„Už při vstupu cítíte úplně jinou atmosféru, na kterou si posluchači zvykli, rádi se v ní rok co rok noří a přicházejí se zvláštním respektem a kontemplativní náladou.“

„Pianistka Andrea Mottlová hrála s hlubokým klidem a rozdala jej na všechny strany.“

„Archaion Kallos disponuje příběhy a neváhá použít i nové prostředky k jejich vyprávění, to vše na poli duchovní i lidové hudby.“

Koncert Mezinárodního festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos s podtitulem Hudba (z) ticha, Sacred memories out of silence zakončil další úspěšný ročník. Dalo by se říct, že se stal jistým zadostiučiněním vzhledem k loňské situaci, kdy byl festival v den zahájení nucen zastavit „rozjetý vlak“. Tradiční závěrečné koncerty vycházejí z hesychasmu, pravoslavné mystiky, a nabízejí spojení instrumentální a elektroakustické hudby. V Galerii HAMU za klavír usedla vynikající Andrea Mottlová a interpretovala díla Mariose Christou, Alexandera Knaifela a Valentina Silvestrova. Vyslechli jsme soundscape kompozici Slavomíra Hořínky a zvukové intervence Jana Trojana.

I když se nechávám ráda překvapovat, někdy je posluchačsky velmi příjemné jít na koncert, od kterého tak trochu víte, co očekávat. Víte, že vstoupíte do prostoru, ve kterém nebude téměř vidět na krok, židle budou rozestavěny v délce sálu, abyste měli kontakt se sólistou, který je jediným „osvíceným“ elementem za klavírem, který stojí uprostřed galerie. Už při vstupu cítíte úplně jinou atmosféru, na kterou si posluchači zvykli, rádi se v ní rok co rok noří a už přicházejí tak nějak tiše, usedají spíš tiše, se zvláštním respektem a kontemplativní náladou.

Hesychastické koncerty pořádá Archaion Kallos od roku 2016. Společným jmenovatelem je jim jemná elektronika, živá hudba, živé ticho a to, co se z něj nechá vyjít.

Jako první k němu vykročil Slavomír Hořínka (autor názvu koncertu „Hesychasmus – hudba (z) ticha“) se svou soundscape kompozicí Prayer inside. Posluchač se rázem ocitl v chrámu a jeho monumentálním tichu, zvucích a dozvucích. Ty později splývaly nebo se tu a tam prolínaly s městskými zvuky. Metaforicky se s nimi v běžném životě potkáváme jako s hluky a ruchy zvenčí, ozývajícími se uvnitř nás. Kradou klid, pokud jim to dovolíme. Až symbolicky znělo troubení aut v kontrastu s kostelními zvony, které jako by chtěly vítězoslavně připomenout sílu nitra, chrámu srdce.

V Ozvěnách Řecké liturgie (v zahradě Arvo Pärta) Mariose Christou se snoubil vznešený chorál a minimalistický rukopis chrámového sboru. Ve střední části vynikla zvukově plná hra pianistky a její schopnost působivě, ale přirozeně vystavět fráze. Kontrastně vyniklo Confession Alexandera Knaifela, mně lehce připomínající ptačí zpěv. V echu klavírního pedálu vznikaly až magická pomalá arpeggia. Andrea Mottlová si zjevně užívala monodické linky, někde podpořené jemnou a překvapivou harmonií. Něžná hra prsty na struny klavíru, podpořená zurčením vody či deště v první zvukové intervenci Jana Trojana zavedla posluchače ještě hlouběji do meditace.

Romanticky laděná Nostalghia Valentina Silvestrova hezky korespondovala s druhou zvukovou intervencí Jana Trojana. Fungovala jako hudební background, aby se po klavírním vstupu vyloupla do popředí a nechala doslova „dokapat“ atmosféru.

