„Za ideou festivalu a jeho harmonizujícím posláním i za aktuálním pozitivním vzkazem operujícím s klíčovým pojmem láska stojí manželé Hudečkovi imponujícím způsobem, společně a nerozlučně.“

„Atraktivní a nijak stručná Respighiho skladba byla pro všechny přítomné docela velkým objevem.“

„Výstup Jeníka a Kecala měl od Aleše Brisceina a Adama Plachetky humor a bohatě i vše ostatní, co mu patří ryze hudebně.“

Zahájení třicátého ročníku Svátků hudby, festivalu zaštítěného Václavem Hudečkem a věnujícího výraznou pozornost mladým interpretům, mělo v úterý v pražském Rudolfinu charakter skutečného galakoncertu. Ti nejmladší v tomto případě v programu nefigurovali, ale v úvodu se o nich hovořilo. A účinkovali ti nejlepší možní. Po Václavu Hudečkovi to byli varhaník Pavel Svoboda a pěvci Nicola Proksch, Aleš Briscein a Adam Plachetka, který se na pódiu narychlo objevil místo indisponovaného Jana Martiníka. S nimi hrála PKF–Prague Philharmonia s dirigentem Janem Chalupeckým.

Program otevřela hudba Jiřího Kabáta, který pro Václava Hudečka napsal meditaci pro housle a orchestr s názvem O ztracené lásce – idylicky vyznívající sólo na pozadí komorně traktovaného doprovodu. Jde o ohlas na hudbu Milana Kymličky ke stejnojmennému pohádkovému televiznímu seriálu z roku 2002, jehož scénář napsala Eva Hudečková. Za ideou festivalu, za jeho harmonizujícím posláním i za aktuálním pozitivním vzkazem operujícím s klíčovým pojmem láska, stojí manželé Hudečkovi imponujícím způsobem, společně a nerozlučně. A na začátku koncertu to jasně deklarovali.

Václav Hudeček si zahrál sólo i ve druhé skladbě, v pomalé a vysoko položené árii z Mozartovy opery Il rè pastore, kterou v dialogu s houslemi zazpívala sopranistka Nicola Proksch. Její důležitější okamžiky měly však teprve přijít. Sice škoda, že se kvůli nemoci nenaplnila původní vtipná a milá myšlenka koncertu, totiž že Rakušanka Nicola Proksch účinkuje v Praze se svým českým manželem, basistou Janem Martiníkem, se kterým žije v Berlíně…, avšak Adam Plachetka ho zastoupil samozřejmě víc než dostatečně. Rejstříkovou árii Leporella z Dona Giovanniho vystřihl s nadhledem vokálním i hereckým tak, že náhle posunul celý program ještě o kus někam jinam. A pak to pokračovalo…

Ještě než přišel po přestávce Adam Plachetka na pódium, zazněla však v mozaikovitě uspořádaném večeru jedna velmi zajímavá položka: Suita G dur pro varhany a smyčce Ottorina Respighiho. Neobarokně koncipovaná skladba, v níž jsou tradiční forma a starobyle znějící stylizace naplněny odvážnějšími harmoniemi, které nás upomínají, že jde přece jen o dílo nikoli historické, ale historizující, o kompozici z počátku dvacátého století. Pavel Svoboda dal skladbě motoričnost, zpěvnost a v poslední větě i plný zvuk. Pro všechny přítomné byla tato atraktivní a nijak stručná položka docela velkým objevem…!  

Adam Plachetka zpíval po Leporellovi svým až opulentně marnotratným způsobem ještě árii Figara z Figarovy svatby a s Nicolou Proksch docela komický duet Papagena a Papageny z Kouzelné flétny. Humor dokáže do rolí i na malé ploše koncertního výstupu vtělit velmi zručně, je znát, že zpívá to, co zná z jeviště. Nicola Proksch zazpívala plně respektovatelným způsobem, jistě a čistě, árii Královny noci. V koloraturním oboru je doma. Když došlo na duet Mařenky a Jeníka o „věrném milování“, scénu z Prodané nevěsty, tak exceloval Aleš Briscein a ona sama bohužel jen sekundovala; nebylo ji kromě nejvyšších tónů slyšet, nebyla ve svém oboru.

Aleš Briscein pevným, jasným a otevřeným hlasem zazpíval nejen Smetanovu árii „Jak možno věřit“, ale předtím i dva výstupy z Mozartových oper. A s Adamem Plachetkou se postarali o tečku za večerem, který byl v druhé polovině kompletně operní: výstup Jeníka a Kecala „Znám jednu dívku“ měl od obou pěvců humor a bohatě i vše ostatní, co mu patří ryze hudebně. Přídavek v podobě přípitku z Verdiho Traviaty byl už jen rozvernou tečkou, při které, s květinami v rukou, přizvukoval tenoristovi a sopranistce ve funkci sboru Adam Plachetka. A s ním, ale o poznání méně slyšitelně, i Václav Hudeček, Pavel Svoboda a dokonce Jiří Vejvoda, který večer na začátku uváděl.

Plné Rudolfinum, přestože orouškované, se dobře bavilo, Jan Chalupecký celou druhou polovinu oddirigoval zpaměti, byl to milý večer. Svátky hudby mají svůj okruh publika, svou hodnotu a svůj smysl. Úvod jubilejního ročníku byl slavnostní, výjimečný a jen těžko někým jiným napodobitelný.

Foto: Radovan Šubín