„Líbivé melodie, barevné sólové pasáže, znamenitá instrumentace, ale i poučenost evropskou klasickou hudbou činí z Korngoldovy suity okouzlující dílo.“

„Mozartův koncert klavírní duo předneslo jako opravdový dialog dvou rovnocenných partnerů.“

„V případě Reformační symfonie bylo vidět, že Mendelssohnova hudba je pro PKF jako stvořená.“

PKF – Prague Philharmonia zahrála v hektickém předvánočním období radostný a vlídný program. Se svým šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem a sólisty Helène Mercier a Louisem Lortie orchestr provedl 16. prosince 2018 Korngoldovu, Mozartovu a Mendelssohnovu hudbu a naplnil tak celé Rudolfinum veskrze pozitivními vibracemi.

V adventním období není nic lepšího než se zastavit a poslechnout si krásnou hudbu v podání skvělých interpretů. Poslední abonentní koncert Pražské komorní filharmonie v kalendářním roce se nesl ve velmi příjemném duchu hned od prvních tónů úvodní skladby. Večer začal suitou k Shakespearově hře Mnoho povyku pro nic od brněnského rodáka z židovské německojazyčné rodiny Ericha Wolfganga Korngolda. Jméno tohoto skladatele je v českých kruzích stále poměrně neznámé, ve světě si ale vydobyl renomé jako autor filmové – a dnes už i operní – hudby. Za hudbu k filmu Dobrodružství Robina Hooda dokonce získal v roce 1938 Oscara. I při poslechu Korngoldovy scénické hudby má posluchač pocit, že slyší filmový soundtrack a téměř vidí, co se při jednotlivých hudebních pasážích na jevišti divadla právě děje. Líbivé filmové melodie, barevné sólové pasáže, znamenitá instrumentace, ale i jasně zřetelná znalost a poučenost evropskou klasickou hudbou činí ze suity Mnoho povyku pro nic okouzlující dílo. Šéfdirigent PKF Emmanuel Villaume se kromě práce se symfonickými tělesy aktivně věnuje operní hudbě, v současné době je hudebním ředitelem opery v texaském Dallasu. Na jeho práci s orchestrem je zaměření na operu zřetelné a v Korngoldově suitě bylo vidět, že hudba vytvořená pro jeviště je mu vlastní a dokáže ji skvěle podat. Ve suitě Mnoho povyku pro nic výborně vynikla i violoncellová a hornová sóla v podání členů PKF.

V Koncertu pro dva klavíry a orchestr Es dur Wolfganga Amadea Mozarta zazářili Helène Mercier a Louis Lortie. Oba sólisté spolu pravidelně koncertují a jejich dokonalá sehranost je pověstná, čehož byli svědkem i posluchači koncertu PKF. Mozartův koncert klavírní duo předneslo jako opravdový dialog dvou rovnocenných partnerů. Zvláště úhoz, technika a výraz Louise Lortieho byly vskutku brilantní. Je také opravdová radost poslouchat kvalitní nástroje, které byly do Rudolfina vybrány s tou největší pečlivostí s pomocí renomovaných klavíristů. Orchestr sólistům zdatně sekundoval, jejich projev byl ale poněkud opatrný a nechal strhnout veškerou pozornost na klavíristy. Ocenila bych především výraznější dynamické kontrasty, které jsou v Mozartově hudbě velmi důležité.

Malé zamyšlení by podle mě bylo potřeba ohledně obecné praxe uvádění instrumentálních koncertů jako druhých v pořadí před přestávkou. Je to běžný postup většiny orchestrů, v případě klavírních koncertů je ale nutné změnit pozice orchestru i dirigenta, aby klavír stál v popředí. Dlouhé stěhování nástrojů a přestavování podia značně naruší plynulost zážitku a vytvoří nežádoucí předěl v hudebním projevu orchestru. Malé narušení zaběhnuté praxe by zde rozhodně přispělo k lepšímu prožití koncertu.

PKF-Prague Philharmonia se rozloučila Symfonií č. 5 d moll op. 107 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Symfonie dostala název Reformační, Mendelssohn totiž reagoval na třísté výročí augšpurského vyznání víry z roku 1530, které shrnuje luteránskou reformační konfesi. Protestanský chorál je jedním z výrazných motivů symfonie, skladatel příznačně využil píseň Ein feste Burg, kterou složil samotný Martin Luther. K prostoru protestanského Německa Mendelssohn odkazuje i pasážemi ve čtvrté větě, které zkomponoval s použitím přísné bachovské polyfonie. Majestátní slavnostní introdukce první věty poukazovala zas ke slavnostní  příležitosti, ke které byla symfonie složena.

Nedostatek práce s dynamikou, která mi chyběla u Mozartova Koncertu pro dva klavíry a orchestr Es dur, PKF výborně nahradila v Reformační symfonii. Výjimečně působivé pianissimo, které efektně přecházelo do fortissima, bylo jedním z nejsilnějších momentů večera. Dirigent Emmanuel Villaume dokázal skvěle pracovat s Mendelssohnovou podmanivou melodikou i se složitými technickými pasážemi. I v energickém přednesu orchestru bylo vidět, že Mendelssohnova hudba je pro PKF jako stvořená. Příjemnou atmosféru koncertu symfonie skvěle dovršila a rozhodně zanechala všechny posluchače v radostné a klidné náladě, která je pro adventní čas tak příznačná a důležitá.

Foto: Milan Mošna