„Houslista ji zahrál s takovou vervou, energií a zároveň lehkostí, jako by pro něj neexistovaly žádné technické překážky.“

„V jednom okamžiku houslista drží k pobavení posluchačů svůj nástroj jako kytaru a drnká na něj do hlavy se zadírající téma.“

„Důvěrně známý kus zněl jako onen skvost, do něhož hráč vkládá veškerý svůj technický um, cit pro dynamické odstíny a vnitřní emocionalitu.“

Podpořit zájem o vážnou hudbu a spojit lidi, kteří by se jen tak nepotkali, je krédem spolku Vážný zájem, který před dvěma lety založil violoncellista Tomáš Jamník. Při organizování koncertů mu vydatně pomáhají další mladí muzikanti a nadšenci. Vážný zájem pořádá nejen domácí koncerty, ale vloni k nim přibyly i koncerty salonní, pořádané v centru Prahy na střeše Lucerny. Vážný zájem zve k produkcím ty nejlepší muzikanty, v neděli 2. prosince se ve střešním bytě paláce Lucerna představil houslista Milan Al-Ashhab za doprovodu klavíristy Zdeňka Klaudy.

Jméno Milana Al-Ashhaba se na stránkách českých i světových médií objevuje od jara tohoto roku, kdy zvítězil v prestižní soutěži houslistů do 35 let New York Concert Artists and Associates v New Yorku, a zejména od letošního září, kdy po Janu Mráčkovi obhájil vítězství českých barev na Soutěži Fritze Kreislera ve Vídni. Rozhovor s ním Soutěže jsou mi spíš nepříjemné přinesla KlasikaPlus 5. října.

Neformální koncert v neformálním prostředí, jehož předností je přímý kontakt publika a interpreta, může klást na některé muzikanty, zejména ty introvertnější, určité nároky. Milan Al-Ashhab se s nimi vyrovnal přesvědčivě a technicky náročný program zvládl se suverénností zkušeného hráče. Své vystoupení zahájil skladbou Nigun (Improvizovaná melodie) Ernesta Blocha. Efektní skladbu ovšem nehrál pro efekt. Z jeho hry tryskaly technická suverenita, velká dávka energie, zaujatost a soustředěnost. Následoval Čínský tamburín op. 3 Fritze Kreislera, duchaplná skladba s orientálními prvky, jež opět zaujme vysokou technickou náročností. Houslista ji zahrál ostrým zvukem s takovou vervou, energií a zároveň lehkostí, jako by pro něj neexistovaly žádné technické překážky.

Po těchto drobnějších skladbách přišla na řadu Sonáta G dur č. 2 pro housle a klavír Maurice Ravela. Skladba inspirovaná jazzem vznikala kolem poloviny dvacátých let minulého století a obsahuje tři věty s příznačnými názvy: Allegretto – Blues. Moderato – Perpetuum mobile. Allegro.

Nutno poznamenat, že ve všech číslech programu byl Zdeněk Klauda výborným a podporujícím klavírním partnerem, ovšem je třeba ho vyzdvihnout právě v souvislosti s touto Ravelovou skladbou. Byl pozorným doprovazečem, který ctí zpěvnou houslovou linku a současně se skvěle vyrovnává s nelehkým klavírním partem. Milan Al-Ashhab tu předvedl svou komplexnost: od zářivé virtuozity se obrátil k jiné poloze – pečlivě budované kráse tónu, citovosti… Sedí mu ovšem i hravost. V jednom okamžiku houslista drží k pobavení posluchačů svůj nástroj jako kytaru a drnká na něj do hlavy se zadírající téma. To převezme klavír a společně pak oba nástroje vedou dialog. Je to náročné na souhru, právě jako následující rytmicky těžké pizzicato, které ústí až do furiózního vyznění. Oba interpreti se tohoto místa zhostili skvěle a nedali posluchačům vydechnout až do závěrečných taktů v ohromujícím tempu.

Po příjemné přestávce, kdy se návštěvníci mohli občerstvit vínem, ovocem i sladkým či sladkým pohoštěním, zahrál Milan Al-Ashhab se Zdeňkem Klaudou skladby, které patří k základnímu repertoáru nejen českých houslistů: Sonatinu G dur op. 100 a Mazurek e moll op. 49 Antonína Dvořáka. Je poněkud unfair srovnávat provedení zralých mistrů, jako jsou například Josef Suk a Rudolf Firkušný, s hrou mladého houslisty. Samozřejmě jsem postrádala větší vřelost, medovost tónu, líbeznost, kterou málokdo jiný než výše zmíněný houslista dokázal zahrát. Ale současně jsem si uvědomila, že každý hráč má právo na vlastní interpretaci, vlastní výklad, vlastní představu. A pokud ji posluchači předloží tak, jako to udělal Milan Al-Ashhab se Zdeňkem Klaudou, nemáme právo mu cokoli vyčítat. Energické pojetí, rychlejší tempo, než jsme zvyklí, virtuóznější stránka převládala nad tou emocionální. Ovšem dobře jsme slyšeli místa, která se blížila k oné líbeznosti, až vyústila v cituplný závěr. Poněkud svádí tímtéž způsobem se vypořádat s pojetím Mazurku e moll, který houslista opět zahrál v hraničním tempu, ale nebylo by to správné ani spravedlivé. Tenhle důvěrně známý kus zněl v prstech, rukou a pažích – ale i v hlavě – interpreta jako onen skvost, do něhož hráč vkládá veškerý svůj technický um, cit pro dynamické odstíny a vnitřní emocionalitu.

Následovala Paganiniana Nathana Milsteina – bez doprovodu klavíru –, v níž se Milan Al-Ashhab předvedl zcela fenomenálním způsobem, jako by pro něj neexistovaly hranice techniky a ovládání nástroje. Intonace a přesná artikulace tónů charakterizovaly i závěrečné číslo programu Carmen Fantasie Franze Waxmana,  skladbu, o kterou se ve čtyřicátých letech minulého století přetahovali Jascha Heifetz s Isaacem Sternem. Populární variace na Bizetovu operní hudbu zahráli oba pražští protagonisté s nakažlivou vervou, chutí a nadšením. Právě v průběhu interpretace Waxmana jsem přemýšlela o tom, jak se během hry proměňuje osobnost muzikanta. Introvertní až plachá osobnost je náhle vášnivá, riskující, radostná, bere život s lehkostí i se propadá do melancholických hlubin. Inu, to je síla hudby. Ovšem dobrý interpret ji musí umět takto tlumočit. Milan Al-Ashhab to dokázal nejen v New Yorku či ve Vídni, kde ho poroty pokládaly za nejlepšího, ale předvedl to i na Střeše Lucerny.

Foto Ilona Sochorová