„Nejatraktivnější byla první položka večera – půlhodinový Koncert pro bicí nástroje a orchestr.“

„Nejzajímavější byla kompozice Steva Reicha – Hudba pro ansámbl a orchestr z roku 2018.“

„Nejdelší položkou programu byla čtyřicetiminutová skladba Andrew Normana s názvem Sustain, překládaným jako Udržet.“

Tři koncerty se sedmi skladbami, to byl letošní sedmnáctý ročník festivalu Hudební fórum Hradec Králové, který pořádá tamní filharmonie jako přehlídku českých premiér vybrané nové zahraniční symfonické tvorby. Tři autoři se třemi různými přístupy ke zvuku, formě, dramaturgii i působivosti orchestrálních kompozic, to byl závěrečný program festivalu. V úterý 16. listopadu během večera zazněla díla, která v posledních třech letech napsali a ve Spojených státech premiérovali Andy Akiho, Steve Reich a Andrew Norman.

Andreas Sebastian Weiser neměl za dirigentským pultem Filharmonie Hradec Králové nijak lehký úkol. Tři skladby, které musel nastudovat a jimiž pak musel hudebníky a publikum bezpečně provést, nebyly ani trochu „zadarmo“. Šlo o hudbu tvořenou dlouhými přelévajícími se pasážemi, jejíž výraz se pohybuje mimo tradiční prostředky a jejíž struktury člení hlavně metrorytmické parametry a pocit času. Úkolem dirigenta pochopitelně je ozřejmovat z nadhledu smysl a význam hudebních ploch, ale ještě víc je jeho úkolem zcela základní nutnost taktovat a udržet vše pohromadě.

Nejatraktivnější byla první položka večera – půlhodinový Koncert pro bicí nástroje a orchestr, který napsal Newyorčan Andy Akiho, skladatel a virtuos ve hře na trinidadský bicí nástroj, jehož název zní velmi jednoduše: železná pánev. Interpretem jeho koncertu byl proslulý skotský perkusionista Colin Currie, pro kterého evidentně není nic nemožné. Na pánev hrát nemusel, ale i tak bylo na co se dívat a co poslouchat. První větu odehrál malými tyčkami na nevelké keramické misky, ze kterých s v Čínské čtvrti jí rýže. Byl jich tucet, byly vyladěné… a sólista na nich v poměrně rychlém tempu dokázal v přesné souhře sledovat melodické motivy hrané někdy současně orchestrem, jindy samostatné a vzájemně se doplňující. Větu autor napěchoval klopýtavě přerývanými rytmy, staccaty, jednoduchými úryvky ve složitých kontextech, chytlavou invencí a virtuozitou. Později sólista hrál už jen dvěma tyčkami, zato ve stupňovaném tempu a s přidaným plechovým zvukovým elementem… Druhá lyrická věta patřila sólovému čtyřhlasu hranému na marimbu – kontrapunktu k dlouhým tónům, případně pizzicatům smyčcových nástrojů. Obdivuhodný arzenál úhozů čtyř paliček, po dvou v každé ruce, dynamicky i výrazově zřetelně odstiňovaných a odlišovaných, v zahušťující se komplikovanosti nakonec vygradoval spolu s orchestrálním zvukem až do naléhavého tutti. Pro třetí, rozumně stručnou větu, opravdu jen intermezzo, bylo sólovým nástrojem maličko dětské pianko. V podstatě zvonkohra opatřená několika klávesami. Mělo úlohu výrazně bicí, stejně jako sólové housle hrané především ve staccatech. Levou rukou přidal Colin Currie údery paličkou na skleničku a byl to zase úplně jiný zvukový svět… Finále využívá vibrafon, s nímž odpovídajícím způsobem koresponduje opalizující zvuk barevných akordů orchestru. Své udělalo vystřídání měkkých a tvrdých paliček, působivý byl dialog s hráči na bohatě obsazené bicí vzadu v orchestru a nakonec rytmicky virtuózní extempore sólisty na zvonkohře, malém bubínku a bubnu s pedálem. Accelerando, crescendo, téměř orgiasticky vybuzený závěr… Suverénní výkon Colina Currieho by ve vzpomínce na úterní koncert neměl zastínit invenčně zkomponovanou skladbu.

