„Koncertování v Zimmermannově kavárně dalo Bachovi možnost psát kromě liturgické hudby i hudbu ryze světskou.“

„Výsledkem skvělé party bylo natočení Bachových koncertů pro dva, tři a čtyři klavíry s doprovodem smyčců v roce 2018.“

„Co říci k interpretaci? Fantastická.“

Nestává se často, aby pražské, mnoha festivaly a koncerty zmlsané publikum klasické hudby zažilo koncert, který se dává zřídka. V České republice výjimečně zazněl po letech v PETROF Gallery v Hradci Králové v roce 2019, jinak se na našich koncertních pódiích prakticky neobjevuje. Sobotní večer 30. října a zahájení Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného takovým koncertem byl. Však také Rudolfinum bylo naplněno k prasknutí. Nebylo divu. Kdo by si nechal ujít příležitost slyšet koncert pro čtyři klavíry a smyčcový orchestr živě?

Gottfried Zimmermann provozoval v 18. století elegantní kavárnu na Katharinenstrasse 14 v Lipsku. Pan kavárník byl hudbymilovný muž a spojil svůj podnik s hudbou. Každý týden se konal v kavárně koncert orchestru Collegium Musicum, založeného Georgem Philippem Telemannem a později řízeného Georgem Balthasarem Schottem. Orchestr nemusel kavárně platit nájem, ba naopak kavárník jej ještě dotoval. Posluchači neplatili vstupné a pokaždé bylo plno. V té době byl ženám vstup do kaváren zapovězen, neplatilo to ovšem pro koncerty, takže na koncertě se pokaždé scházely celé rodiny skutečně vybrané lipské společnosti. V roce 1729 přebírá po Schottovi vedení orchestru Johann Sebastian Bach. Bach v té době už fungoval jako městský hudební ředitel, ale jeho hlavní zaměstnání byla pozice kantora u kostela svatého Tomáše, pro který musel pravidelně skládat skladby pro církevní provoz. Koncertování v Zimmermannově kavárně mu dalo možnost psát kromě liturgické hudby i hudbu ryze světskou a uvádět také světská díla soudobých skladatelů. Umožnilo mu to také umístit do orchestru jako hráče dva své syny. Pro tento orchestr, a dodejme i pro své syny, napsal také řadu cembalových koncertů. Byly to jedny z prvních koncertů pro tento nástroj vůbec a Bach pro něj upravoval či parafrázoval i skladby jiných skladatelů. K těmto koncertům patří i pět koncertů, které nám přijeli představit francouzští klavíristé vedeni Davidem Frayem.

Ptal jsem se Davida Fraye, jak ho napadlo hrát právě Bachovy koncerty pro více klavírů. A bylo to docela prosté – jednak miluje Bacha a jednak je to snaha nepřerušit kontakt s lidmi, se kterými léta studoval na Conservatoire national supérieur de musique v Paříži. Všichni studovali u Jacquesa Rouviera a byli skvělá parta. Po absolutoriu jim bylo líto se jen tak rozejít. Jenže, co dělat, když všichni absolvovali stejný nástroj? Tak vznikl nápad na koncerty pro více klavírů. A když pro tento nápad získali i svého profesora, výsledkem bylo natočení Bachových koncertů pro dva, tři a čtyři klavíry s doprovodem smyčců v roce 2018. Nahrávka vzbudila obrovskou senzaci a od té doby s tímto programem stále ve stejném složení koncertují po Evropě, dokonce i v Abú Dhabí. Doprovází je vždy smyčcový orchestr sestavený z místních hudebníků. V Praze se k nim připojili členové smyčcové sekce Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.

Úvodní Koncert C dur pro dva klavíry a smyčcový orchestr BWV 1061 hrál David Fray společně se svým profesorem Jacquesem Rouvierem. Na souhře bylo vidět hned od začátku, jak dokonale se oba klavíristé znají, jak perfektně si předávali témata, jak byli barevně naprosto na jedné vlně, takže nebylo poznat, který klavír vlastně hraje. Zvláště to vyniklo ve střední větě Adagio ovvero largo, kde se doprovázející orchestr odmlčí a oba klavíry hrají sólo. Pak přišla závěrečná fuga, kde David Fray, podporovaný houslemi a violami, hraje jemnou tematickou linku a Jacques Rouvier, v doprovodu violoncell a kontrabasu, hraje naopak tematickou linku tvrdou. Toto provedení se mi ze všech tří koncertů pro dva klavíry vrylo nejvíc do paměti a skutečně mne nadchlo.

