„Smetana by se asi divil, v jakém tempu je možné předehru zahrát!“

„Poslední část programu patřila operetám, a to těm nejlepším.“

„Tím se v sále vytvořila nálada, ke které už chybělo jen to šampaňské, o kterém se ve valčíku z Netopýra zpívá.“

Že se novoroční koncert nemusí odehrávat právě a jen na Nový rok, je přece přirozené! Je k tomu čas po celý leden, kdy se pořadatelé a soubory chtějí setkat se svými stálými posluchači a popřát jim vše dobré. Druhý lednový den se v Besedním domě v Brně konal pátý abonentní koncert cyklu Českého filharmonického sboru Brno, který si pozval ke spolupráci orchestr Moravské filharmonie spolu s jeho šéfdirigentem Jakubem Kleckerem. Společně připravili abonentům koncert, který přivedl do varu nejen publikum, ale i samotné účinkující.

Besední dům je jediným místem v Brně, které je určeno pro konání koncertů, když nepočítáme Janáčkovo divadlo, ve kterém sídlí opera a které si filharmonie či jiní pořadatelé hudebních akcí pro své akce pronajímají. Opera má pevně stanovené termíny dlouho dopředu, a proto je funkce Besedního domu nezastupitelná. Je to dům krásný, ale pro téměř čtyřsettisícové město, jakým dnes již Brno je, velmi malý. Stejně tak je i malý pro konání velkých koncertů, o čemž se opět návštěvníci novoročního koncertu na vlastní uši přesvědčili.

Moravská filharmonie přijela v plném obsazení a pódium muselo být rozšířeno směrem do sálu, neboť se za hudebníky postavil ještě Český filharmonický sbor Brno. Obecenstvo uvítalo potleskem dirigenta Jakuba Kleckera a na jeho pokyn začala jízda. První polovina koncertu patřila českým hudebním velikánům, Bedřichu Smetanovi a ukázkám z Prodané nevěsty, kterou zahájila energická předehra. Smetana by se asi divil, v jakém tempu je možné předehru zahrát! „Proč bychom se netěšili“ a „Pojď sem, holka“ hlaholil sbor a poté se představili sólisté. V ten večer vystoupili sopranistka Jana Sibera s Mařenčiným „Ach, jaký žal“ a tenorista Aleš Briscein s árií Jeníka „Jak možná věřit“. Antonín Dvořák byl zastoupen výběrem z opery Rusalka, orchestr zahrál vznosnou polonézu, sbor nasypal „Květiny bílé po cestě“ a pak už Rusalka zaklínala ve své árii měsíček na nebi hlubokém, aby nezhasl, a princ vzýval „Vidinu divnou, přesladkou“. Výběr sólistů se toho večera velmi povedl, oba pěvci byli ve skvělé formě, Jana Sibera okouzlovala pevným, plným dramatickým sopránem se sladkým témbrem a procítěným výrazem a Aleš Briscein se pohyboval se svým zářivým a nosným tenorem ve výškách tak lehce, jako by to bylo to nejprostší, co člověk může udělat. Navíc oba hlasy vzájemně výborně ladily a pěvci spolu tvořili krásný pár.

Po přestávce se umělci vydali do světa italské opery a jako prvního si vybrali Giuseppe Verdiho. Sbor z Trubadúra, „Vedi! Le fosche notturne spoglie“, zněl mohutně a úderně, následovala árie vévody „La donna è mobile“ z opery Rigoletto, na které si dal záležet Aleš Briscein. Siciské nešpory nejsou tak notoricky známé, přesto Jana Sibera okouzlila cabalettou Eleny „Mercè, dilette amiche“. Pěvci se spojili v chytlavém duetu „Libiamo ne´lieti calici“ z opery La traviata a spolu se sborem vytvořili skvělou atmosféru. Pro odpočinek sólistů se zapojil orchestr s Mazurkou z baletu Léo Delibese Coppélia.

Méně známá, přesto krásná opera Romeo a Julie Charlese Gounoda, byla reprezentovaná vstupní árií „Je veux vivre“ rozverné Julie a následovala vroucí a jímavá árie „Ah! Lève-toi, soleil!“ zamilovaného Romea.

Poslední část programu patřila operetám, a to těm nejlepším. Zahájila předehra ke třetímu dějství Polské krve Oskara Nedbala a následovala čardášová árie Rosalindy „Klänge der Heimat“ z operety Johanna Strausse Netopýr. Stejný autor, ale jiná opereta, tentokrát Cikánský baron a sborové pochodové číslo „Hurrah, die Schlacht mitgemacht“ bylo nabito energií. Ještě se představil Aleš Briscein s árií Parida „Au mont Ida“ z operety Jacquese Offenbacha Krásná Helena, kde překvapil českým textem – mnozí jsme si uvědomili, jak už zpívání v originále bereme jako normu. A už zůstalo na programu jen poslední číslo, kterým byl valčík z operety Netopýr „Stellt Euch zum Tanz“, tedy přípitkový valčík, škoda, že tančit mohli jen dva sólisté na jevišti. Nálada v sále byla euforická díky perfektnímu provedení jak ze strany sboru, tak Moravské filharmonie, která se po čase opět skvěle prezentovala v Brně, a také díky svižnému a energickému tempu všech čísel programu. Tím se v sále vytvořila nálada, ke které už chybělo jen to šampaňské, o kterém se ve valčíku z Netopýra zpívá. Jen decibely byly mnohdy zničující, přece jen sál Besedního domu není na takovou dynamickou zátěž stavěný. Naštěstí dirigent dokázal využít celou možnou dynamickou škálu a nechyběly ani části lyrické a něžné. Přídavek v podobě Radeckého marše Johanna Strausse staršího propojil publikum a jeviště. Dirigent řídil obě poloviny sálu a obecenstvo se projevilo jako ukázněný a vnímavý účinkující, který dokázal reagovat a přinést dynamické odstíny potlesku do hudby. Ta trocha Rakouska-Uherska se docela dobře vyjímala v sále objektu Theophila von Hansena z roku 1872, který je malou kopií vídeňského Musikvereinu.

Tento Novoroční koncert zůstal věren tradici optimistických a líbivých melodií a profesionálně precizním podáním a s optimistickým nábojem přenesl účinkující i publikum do dalšího roku. Díky za to!

Foto: Český filharmonický sbor, Ilustrační / Moravská filharmonie Olomouc