„Zatímco dynamický rozsah celého orchestru byl velmi široký, klavírista se do větších akcí příliš nepouštěl – Gersteinův projev byl spíše střídmý.“

„Skvěle si počínaly žestě, které s sebou přinášely velké množství zvuku, avšak bez újmy na jeho kvalitě.“

„Závěrečné Rondo představuje rozvíjející se imitační proud hudby, jehož komponenty do sebe nádherně zapadaly a celku bylo velmi dobře rozumět.“

Mahlerův projekt Semjona Byčkova s Českou filharmonií postoupil o krok dál. Ve středu vpodvečer ve Dvořákově síni pražského Rudolfina společně uvedli autorovu Pátou symfonii. Velkolepé dílo bylo doplněno o Straussovu Burlesku, klavírní dílo jen o pár let starší, avšak naprosto odlišné. Sólově se představil Kirill Gerstein. Zvukem i lidmi naplněné Rudolfinum zažilo velkolepý koncert, který vloni touto dobou nemohl mít obdoby.

Středečním večerem odstartovala ve Dvořákově síni pražského Rudolfina druhá koncertní série abonentní řady B, kterou pro své posluchače pořádá Česká filharmonie. Orchestr se tentokrát představil se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem a na program zařadil dvě atraktivní díla vrcholně romantického symfonického repertoáru. Přestože Burlesku pro klavír a orchestr Richarda Strausse a Symfonii č. 5 Gustava Mahlera pojí stylové, časové i regionální ohraničení tvorby obou autorů, jedná se o kusy výrazně kontrastní, o čemž se ostatně sami posluchači přesvědčili na vlastní uši.

První část koncertu patřila Straussově Burlesce v podání multižánrového pianisty Kirilla Gersteina a orchestru pod Byčkovovou taktovkou. Není žádným překvapením, že na světových pódiích vystupují světoví umělci často s komplikovanou životní cestou zahrnující spousty přesunů po celé zeměkouli. Zajímavé však je, že toto pražské vystoupení spojilo dva hudebníky sovětského původu, kteří později studovali ve Spojených státech, kde posléze také získali občanství. Oba však v současné době žijí a působí v Evropě.

Do scherzové skladby komické nálady (Burleska značí cosi jako žert či frašku) se hudebníci pustili poctivě a s citem. Klavírista Gerstein působivě vyhrával všechny technické nástrahy s lehkostí a přehledem, přičemž na podobnou vlnu naladěný Byčkov střídavě burcoval a klidnil orchestr. Zajímavým prvkem této kompozice je melodické využití tympánů, které nejenže uvádějí první téma, ale nezřídka se také doplňují vzájemně s klavírem. Tato společná místa vyzněla velmi dobře a vyváženě.

Zatímco dynamický rozsah celého orchestru byl velmi široký, klavírista se do větších akcí příliš nepouštěl. V zájmu zachování brilance a možná i zamýšleného charakteru byl Gersteinův projev spíše střídmý, občas vzhledem ke zvuku orchestru a k velikosti sálu působící až příliš lehce či tence. Souhra s orchestrem však byla dokonalá, klavír se jen občas nořil do pozadí. I když se interpret obloukem vyhnul vyzývavé exhibici, sklidil od publika dlouhý a upřímně radostný potlesk. Přídavkem jej však neodměnil.

Po přestávce následovalo dílo podstatně delší a velkolepější. Na Mahlerovu Pátou symfonii z pódia zmizel klavír, nicméně vzniklý prostor zaplnili nově příchozí hudebníci, které vyžaduje široká orchestrální sazba (zástupy smyčců, čtyři flétny, po třech ostatní dřeva, šest horen, jejichž party ovšem hrálo sedm hráčů, čtyři trubky, tři pozouny, tuba, harfa a řada perkusí). Sólová trubka citací rakousko-uherského Generalmarsche otevřela brány mimořádně zajímavé sedmdesátiminutové kompozice skrývající příběh plný zvratů. Ten se ovšem posluchači asi nikdy nedozví, protože Mahler z důvodu tehdejších kulturních trendů program svých symfonií nezveřejnil nebo jej později odstranil (mimochodem na rozdíl od svého kolegy Richarda Strausse).

První dvě věty symfonie jsou inspirovány Mahlerem často zpracovávaným tématem smrti a pohřebního pochodu. Úvodní Smuteční pochod tvoří jakýsi úvod ke druhé větě nesoucí označení Bouřlivě, neklidně. Velmi prudce. Na celý blok by se pak dalo pohlížet jako na kombinaci smutečního procesí a zádušního chorálu. Ten vyzněl vskutku dramaticky, chvílemi však hudebníci naráželi až na limity sálu, který jak byl pro Gersteinův klavír velký, tak byl pro Byčkovovův orchestr malý. Skvěle si počínaly žestě, kterým skladatel dává významný prostor v dynamických gradacích a které s sebou přinášely velké množství zvuku, avšak bez újmy na jeho kvalitě. Velké množství smyčců na pódiu by chvílemi mohlo být přesněji sehrané se zbytkem orchestru.

Změnu v náladě a obrat v příběhu pak přinesla třetí věta, tedy Scherzo. Třídobé metrum, vylehčený valčíkový charakter a barevnější instrumentace zahrnující mimo jiné i zvonivé perkuse uvolnily v Dvořákově síni doposud nahromaděné napětí. Závěrečný díl symfonie pak začíná Adagiettem pro harfu a smyčce. To údajně autor zkomponoval jako píseň lásky adresovanou své ženě Almě. Klidná, melodická věta písňové formy plná harmonických průtahů představovala tedy další změnu na scéně pomyslného skrytého příběhu.

V závěrečném Rondu nejprve sólisté dechových nástrojů představili různá dále zpracovávaná témata a smyčce poté odstartovaly postupně se rozvíjející imitační proud hudby, jehož komponenty do sebe nádherně zapadaly a celku bylo velmi dobře rozumět. V monumentálním závěru zazářily opět zejména žestě. Publikum pak spustilo velký potlesk a výkon sólového trumpetisty nebo hornové sekce ocenilo hlasitým jásotem. Navzdory nastaveným pravidlům, která byla důsledně dodržována (což bohužel není obecně standardem), byl sál téměř úplně zaplněný diváky všech věkových kategorií. Velkolepý koncert, který by bylo nemyslitelné vloni touto dobou uspořádat, je snad tedy signálem, že se nám všem blýská na lepší časy.

Foto: Petra Hajská