„Dramaturgie pražského orchestru bodovala při výběru nevšedního sólisty i nevšedního programu.“

„Nejneuvěřitelnějšími se staly pianové okamžiky, kdy by vedle klavíru bylo slyšet spadnout špendlík.“

„Vedle perfektní souhry orchestru jako celku jsou zárukou kvality také jeho sólisté, především ti z dechové sekce.“

Středeční večer patřil ve Smetanově síni Obecního domu Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK a jeho hostovi. Tím byl tentokrát vynikající a osobitý klavírista Lukáš Vondráček, který pro příležitost zahájení sedmaosmdesáté koncertní sezóny pražského tělesa společně s ním nastudoval Rachmaninovův třetí klavírní koncert. Orchestr sám pak ve druhé půli koncertně provedl celého Stravinského Ptáka Ohniváka. Hudebníci v čele s šéfdirigentem Tomášem Braunerem hráli neslýchaně, přímo senzačně.

Slavnostní okamžik zahájení koncertní sezóny je u většiny orchestrů sledovanou a hojně navštěvovanou událostí. Není tedy divu, že si hudební tělesa zvou pro takovou příležitost nevšední sólisty a připravují nevšední program. Dramaturgie Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK letos bodovala v obou aspektech. O tom, že světový klavírista Lukáš Vondráček je osobností z lidského i uměleckého hlediska naprosto originální, není nejmenších pochyb. Drobný střet s takovou originalitou nás nicméně málem připravil o jeho pokračování koncertní činnosti u nás. Naštěstí však na „náš rybníček“ nezanevřel – dokonce se s pražským orchestrem spřátelil.

Společnými silami se v průběhu uplynulých roků věnovali natáčení kompletního Rachmaninovova klavírně-symfonického díla. Při tom se rozhodli, že jeho Klavírní koncert č. 3 d moll, op. 30 vezmou s sebou ze studia také ven na koncertní pódium. Otevřeli jím vyprodaný domácí koncert. Jedním z nejnáročnějších klavírních děl vůbec se Vondráček nenechal ani v nejmenším zastrašit, ba naopak. Do interpretace dal úplně všechno. Každý nejmenší detail byl pečlivě propracovaný, nálady se střídaly, barev v průběhu bezmála třičtvrtěhodinové kompozice posluchač zaznamenal také nespočet. Nejneuvěřitelnějšími se staly pianové okamžiky, kdy by vedle klavíru bylo slyšet spadnout špendlík. Sál zaplavilo hrobové ticho a všichni jen hltali Vondráčkovo umění naprosto citlivě a srozumitelně odehrát interpretačně nesmírně náročné pasáže.

Po boku klavíristy stál dirigent Tomáš Brauner a představoval pro něj společně s orchestrem sehraného společníka. Sólista dýchal spolu s orchestrem a naopak. Dynamické oblouky budovali dohromady a zvuk všech účastníků byl příjemně vyvážený. Zpěvná sóla dechových nástrojů se doplňovala se sóly klavírními, široké smyčcové melodie evokující třeba pohled do rozlehlé krajiny pak podporovaly sólistu ve vroucnějších úsecích. Brilantně provedenou třetí větou dílo vygradovalo až do velkolepého finále. Nadšené publikum pak obdařilo vystupující dlouhým potleskem vestoje. Klavírista přidal Chopinovo Nokturno cis moll, B.49. Ačkoliv se jedná o často hraný kousek, tak jako Vondráček jej nikdo jiný nehraje.

Ve druhé půlce koncertu se pak orchestr odhodlal k zajímavému počinu. Nastudoval kompletní balet Pták Ohnivák rovněž ruského autora, Rachmaninovova přítele, Igora Stravinského. Těleso se ještě rozrostlo, a i když je pódium Smetanovy síně dosti velké, bylo na něm poměrně těsno. Svůj podíl na tom nese mimo jiné klavír, tři harfy, dva basklarinety, dva kontrafagoty i nespočet perkusí. Zvuk, který společně dokázali vytvořit, byl ohromný, stejně jako dynamický rozsah.

Stravinskému se prý do psaní takto „popisné“ hudby příliš nechtělo. Výsledek se mu ale nesmírně povedl. Navíc, když hudbou vypráví příběh, vyprávějí jej hudebníci společně s ním, a o to víc je dílo přitažlivé pro posluchače. Ti měli v programu k dispozici poznámky o motivech jednotlivých částí a vzhledem k mistrovsky odvedené práci dirigenta Braunera i jeho společníků instrumentalistů nebylo možné se v příběhu ztratit. Po všech stránkách dokonalé provedení bylo ozvláštněno i umístěním zvonů na varhanní emporu a jedné z trubek na zadní galerii sálu. Zvuk tak získal ještě další prostorový rozměr.

Koncert se díky všem svým komponentům stal jedinečným, těžko se pražské publikum v dohledné době dočká něčeho podobného. Sólista potvrdil svoji výjimečnost a orchestr ukázal, že si drží pozici jednoho z nejlepších hudebních těles u nás, které v případě interpretace určitého typu repertoáru k sobě těžko najde konkurenci. Vděčí za to nejen dirigentovi s citem pro rozmanité hudební styly, ale také kvalitnímu hráčskému obsazení. Vedle perfektní souhry orchestru jako celku jsou zárukou kvality také jeho sólisté, především ti z dechové sekce. Za všechny pro tento večer stojí za zmínku alespoň Zuzana Rzounková, které se na první židli hornové sekce mimořádně dařilo.

Foto: Petr Dyrc