Nejzajímavější byla kompozice Steva Reicha. Jeho Hudba pro ansámbl a orchestr z roku 2018 budí názvem zdání, že sleduje princip střídání dvou nástrojových sestav, sólové a orchestrální, jako je tomu ve formě concerta grossa. Z barokní motoriky dokonce dílo něco má, ale ve skutečnosti exponuje sólovou skupinu s orchestrem téměř neustále současně. Odlišují se ovšem sazbou a zvukem. Ansámbl tvořil klavír a několik smyčcových nástrojů a působivými a určujícími basovými tóny klávesy. Hudební příběh se odehrává jakoby v horním zvukovém patře, ale v těch spodních se k tomu děje mnoho dalšího. Jde dvacetiminutovou úspornou skladbu plnou zřetelných několikatónových rychlých motivků a různě se vracejících, přerušovaných i opakovaných vzorců, o skladbu přes pochopitelnou jednotvárnost díky drobným proměnám ani trochu nudnou. Nejde o repetitivní minimalismus. Pozornost poutá vedle bohaté, až květnaté vnitřní struktury i harmonie. Parametr dynamiky skladatel oproti tomu řeší až na druhém místě, o to víc v jednotné hladině překvapí ztišení… Reichova kompozice, přes výraznější sólo koncertního mistra a klavíristy směřující do statického chvění, je zneklidňující i zklidňující. Jasně z ní vyzařuje vyzrálé umění klasika daného stylu. Ohlas auditoria byl ten večer přesto překvapivě nejmenší.

Nejdelší položkou programu byla čtyřicetiminutová skladba Andrew Normana s názvem Sustain, překládaným jako Udržet. Její koncepce, autorský záměr odkazující k „udžovacímu“ pedálu klavíru, nebyla z poslechu zřetelná. Kompozice se magicky snažila udržet pozornost publika nepřeberným množstvím různých odstínů. Je úplným „katalogem orchestrálních zvuků“. Užívá akordická glissanda, zajímavé souzvuky, proměny… Působí – zejména v kontrastu k předchozí Reichově rychlé invenci – pomalu, táhle, opalizuje, mění dynamiku, je nápaditě instrumentovaná, dobírá se až jakési vesmírné podoby… Zkouší různé techniky hry na nástroje, různé stavební prvky. Nemá formu, respektive její forma je volně plovoucí. Nelze jí odepřít vynalézavost, invenci a fantazii… Z kuloárů prosákl bonmot, že dirigent nakonec zvolil rychlejší tempo, aby hráči neměli čas prožívat svou případnou averzi k tomuto úkolu. Mají na ni soukromě samozřejmě právo. Jsou jako celek nicméně profesionálové a dali skladbě vše, co bylo možné. Zůstává z ní však přece jen pocit, že autor promeškal po několikátém vrcholu správný okamžik, kdy přestat a skončit.

Časy se mění. Hudební fórum Hradec Králové mívalo čtyři koncerty a všechny čtyři, jako spolupořádající subjekt, hrála stanice Vltava Českého rozhlasu v přímém přenosu. Letos byly už jen tři a přímý přenos jen jeden, z prvního večera. Další dva programy se natáčely pro vysílání ze záznamu. Možná jde o maličkosti, ale právě pouhé „maličkosti“ často lemují ústupové cesty, z nichž pak náhle není návratu. Bylo by příjemným překvapením, kdyby koncertů a rozhlasových událostí v podobě „tady a teď“ bylo zase víc. Je totiž otázkou, jestli tři koncerty vůbec ještě tvoří něco jako „festival“. A je také otázkou, jestli je bez tlaku přímého přenosu přece jen dosaženo nejvyšší interpretační kvality.

Foto: Patrick Marek