dobře. Orchestr se rozehrával ke stále kompaktnějšímu zvukovému projevu, ke konci by bylo bývalo nejlepší začít… Sbor plnil své očekávané standardy, měl své limity, pod které ale nikde nešel, což je na takto postavené repríze, vzhledem k situaci, jistě konstatování více pozitivní.

Jihočeské divadlo je nyní upřeno pozorností na účinkování v Praze, s aktuálně nejnovější a zdařilou inscenací Boitova Mefistofela. Jako všechna divadla, trápí i Jihočeské divadlo chronická nejistota, kdy snadno padá představení kvůli vynuceným karanténám. Je to situace neblahá, pro vedení divadel jistě negativně stresová. Návštěvnost této reprízy nebyla optimální, ale obdobnou míru zhruba třiceti procent jsem vídal leckdy v minulosti na velmi atraktivních titulech (pro mne, pro druhé asi ne tak zcela) – vzpomenu třeba moc dobré Komedianty –, nebývaly mnohdy zaplněny. Čili něco vysazovat je obtížné a de facto nemožné. Nejlépe to u šatny charakterizoval jeden návštěvník, který přiznal, že ani nevěděl, na jaký titul jde, že se rozhodl „jít do divadla“, vyhovoval mu prý čas od 17 hodin. A ke svému netajenému překvapení zjistil, že byl svědkem „krásné hudby a moc pěkného představení, divím se, že nepřišlo víc lidí na tak pěkný titul, já ani nevěděl, na co jdu,“ říkal s trochou překvapení… Hlas lidu, hlas boží, říkává se… Nu, proto ho také cituji. Je to pohled diváka upřímný, nic nezakrývající, čehož si cením. Kladných ohlasů jsem zaslechl vícero, ostatně spontánní aplaus v závěru vypovídal o pozitivních pocitech. Na glosované repríze, škoda, že předposlední, dominovaly především zdařilé výkony sólistů, ve spojení pěveckého a jevištního projevu.

 

4000

 

Foto: Petr Zikmund

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.