úterý, 21 prosinec 2021 19:41

Händelův Julius Caesar v Egyptě byl soubojem tří kontratenoristů ve Vídni

Autorka:

„V případě současného uvedení jsou v inscenaci hned čtyři kontratenoři. Tři z nich však v ní mají natolik náročné role, že se dá mluvit o pěveckém klání mezi nimi.“

„Nejzajímavější a nejdiskutabilnější na inscenaci je režie. Režisér Keith Warner je mistrem velkoformátových jevištních děl, která promýšlí a dává jim další rozměr.“

„Hudebníci hrají na dobové nástroje a jejich poučenou interpretaci lze označit jako přesvědčivou a excelentní.“

 

Giulio-Cesare-in-Egitto-01cMonika-Rittershaus

 

Theater an der Wien – Divadlo na Vídeňce – po další koronavirové uzavírce otevřelo 12. prosince své brány publiku. Plánovaná premiéra barokní opery Georga Friedricha Händela Giulio Cesare in Egitto (Julius Caesar v Egyptě), která se měla uskutečnit 14. prosince, byla v tomto termínu z provozních důvodů ohlášená jako předpremiéra a termín regulérní premiéry se posunul na 17. prosinec. Další pánovaná představení už zůstala nezměněná až do konce roku. Režie se zhostil britský operní režisér Keith Warner, dirigentem orchestru Concentus Musicus Wien byl Ivor Bolton a autorem výpravy v pop-artovém stylu je Ashley Martin-Davis. Hlavní role ztvárnili Christophe Dumaux, Louise Alder, Patricia Bardon, Jake Arditti, Bejun Mehta, Konstantin Derri a Simon Bailey.

Na úvod je dobré připomenout, že v době, kdy žil a tvořil Georg Friedrich Händel, byla barokní opera jedinou velkou podívanou a že byla na vrcholu svého rozvoje. Současně fungujících osm operních divadel jen v Benátkách dokladuje, že byl ze strany obecenstva o ni zájem. A že to nebyla žádná puritánská a nudná zábava, dokazuje fakt, že koncem 17. století papež Inocenc XII. zrušil velké operní divadlo v Římě „pro nemravnost“. Georg Fridrich Händel svoje zkušenosti s italskou operou přenesl do Anglie, kde se stal zakladatelem anglické opery. Dramatická opera Giulio Cesare in Egitto patřila k těm, které si získaly okamžitou oblibu a které se dodnes hrají. Tehdy ovšem byla opera především příležitostí k předvádění se interpretů, kteří předčili věhlas dnešních hvězd showbyznysu, a to i při absenci masmédií. Primadony a především kastráti, to byli miláčci publika, které se nechalo vláčet emocemi a prokazovalo svým favoritům okázalou poctu. Včetně vládnoucí šlechty, která to nejprve vše financovala a poté za euforii inkasovala.

Éra kastrátů vyplnila celé 18. století, až do roku 1870, kdy v Itálii byla kastrace zakázaná. Kastrováni byli chlapci s krásnými soprány před pubertou, aby u nich nedošlo k mutaci, výsledek však nebyl zaručen. Důvodem bylo, že v chrámových sborech nesměly zpívat ženy. Nejslavnější kastrát Farinelli byl jen špičkou ledovce mezi pěvci, kteří byli uctíváni jako modly. Stejnojmenný film Gérarda Corbiaua z roku 1994 přispěl k zájmu nejen o poučenou barokní interpretaci, ale především o zpěv kontratenorů. Dnes se chlapci nekastrují, ale i v dospělosti muži dokazují, že hlasovou technikou lze dosáhnout barvy, která se kastrátům velmi blíží. Důležité bylo, že tehdy nebyli obsazováni pěvci do hry podle pohlaví, ale podle barvy a znělosti hlasu a dnes se k této praxi začínají inscenátoři vracet.

 

Giulio-Cesare-in-Egitto-02cMonika-Rittershaus

 

V případě současného uvedení jsou v inscenaci hned čtyři kontratenoři. Tři z nich však v ní mají natolik náročné role, že se dá mluvit o pěveckém klání mezi nimi. Jejich hlasová barva je však rozličná. Titulní role Caesara odpovídá altové poloze, part Sesta je sopránový a partu Tolomea nejvíc odpovídá označení kontratenor. Každý z pěvců má svoji nezaměnitelnou barvu a techniku, každý má jiný energetický přístup k roli, ale všichni mají jedno společné. Absolutní technickou připravenost, brilantní koloratury, měkkou a sladkou kantilénu a přesnou a bezchybnou intonaci i dikci. Výrazově i herecky jsou přesvědčiví a nikdo se u jejich da capo árií nenudí. Stejně skvělé výkony podávaly ovšem i ženy, sopranistka Cleopatra, mezzosopranistka Cornelie a jediný přirozený mužský hlas, basbaryton Achilla.

