čtvrtek, 21 říjen 2021 09:16

Mahan Esfahani hrál barokní skladatele

Autorka:

„Nemá smysl psát o technických dovednostech Esfahaniho, ty jsou mimořádné, výjimečné je však jeho umění vtáhnout posluchače do každé skladby, doslova ho ovládnout.“

„Hlavní téma v Böhmovi zahrál tak vznosně a vznešeně, že zvuk cembala byl v tu chvíli plastický, až orchestrální.“

„Tak jak interpret vybudoval každou skladbu jako pevnou, vnitřně provázanou stavbu, byla podobně promyšlena i dramaturgie večera.“

 

103

 

Několik šťastných okolností se protnulo na nedělním koncertě Malostranských hudebních slavností. Místo konání – Valdštejnský palác, zvolená dramaturgie, výjimečný nástroj a především osobnost sólisty – íránsko-amerického cembalisty Mahana Esfahaniho.

Po delší době strávené v Londýně se do Prahy, kde v posledních letech žije, vrátil jeden z nejuznávanějších světových cembalistů Mahan Esfahani. Jeho dokonalé ovládnutí nástroje a široký repertoárový záběr – od barokní hudby po spolupráci s předními soudobými skladateli – mu vynesly respekt a řadu cen, mimo jiné mu BBC Radio 3 udělilo jako jedinému cembalistovi titul Umělec nové generace (2008–2010). Jeho nahrávky – například kompletního díla Johanna Sebastiana Bacha – získaly ocenění Gramophone Award či BBC Music Magazine Awards. Esfahani je posledním žákem Zuzany Růžičkové. V těchto dnech dokončuje nahrávku CD se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.

Pořadatelé Malostranských hudebních slavností se zasloužili o jeden z velmi podařených koncertů podzimní sezony. Nádherný Hlavní sál Valdštejnského paláce jako by byl stvořen pro cembalový koncert – akustikou, bohatou výzdobou i atmosférou. Cembalista hrál na vlastní nástroj – repliku, kterou postavil Martin Schwabe podle Mietkeho instrumentu z roku 1704. Zatímco stará cembala měla mosazná, popřípadě železno-mosazná ostrunění, zvolil Schwabe železné struny, které po náležitém dointonování umožňují hráči dosahovat plnějšího a barevnějšího zvuku. O Esfahaniho nástroj se v ten večer postaral odborník na péči o cembala, jejich stavitel a cembalista (sám také žák Zuzany Růžičkové) Petr Šefl, který pečoval o vyváženou intonaci.

 

100

 

Pro svůj recitál v neděli 17. října si Mahan Esfahani zvolil autory, kteří jsou blízcí jeho srdci: Johanna Sebastiana Bacha, Johanna Pachelbela, Georga Böhma a Domenica Scarlattiho.

První tři skladby – Pachelbelovu Fantasii ex dis, Böhmovu Chorální partitu na téma „Wer nur den lieben Gott lässt walten“ a Pachelbelovu Ciacconu D dur cembalista spojil do sonátové podoby – jednotlivé skladby hrál bez přerušení, jako jeden celek. Technické dovednosti Esfahaniho jsou mimořádné, výjimečné je však i jeho umění vtáhnout posluchače do každé skladby, doslova ho ovládnout. Jeho zacházení s časem, dozvukem, pauzami, střídané tempy pohybujícími se na hranici hratelnosti, v nichž se neztratí jediný tón, je jedinečné. Hlavní téma v Böhmovi zahrál tak vznosně a vznešeně, že zvuk cembala byl v tu chvíli plastický, až orchestrální. V Esfahaniho interpretaci Bachovy Chromatické fantasie a fugy, BWV 903 jsme byli svědky výstavby pomyslné katedrály. Jeden kámen se vršil na druhý, vše bylo spojeno pevnými základy a stoupalo vzhůru, byla to linka vedoucí v nekonečno. Opět ta úžasná práce s časem, s artikulací frází.

 

102

 

Ze Scarlattiho sonát vybral C dur, a moll a B dur. V nich ukázal další stránky své interpretace: přísnou rytmickou ukázněnost, úsečnost stisku, i pomocí rejstříků dosaženou hebkost zvuku, brilantní tempo, dialog hlasů, a především paletu emocí, zřídka ve hře na cembalo slýchanou – od strohosti, radostnosti, veselosti až po vášnivost.

Přestávkou promyšleně oddělenou Ouverturu ve francouzském stylu, BWV 831 Johanna Sebastiana Bacha – skladatelův hold tanečním formám – zahrál Esfahani hravě i vznosně, nástroj pod jeho rukama zněl měkce a plně, neostře, pohrál si s dozvukem akordů, agogikou. Tak jak interpret vybudoval každou skladbu jako pevnou, vnitřně provázanou stavbu, byla podobně promyšlena i dramaturgie večera. Obecenstvu, které ocenilo jedinečnost Esfahaniho umění, poděkoval umělec dvěma přídavky – Ground c moll Henryho Purcella a skladbou Jeana Philippa Rameaua.

 

101

 

Foto: České kulturní slavnosti, ilustrační - Filip Jandrourek

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.