Ke Koncertu c moll pro dva klavíry a smyčcový orchestr BWV 1062 zasedla spolu s Frayem Audrey Vigoureux. Audrey studovala paralelně dvě školy, kromě Paříže ještě Conservatoire supérieur v Ženevě, obě skončila s vyznamenáním a v Ženevě dnes učí. Rozhodla se ale netrhat partu a na zkoušky i vystoupení ze Ženevy dojíždí. Koncert je verzí Bachova koncertu d moll pro dvoje housle a je plný zvukových ozdob, které hraje především Audrey Vigoureux. Prostřední věta Largo ma non tanto je nádherně melodická a dá se jistě zařadit mezi nejkrásnější Bachova larga. Živé, ostré tempo třetí věty Allegro assai zvládli oba klavíristé perfektně.

Třetím do party je Emmanuel Christien, který pařížskou školu absolvoval rovněž s vyznamenáním. Jeho láskou i specialitou je komorní hra, hraje v triu i kvartetu. Je laureátem několika mezinárodních soutěží a za vynikající výsledky v soutěžích mu Nadace Alfreda Rheingolda věnovala koncertní křídlo Blüthner. Spolu s Davidem Frayem provedl Koncert c moll pro dva klavíry a smyčcový orchestr BWV 1060. První věta Allegro zaujme výraznými proměnami, nejvýraznější je ovšem Adagio, kde je krásná něžná hra Frayova klavíru doprovázená stejně něžným pizzicatem smyčců. Bouřlivá třetí věta, opět až marnotratně plná ozdob, přinutí oba umělce k neuvěřitelnému výkonu, který obecenstvo odměnilo dlouhým potleskem.

K Davidu Frayovi a Emmanuelu Christienovi se přidal jejich bývalý profesor Jacques Rouvier a společně nám zahráli Koncert d moll pro tři klavíry a smyčcový orchestr BWV 1063. Bach zde zvláště v první větě, Allegru, dal vyniknout vůdčímu klavíru, který hrál Fray, ostatní dva klavíry první part jen podporují anebo zdvojují. Teprve siciliana druhé věty převede všechny party na stejnou úroveň, kde si jednotlivé nástroje předávají téma, každý maje svůj specifický zvuk, aby přitom vytvořily jednu společnou barvu. Dílo opět končí fugou a společným trylkem všech tří klavírů.

Přišel vrchol večera – Koncert a moll pro čtyři klavíry a smyčcový orchestr BWV 1065, k provedení se ke třem přechozím interpretům připojila Audrey Vigoureux. Tento koncert je poctou Antoniu Vivaldimu. Jde o transkripci Vivaldiho Koncertu pro čtvery housle, violoncello a smyčce h moll, op. 3, č. 10. S Vivaldiho dílem se Bach seznámil během svého působení ve Výmaru, kde se naučil používat techniku ritornelu, o kterou o řadu let později obohatil své koncerty. Co říci k interpretaci? Fantastická. Ta perfektní synchronizace, skvělá cirkulace motivů a témat z jednoho klavíru na druhý, aniž by se dalo postřehnout na který, souhra v barevnosti i v dynamice.

Obecenstvo tleskalo a tleskalo, tak si všichni čtyři opět sedli za klavíry a jako přídavek dali Allegro první věty. A když ani potom nechtěli posluchači umělce pustit, rozloučili se dalším přídavkem, závěrečnou třetí větou.

Naopak všichni čtyři klavíristé se dlouze loučili a osobně děkovali smyčcovému orchestru, složenému z hráčů Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Měli proč. Hrálo se vlastně bez dirigenta. O jakési dirigování se snažil David Fray, ale kromě toho, že samozřejmě dával nástup, jeho další „dirigování“ bylo spíše, s prominutím, k smíchu. Musel se soustředit na vlastní interpretaci, a tak pouze v přestávkách, kdy nehrál, občas máchal rukama v době, kdy smyčce FOK už hrály. Přesně v tempu. Žádné máchání nepotřebovaly. Však si to všichni čtyři sólisté uvědomovali a ukláněli se nejen posluchačům, ale i svým doprovázejícím českým umělcům.

Francouzští umělci se na koncert v Praze těšili. Jejich největším problémem je totiž najít pořadatele, který má k dispozici čtyři koncertní křídla. Měli tedy skvělý nápad, jak si udržet partu ze školy, ale stejně se moc nevidí. Takových pořadatelů, jako je Pražské jaro a jím organizovaný Festival Rudolfa Firkušného, moc není. Takže nadšení bylo oboustranné.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská