„Poté, co uhranul publikum střídáním mocných i jemných úderů do perkusí, náhle znehybněl nad hladinami vody.“

„Kreace nazvaná Bad Touch nabídla multiinstrumentalistovi možnost vyjádřit se i tělem. Stát se na pár minut mimem, při jehož pohybech se mi vybavily dávné výkony Ctibora Turby či Borise Hybnera.“

„Koncert v Sukově síni je v samém závěru. Perkusionista se znovu chápe paliček, vibrafon se pod nimi rozechvívá – a mladý muž náhle zpívá.“

Český spolek pro komorní hudbu nabídl v úterní podvečer koncert, jehož protagonistou byl italský perkusionista Simone Rubino. Mladý muzikant přivezl do Prahy poutavý program, v němž se představil jako instrumentalista, zpěvák i svého druhu pohybový umělec.

Pod vedením zkušeného i empatického Radka Křižanovského se dramaturgie Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii ubírá vyváženým směrem. Ctí tradici, po řadu desetiletí poměrně konzervativní – i když v samých počátcích spolku tomu tak nutně nebývalo. Dokáže ve spolupráci s naším prvním symfonickým tělesem získat do své recitálové řady světové superhvězdy – sólové vystoupení klavíristky Yuji Wang, plánované na 24. dubna 2022, toho budiž nejzářivějším příkladem. Ale také – a možná nejobjevněji – do téhož cyklu zve interprety, kteří hudbu chápou šířeji, než bývá obvyklé. Novátorsky, ale zároveň vstřícně k publiku. A podle toho hrají i vyprávějí.

Obojí se svrchovaně podařilo osmadvacetiletému Turíňanovi jménem Simone Rubino. Obklopenému perkusemi všemožného druhu, které v podvečer 26. října zaplnily jeviště Sukova sálu, až oko přecházelo. „Proč jsou tam kromě spousty různých bubnů, ale i marimby a vibrafonu taky dvě velké nádoby zaplněné po okraj vodou?“ četl jsem těsně před začátkem koncertu údiv v očích nejednoho diváka, přilákaného Rubinovou aureolou vítěze mezinárodní interpretační soutěže ARD v roce 2014. Hned první skladba v podání rtuťovitého mladíka v černé košili, černých kalhotách a bílých teniskách nabídla vysvětlení. Zkomponoval ji či spíše upravil Simonemu na tělo slavný americko-čínský skladatel Tan Dun a Italovo podání plně vyhovělo jejímu názvu: Water Spirit, Winter and Summer for solo percussion. Poté, co uhranul publikum střídáním mocných i jemných úderů do perkusí, mezi jejichž sadami pobíhal v milisekundovém načasování, náhle znehybněl nad hladinami vody. Úvodní výbuch energie se rázem proměnil v meditativní náladu, perkusionista vodu hladil, laskal, čeřil i rozléval po podlaze v přesném rytmu, nabízejícím překvapivý příděl zvuků a emocí.

V podobném duchu se koncert odvíjel dál, skladbu po skladbě. Každá vytvořila odlišnou atmosféru, dramaturgicky má Rubino svou exhibici vymazlenou. Po úvodní Tan Dunově lahůdce, při níž perkuse zní jako zvukově barevný orchestr, následovaly dvě kompozice Simoneho současníků. Essenského skladatele a pedagoga Alexeje Gerassimeze, v jehož interpretačním životopisu lze nalézt i spolupráci se SOČRem pod Liebreichovým vedením. A také Američana Caseyho Cangelosiho, jehož kreace pojmenovaná Bad Touch nabídla multiinstrumentalistovi možnost vyjádřit se i tělem. Stát se na pár minut mimem, při jehož pohybech se mi vybavily dávné výkony Ctibora Turby či Borise Hybnera. Uprostřed jeviště, ponořeného na několik minut do tmy, z níž mihotavě vyskakovaly perkusionistovy ruce v bílých rukavičkách, se odehrával rituál. Fosforeskující paličky precizně poletovaly v rytmu předtočeného elektronického záznamu, naplněného směsí zvuků a hlasů, a doplňovaly jej svým pleskáním. Výsledkem kupodivu nebyl chaos, ale zvláštní portrét přetechnizovaného světa, který Rubino – ač sám mlád – kritizuje: „Žijeme v technologicky převratné době. Vznikl opravdu nový, druhý svět. Aniž si to mládež uvědomuje, žije nad počítači v tom paralelním, který se pro ně stal realitou. A právě v této situaci stojí umění před novými výzvami, získává na dříve netušeném významu.“

