„Použila bych pojmy jemnost, hravost, něha.“

„Co přijde? Hra plná kontrastů, barev, jedinečných úhozů, křehkosti a zároveň síly bez jediného ostrého tónu.“

„Program večera nebyl sestaven na efekt. Pianista je založením introvert, který se nepředvádí, a jeho hra má daleko k okázalosti.“

„Potřebuji klid a ticho,“ prohlašuje britský pianista Paul Lewis, který v neděli 2. prosince zakončil svým recitálem Klavírní festival Rudolfa Firkušného. A učinil to tak klidným a ztišeným, a přitom vrcholně vytříbeným způsobem, že jeho vystoupení zůstane dlouho v paměti.

Pražské publikum zná Paula Lewise z jeho pražskojarních vystoupení z let 2012 a 2015. Tehdy se ovšem představil jako partner tenoristy Marka Padmorea a jako sólista v Brahmsově klavírním koncertu. Nyní poprvé uvedl v Dvořákově síni samostatný recitál, kterým přesvědčil o tom, že patří k nejlepším světovým pianistům. Měla-li bych stručně charakterizovat jeho hru, použila bych pojmy jemnost, hravost, něha. Lewis je z rodu těch umělců, kteří posluchače uhranou po dvou třech taktech své hry. Ano, řekne si člověk usazený v pohodlném sedadle, dnes večer si vyposlechnu Haydna a Beethovena a půjdu domů osvěžen. Jenže vůbec není připraven – pokud nezná Lewisovy nahrávky – na to, co přijde: na hru plnou kontrastů, barev, jedinečných úhozů, křehkosti a zároveň síly bez jediného ostrého tónu.

Paul Lewis přijel do Prahy s recitálem, který připravil pro letošní sezonu a jenž zahrnuje díla Josepha Haydna, Ludwiga van Beethovena a Johannesa Brahmse. Na úvod programu zařadil Haydnovu Sonátu c moll Hob. XVI:20. Poprvé je v ní detailně vyznačená dynamika a je považována za první sonátu určenou Haydnem pro fortepiano. Vznikla pravděpodobně v roce 1771. Od prvních tónů bylo zřejmé, že budeme svědky výjimečné interpretace, dané jedinečností pianistova umění a současně zkázněné, s vysokou mírou sebekontroly, oddané skladatelovu zápisu. V první větě mě nejvíce zaujaly kontrasty – tam, kde jedna fráze končila v pianissimu na hranici slyšitelnosti, nastoupila energická výpověď, která však plynule navazovala na předchozí pasáž. Právě díky těmto nuancím si poučené publikum uvědomovalo, čeho je ten večer svědkem. Doslova vychutnání si Lewisovy hry přišlo v druhé větě, jejíž počáteční zadumanost pianista ztvárnil měkkým až něžným úhozem, opět si s nadhledem pohrával s frázemi a lehkost, tak příznačná pro jeho hru, nezmizela ani ve vzrušenější části. Třetí věta pak byla ukázkou toho, jak čistý tvar a stylovost se vyloupnou, když se interpret nepředvádí, ale slouží skladateli tempem, úhozem, ozdobami, svou sebekontrolou…

Nejstarší z bagatelových cyklů Ludwiga van Beethovena, Sedm bagatel op. 33, které zazněly ještě před přestávkou, ukázaly další tvář Paula Lewise – hravou a radostnou, bezstarostnou až rozvernou. To platí především pro první bagatelu, do druhé interpret vložil více dramatičnosti, kterou umocnil až strojovou přesností. Ve třetí bagatele okouzlil posluchače tím, jak poutavě a zároveň odlišně dokáže zahrát krásné základní téma, čtvrtá – lyrická – byla oddechem k virtuózní páté bagatele, během níž se posluchačům tajil dech nad samozřejmostí a neokázalostí klavíristovy technické zručnosti. Díky ní se do popředí, chcete-li do prvního plánu, Lewisovy hry dostávají výraz, barvy, práce s tempem, agogikou, dynamikou – to vše si posluchač uvědomuje a chce poslouchat ještě a déle…

Pozdní Haydnova Sonáta Es dur Hob XVI:49 (1790) byla opět excelentní ukázkou toho, co to je úhozová kultura. Do hravosti první věty se opakovaně vměšuje „osudové“ téma, přesto bezstarostnost získá navrch. Na začátku druhé věty se ozvalo téma zahrané jak z nebes – tak jemně a křehce, každý úhoz, gradaci tématu měl klavírista pod kontrolou, klávesy doslova hladil. Interpretace třetí věty se blížila zážitku dokonalosti – i ve velmi ztišené hře byly všechny tóny zřetelné, sypaly se jako perly, dynamika gradovala, přesto pianista závěr dovedl do neuvěřitelně jemného mezzoforte.

Nejzávažnější skladbu večera – Čtyři klavírní kusy op. 119 Johannesa Brahmse – otevřela velmi niterná až intimní Lewisova hra, při níž přecházel mráz po zádech. V druhé větě – bilancující a obsahově vzrušenější – byl posluchač opět svědkem onoho „lewisovského“ zázraku: jakoby zadržovaného forte, které působí naléhavě, ale neohlušuje a spěje ke zklidněnému a tichému životnímu zamyšlení. Po intermezzu třetí věty se ve čtvrté opět ozve – tentokrát energické – forte plné odsekávaných akordů a virtuózních běhů, které vyvrcholí v ohromujícím způsobem zahrané gradaci.

Přijetí publikem bylo srdečné a oceňující. Přesto potlesk spíše inklinoval k vřelejší zdvořilosti než nadšenému aplausu. Přitom by bylo co aplaudovat. Jedno z vysvětlení může být, že program večera nebyl sestaven na efekt, že pianista je založením introvert, který se nepředvádí, a jeho hra má daleko k okázalosti. Přesto Paul Lewis publiku dvakrát přidal – a to po druhém přídavku (Beethovenově bagatele) konečně pochopilo, že by za tak výjimečný výkon mohlo poděkovat i potleskem vestoje. Jak se bohužel nestalo mimořádnému Pietru Anderszewskému.

Letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného zarámovaly v Rudolfinu dvě pozoruhodné osobnosti – intelektuální Piotr Anderszewski a muzikalitou oplývající Paul Lewis. Oba připravili pražskému publiku silné a nezapomenutelné zážitky. Mezi tím se během týdne uskutečnily tři koncerty, které představily současnou klavírní špičku: vítěze Van Cliburnovy soutěže Korejce Yekwona Sunwoo, zahloubaného a nedostižného Grigorije Sokolova a stále výš stoupajícího a v mezinárodní špičce se neztrácejícího Miroslava Sekeru. Festival opět posunul laťku náročnosti – interpretační i programové – výše a budeme zvědavi, jak se k ní přiblíží – či ji překoná – ročník následující.

Foto: Petra Hajská