Bezmála třicet minut meandrujícího hudebního proudu nezakončil (díkybohu) žádný potlesk. Diváctvo odcházelo s pocitem neuzavřenosti v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Byl to jeden z těch vzácných koncertů, kdy si odnášíte milý dárek, který vyloženě fyzicky cítíte. Není to předmět, a přesto má kontury. Možná je to tím, že díky koncentraci člověk tak nějak lépe cítí své fyzické tělo, v kombinaci s totálním uklidněním, respektive zanořením se do vnitřního oka orkánu. To neznamená, že by to rychlé kolem neexistovalo, jen se mu na chvíli nevěnovala pozornost. Stalo se tak díky Andree Mottlové, která hrála s hlubokým klidem a rozdala jej na všechny strany. Většinou jsme zvyklí oceňovat zejména virtuozitu hráče. A že to zmíněná pianistka umí. Ne každý klavírista ale dokáže hrát skvěle „extrovertně“ i „introvertně“. Absence vnitřního klidu je mnohem snáze detekovatelná v pomalých, meditativních skladbách, nemluvě o tak specifické hudbě, která je náplní hesychastických koncertů.

Závěrečný koncert se částečně vrátil k zahajovací bohoslužbě Celonočního bdění (30. 9.) ke svátku svatého Romana Sladkopěvce s autentickou bohoslužbou ze svaté hory Athos. Čtyřicetiminutová zvuková lázeň a čtyřhodinové Bdění měly společné meditativní jádro, kterým byl rámován celý festival. Bohoslužba s byzantskou hudbou v Chrámu narození přesvaté Bohorodice v Malé Chuchli dala nahlédnout do světa, kam se člověk těžko podívá. Zahraničními sólisty byli vynikající protopsaltis Giorgos Dimitriou, působící v Rakousku, a Dimitrios Vitsios z Velké Británie. Doprovodila je mužská část sboru Philokallia Ensemble.

O koncertu Filokalie dneška (3. 10.) je možno se dočíst v samostatné reflexi. Přinesla dvě světové premiéry a jednu českou: díla Jana Ryanta Dřízala, Philipa Glasse a Jiřího Gemrota, všechna inspirována pravoslavím. V chrámu svaté Kateřiny Alexandrijské se 6. 10. udála premiéra unikátní byzantské bohoslužby s prvky dramatu. Pod vedením Marcina Abijského (domestikos, sbormistr) vystoupili členové Ensemblu Hilaris (umělecký vedoucí Kryštof Spirit) s doprovodem členů athénského sboru Psaltikis diakonoi a také sólista – řecký protopsaltis Ioannis Tsounis. Historicky poučená interpretace starozákonního příběhu o třech mužích, kteří se odmítli klanět modlám babylonského krále Nabukadnesara a které Bůh v peci ochránil před plameny, byla ozvláštněna skladbami z rukopisu z polského ortodoxního kláštera v Supraślu z 16.–17. století.

7. 10. v chrámu svatých Cyrila a Metoděje přednesl Ensemble Polyfonion pod vedením Igora Angelova se sborem Arcibiskupského gymnázia bulharskou duchovní hudbu, vycházející z řecké tradice, a koncertní premiéru částí liturgie sv. Jana Zlatoústého od skladatele Igora Angelova. Nechyběl ani koncert z řady Byzanc jinak! (reflexe ZDE), na kterém jsme mohli v Kampusu Hybernská vyslechnout zpěváka a loutnistu Gerasimose Papadopoulose a zpěvačku a hráčku na bicí Alexandru Papastergiopoulou. Lidová hudba Řecka a Malé Asie ovlivněná pravoslavím roztančila (na židlích) mnoho přítomných. Součástí festivalu byl také workshop s řeckým lektorem Petrosem Papaemmanouilem „Umění interpretace byzantské hudby“, který vtáhl zájemce do studia dějin, notace a teorie, modů, forem a poučené interpretace byzantského zpěvu. Ve starokatolickém katedrálním chrámu svatého Vavřince byla k vidění výstava pravoslavných ikon a 9. 10. se v Městské knihovně v Praze konala projekce dokumentárního filmu Starověrci ve staroslověnštině, režírovaného Janou Ševčíkovou.

Duchovní hudba může a musí být posluchačsky atraktivní, obzvlášť v dnešní rychlé a lecčem povrchní době. Archaion Kallos neboli starobylá krása nabízí pestrost v žánrech, svěží program, který krátkozrace neodvrhuje základy, budované stovky let, a má historickou a uměleckou kontinuitu. Disponuje příběhy a neváhá použít i nové prostředky k jejich vyprávění, to vše na poli duchovní i lidové hudby. Přála bych festivalu do dalších ročníků mnoho inspirace k tvorbě okének do staré říše, která nám stále a zejména dnes má hodně co říci.

Foto: Martin Pilpach, Fb festivalu