Plasticky jak během svého vystoupení, tak při následném povídání po potlesku popsal výrazové možnosti široké škály perkusí v soudobé hudbě: „Víte, je s podivem, jakou cestu musely bicí všeho druhu urazit. Dá se předpokládat, že spolu s lidským hlasem byly právě bubny na úsvitu dějin prvním hudebním nástrojem. Klasika sice bicí mnohem později přejala, ale jen velmi krotce, zatímco v lidové hudbě mnoha národů se uplatňovaly svobodněji. Až posledních padesát let se odehrává proces, díky němuž jsem šťastný, že žiju právě teď. Začal s tím Bartók, po něm Stockhausen, zčásti Berio. A další. Co mám na mysli? Že bicí, perkuse konečně přestaly být vnímány jen jaksi vertikálně. Bum, bum! A získaly i svoji horizontální rovinu, svoji melodičnost, obsahovou výpověď.“

Ve chvíli, kdy recitál nakročil do finále, se publikum dočkalo – řečeno filmovou mluvou – dalšího rázného střihu. Se dvěma paličkami v každé ruce a s hlubokým soustředěním ve tváři se Simone Rubino, skloněný nad vibrafonem, virtuózně zhostil Chaconny z Bachovy Sonáty č. 2 d moll, původně zkomponované pro housle. Řád, který z tvorby Johanna Sebastiana prýští, je pro perkusionistu ústředním bodem, úběžníkem, kolem něhož se jeho muzikálnost obtáčí: „Bach je pro mě vším, základním kamenem katedrály zvané západní hudba, a to říkám s veškerým respektem k ostatním, kteří ho buď předcházeli, nebo tvořili souběžně s ním. Poklonu jeho genialitě skládám dlouhodobě…“

Skutečně, už Rubinovo první album z roku 2016 se jmenovalo Immortal Bach – a volně na něj naváže nahrávka se souborem Ensemble La Chimera, která vyjde koncem tohoto roku. Skládá totiž hold letošnímu jubilantovi Ástoru Piazzollovi v jeho třech skladbách na čele s přelomovou Oblivion, ale kontrastně doplněných právě Bachem a jeho Toccatou a fugou, jedním z Braniborských koncertů či dalšími skvosty. Vše transkripcí převedené do světa perkusí, doprovázené komorním seskupením přiměřeně avantgardního ladění.

Závěr podvečerního vystoupení reagoval na téma, které se nás stále dotýká: „Covid je na jednu stranu tragédií, protože v souvislosti s ním zemřela spousta lidí,“ řekl k tomu Rubino, „ale do mého života, přiznávám, zároveň vnesl i kus štěstí, které by jinak nejspíš nenastalo. V dětství jsem hodně a prý docela dobře zpíval. Když jsem se pak vrhl na perkuse a oddal se jim naplno, na nic jiného mi už čas ani energie nezbývaly. Náhle se loni všechno zastavilo, zavřelo. Jen tak tak jsem se stačil vrátit domů z Londýna, zůstal jsem sám mezi čtyřmi stěnami a po úvodním šoku začal uvažovat, co s tím. Napadlo mě, ani nevím jak, že bych se měl vrátit ke zpěvu, oživit jej v sobě. Na dálku, videokonferencemi mezi Turínem a Piacenzou, jsem o tom diskutoval se skladatelem a violoncellistou Lambertem Curtonim. Mým vrstevníkem. Ukázalo se, že naše úvahy se prolínají, protože právě spolupracoval na divadelním projektu s významnou italskou básnířkou starší generace Mariangelou Gualtieri, která ve volném verši napsala toto: ‚23. březen 2020… říkám vám, potřebovali jsme se zastavit… možná proto nastal ten skok mezi živočichy… od netopýra ke člověku… něco se v nás mělo otevřít… snad, možná, nevím… a teď jsme doma…‘“

Koncert v Sukově síni je v samém závěru. Perkusionista se znovu chápe paliček, vibrafon se pod nimi rozechvívá – a nad nimi mladý muž náhle zpívá. A jak! Jeho kontratenor, pravda, nedosahuje kvalit nedostižného vzoru, jakým je pro Simoneho Jakub Józef Orliński. Je ovšem rovněž posazen v nižší, altové poloze, navíc plný vroucnosti a ponoru do veršů, jimiž vyzpívává své pocity. Do Tan Dunova břeskného světa se v mžiku vrací Bachovo dědictví se svojí ztišenou naléhavostí. Podivuhodný podvečer končí; Rubino senior, pečující o syna po vzoru otců Antonia Vivaldiho či Wolfganga Amadea Mozarta, začíná stěhovat kavalérii bicích do obytné dodávky, s níž přijeli z jihu. Paganini perkusí se mezitím v zákulisí utírá do ručníku, úsměv od ucha k uchu, šťastný „jako po milování“. Je moc dobře, že nám takové lidi a takovou hudbu Český spolek pro komorní hudbu přibližuje.

Foto: Petra Hajská