 

Giulio-Cesare-in-Egitto-09cMonika-Rittershaus

 

Nejzajímavější a nejdiskutabilnější na inscenaci je režie. Britský renomovaný operní režisér Keith Warner (byl ředitelem Královské dánské opery spolu s Jakubem Hrůšou na postu hudebního ředitele a oba společně po půlroce odstoupili kvůli problémům s financováním) má za sebou velké inscenace Wagnerových oper i opery světového repertoáru po celém světě. Je mistrem velkoformátových jevištních děl, která promýšlí a dává jim další rozměr.

 

Giulio-Cesare-in-Egitto-07cMonika-Rittershaus

 

Tady využil formát „divadlo na divadle“, ve kterém se prolíná historický děj do současných kulis a vztahů. Divadelní sál, ve kterém se promítá film o barokní opeře v rytířských historických kostýmech a kde se pár diváků v sále velmi nudí, se náhle proměňuje. Vzniká místo, ve kterém začne děj o Caesarovi ožívat a nudící se diváci se stávají sami protagonisty, kteří hrají historický děj v současných kostýmech a kulisách. Pojďme si představit, jak by tento příběh ve stejném operním provedení fungoval dnes. Postupně mizí i divadlo a boje o moc ve druhé části opery probíhají v jakémsi oploceném cirku a jsou velmi fyzicky krkolomné. Přestože jde o operu seria a o vážné historické téma, neváhal režisér děj prošpikovat vkusnými a vtipnými gagy, které baví jak herce, tak publikum. Občas není jasné, jestli jde o parodii na operu seria, ale pěvecké výkony v žádném případě parodií nejsou, ty jsou opravdové.

Autorem výpravy je stálý spolupracovník režiséra Ashley Martin-Davis. Výprava je ve stylu pop-artu, kdy se míchají kostýmy a předměty denního života tak, jak je situace zrovna vyžaduje. Efektní figurkou je především Tolomeos (Ptolemaios), bratr Cleopatry a vládce, který v podání Francouze Christopha Dumauxe má vzezření hippies a chování hulváta a rváče a velmi si to užívá. Přitom nezapomíná výborně zpívat, i když ne vždy udrží hlas vyrovnaný. Cleopatra, kterou zpívá anglická sopranistka Louise Alder, si v roli zase užívá převleků, počínaje služebnou Lydií, za kterou se vydává, přes svůdné a luxusní modely budoucí královny až po sportovní převlek k boji. Její zpěv se svojí technickou kvalitou a sladkostí pián může měřit s kontratenory a samozřejmě, že toho ve své árii plně využívá.

 

Giulio-Cesare-in-Egitto-16cMonika-Rittershaus

 

Dobré špílce jsou s useknutými hlavami Pompeia a Tolomea, které nosí pěvci (Cornelie a Sesto) nejprve v krabici na klobouky a poté za vlasy, přičemž to nepůsobí ani pohoršivě, ani trapně. Vyrovnat se s těmito excesy je úkolem irské mezzosopranistky Patricie Bardon v roli Cornelie, manželky zabitého Pompea. Ta před představením nechala sice ohlásit indispozici, ale postupně se její plný hladivý mezzosoprán uvolňoval a i její árie vyzněla bezchybně díky skvěle technicky vybavenému hlasu. Jejího syna Sesta zpíval další kontratenorista, Angličan Jake Arditti. Vytvořil ho jako malého úředníčka, zakřiknutého, bázlivého, ale vědomého si své povinnosti pomstít otce. Škoda, že moment, kdy se mu to konečně podaří a setne Tolomeovi hlavu, viděli jen diváci výše posazení, odtud se ozýval tišený smích. Jeho jasný a svěží hlas se ale nesl bezchybně a vítězně celým prostorem a v trojsouboji nezůstával stranou.

 

Giulio-Cesare-in-Egitto-14cMonika-Rittershaus

 

Vedle nadsazených scén jsou tu naopak scény velmi pravdivé. Týká se to i role Caesara, kterého vytvořil dnes již legendární Bejun Mehta, americký kontratenorista s indickými kořeny, jehož prastrýcem je dirigent Zubin Mehta. Pěvec se profiluje jako vůdčí osobnost v daném oboru a roli odvedl s odzbrojující lehkostí a nadhledem. Zpočátku v něm nikdo slavného vojevůdce nehledal, díky chlapeckému zjevu a hravosti, které nechal průchod především v práci s hlasem. Ústřední árii před skokem do moře, která je dlouhá a samozřejmě da capo, kdy pěvec je sám na scéně, zpívá jen tak, v lehkém piánu. Pohrává si s hlasem a s dynamikou a drží v napětí celé hlediště a užívá si to. Obecenstvo ani nedýchá a pak propuká v ovace. Pro doplnění je třeba ještě zmínit čtvrtou roli pro kontratenor a to „důvěrníka“ Cleopatry, Nirena. Role není velká, ale i tak mohl ukrajinský kontratenorista Konstantin Derri prokázat své kvality. Jediným přirozeným mužským hlasem v opeře je role Achilla, je to padouch a intrikán ve službách Tolomea. Zpíval ho plným a příjemným basbarytonem německo-anglický pěvec Simon Bailey. Pro pořádek je třeba uvést ještě postavu zavražděného Pompea, kterého ztvárnil Joni Österlund mimicky, jako tančící sochu.

 

Giulio-Cesare-in-Egitto-15cMonika-Rittershaus

 

Základem opery je vždy hudba, ta je nositelem děje i emocí. Hudební nastudování bylo v rukou původem anglického dirigenta Ivora Boltona, žijícího v Barceloně, jehož profesní kariéra zahrnuje především práci s barokními orchestry. Přitom působí nyní jako hudební ředitel Teatro Real v Madridu a jako šéfdirigent symfonického orchestru v Basileji. Při této inscenaci spolupracoval s orchestrem Concentus musicus Wien, který založil v roce 1953 Nicolaus Harnoncourt. Hudebníci hrají na dobové nástroje a jejich poučenou interpretaci lze označit jako přesvědčivou a excelentní. Především je zachována měkkost a sladkost nástrojů, bezchybná intonace, aniž bylo nutné přelaďovat, vynikající souhra a obdivuhodná pohotovost. Zejména zaujaly staré lesní rohy, které spolu s Caesarem soupeří v echu v koloraturách, a trubky, které dokázaly vykouzlit iluzi břeskných fanfár. Spolu s houslemi, violami, violoncelly a kontrabasy se plnohodnotně uplatnily viola da gamba, theorba, obě flétny i zobcová, hoboj a fagot a celek dokreslovala harfa. Nechybělo samozřejmě ani cembalo a varhany. Orchestr byl celkově vytažen do výšky, aby se zvuk neutápěl v orchestřišti a nikoho nerušilo, že kontrabasy a harfa, včetně dirigenta, zasahovaly přes jeviště. Byla tím zajištěna kontinuita mezi orchestrem a jevištěm a zvuk se tak stal kompaktnějším a autentičtějším, zejména v ansámblových scénách. Byl to ojedinělý zážitek, na který se dlouho nezapomíná a který dlouho nemusí zase přijít.

Recenze je psána z první reprízy dne 19. prosince. Opera je barokně dlouhá přesto, že dirigent provedl několik škrtů, dokonce byly škrtnuty i dvě árie Caesara, árie Sesta i Tolomea. První jednání trvalo bez deseti minut dvě hodiny a celá opera končila ve 22:40 hodin, což je na hranici únosnosti. Navíc po celou dobu byli diváci v respirátorech, a to i o přestávce, přestože kontrola očkování a testů byla u vchodu neúprosná. Nebylo v provozu občerstvení, a dokonce ani sousední kavárna, nicméně management divadla na své publikum nezapomněl a o přestávce se rozdávaly ve foyeru láhve s vodou. Kdo váhá, jestli jet do Vídně na vánoční trhy, nebo do divadla na barokní operu, určitě doporučuji operu!

 

Giulio-Cesare-in-Egitto-20cMonika-Rittershaus

 

Foto: Monika Rittershaus 

Karla Hofmannová

Hudební a divadelní publicistka, novinářka, kulturoložka

Pochází z Brna, kde žije a pracuje. Vystudovala pěveckou konzervatoř v Brně a kulturologii v Praze. Pracovala na různých pozicích v kultuře, jako zpěvačka, pedagožka, působila v marketingu a managementu kulturních institucí, což ji přivedlo ke kulturní politice a k žurnalistice. V současné době je v důchodu a působí jako nezávislý novinář, píše recenze především na opery a koncerty klasické hudby a realizuje rozhovory se zajímavými lidmi, kteří se profilují v oblasti kultury. Zajímá se o historii a cestování a jejím velkým koníčkem a relaxací jsou malá vnoučata.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.