„Jacques Ibert byl velmi plodným skladatelem, dnes na jeho dílo narazíme zřídka.“

„Heitor Villa-Lobos je jedním z prvních skladatelů vycházejících z etnomuziky.“

„Manuel la Falla strávil v Paříži sedm let. Seznámil se s Claudem Debussym, Mauricem Ravelem a Isaacem Albénizem a navázal celoživotní přátelství s Paulem Dukasem.“

Je těžko vysvětlitelné, proč Češi tak milují právě francouzskou kulturu. Už od dob první republiky se řada našich umělců ve francouzské kultuře zhlížela. Matiné v Břevnovském klášteře 19. 9. ukázalo, že milovníků francouzské kultury je u nás stále dost.

Mezinárodní hudební festival České doteky hudby vstoupil do svého třiadvacátého ročníku, a protože značná část předchozího ročníku kvůli covidu neproběhla, spojil je dohromady. V jeden den tak proběhly na stejném místě dvě akce. Odpoledne koncert Čtvero ročních období se skladbou Le quattro staggioni Antonia Vivaldiho a její protipól Las Cuatro Estaciones Porteñas, kterou do češtiny překládáme jako Čtyři roční období v Buenos Aires od Ástora Piazzolly. Koncert byl věnován stému výročí Piazzollova narození. Dopoledne zazněly v Tereziánském sále Břevnovského kláštera Zpěvy sladké Francie, doprovázené hudbou skladatelů, kteří působili v Paříži. Tento koncert byl věnován 130. výročí úmrtí Césara Francka. Matiné dramaturgicky připravili Jan Riedlbauch a Miloslav Klaus, kteří také jako Gran Duetto Concertante (Jan Riedlbauch, flétna, a Miloslav Klaus, kytara) zajistili hudební složku pořadu. Básně recitovala Taťjana Medvecká.

Literárně-hudební pásmo zahájil Bubínek Jeana-Philippa Rameaua. Pro flétnu a kytaru skladbu instrumentoval Miloslav Klaus. Skladba je známá jako opus pro cembalo, ale v provedení Gran Duetta Concertante se vlastně vrátila ke svým kořenům. Rameau se totiž inspiroval provensálským tancem, který byl doprovázen zobcovou flétnou a tamburínou. Stejně instrumentoval Miloslav Klaus Rondo ze Sonáty C dur Wolfganga Amadea Mozarta. Označit Mozarta jako skladatele, který působil v Paříži, je dost problematické. Wolfgang Amamdeus Mozart byl v Paříži třikrát, poprvé jako sedmiletý necelé dva měsíce, podruhé jako desetiletý ani ne měsíc. V prvním případě koncertoval před princeznami Adelaidou a Victorií, v druhém před princem de Conti. Třetí pobyt byl nešťastně zorganizovaný, navíc zemřela matka, která ho doprovázela, takže po necelém půlroce Mozart Paříž opouští. Mozart složil při prvním pobytu v Paříži čtyři sonáty, věnované princezně Victorii, Sonáta C dur ale byla napsána až deset let po posledním pařížském pobytu. Škoda tedy, že se nesáhlo po některé z těch čtyř, bylo by to symboličtější.

Taťjana Medvecká si vybrala ze Zpěvů sladké Francie básně Bojácná, Marion a Mathurina. Dále zazněl Entr´acte Jacquesa Iberta, opus hraný v instrumentaci flétna a harfa (tak se hraje jako původní mezihra ve hře Alexandra Arnouxe Lékař a jeho čest), nebo flétna a kytara, aranžovaná přímo Ibertem. Ibert, typický Pařížan, byl velmi plodný skladatel. Složil šest oper, čtyři balety, hudbu k více než třiceti filmům, přes dvacet děl symfonických, dnes na jeho dílo narazíme zřídka. I proto provedení Gran Duetta Concertante zaujalo.

Celé představení bylo prokládáno také básněmi Charlesa Pierra Baudelaira. Od Césara-Augusta Francka jsme poté uslyšeli Nářek panenky a Taťjana Medvecká přednesla Pláč krásné provaznice od francouzské renesanční básnířky Louise Labé.

Manuel de Falla strávil v Paříži sedm let. Seznámil se s Claudem Debussym, Mauricem Ravelem a Isaacem Albénizem a navázal celoživotní přátelství s Paulem Dukasem. Přátelství přetrvalo i po návratu do Španělska, a tak po smrti Clauda Debussyho skládá pro kytaru skladbu Náhrobek, po úmrtí Paula Dukase pak pro klavír Na náhrobek Paulu Dukasovi. Náhrobek Clauda Debussyho jsme slyšeli v instrumentaci pro kytaru a flétnu od Miloslava Klause.

Jacques Prévert měl ve Francii podobné postavení jako u nás František Hrubín. Psal krásné romantické básně, ale i texty šansonů. Jeho básně zhudebňovali hudebníci všech stylů a řada z jeho básní doslova zlidověla. Básničku, kterou jsme slyšeli, Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb, se dnes francouzské děti učí ve škole.

Preludium č. 1 e moll pro kytaru sólo od Heitora Villa-Lobose brilantně přednesl Miloslav Klaus. Villa-Lobos hrál na klavír, violoncello, klarinet, ale nástroj jeho srdci nejmilejší byla kytara. Ve svém mládí uskutečnil několik výprav do vnitrozemí své rodné země, Brazílie, a je jedním z prvních skladatelů vycházejících z etnomuziky. Několika svými koncerty přitáhl pozornost Arthura Rubinsteina, který mu zařídil stipendium pro studium v Paříži, kde Villa-Lobos zůstal sedm let a ze svého pobytu čerpal po zbytek svého života. Zůstala po něm Akademie hudby Brazílie a přes 1 300 skladeb. Od Jacquesa Préverta jsme se pak dozvěděli Jak udělat podobiznu ptáka.

Gabriel Fauré napsal svou Pavanu fis moll, op. 50 pro malý orchestr, dnes bychom řekli komorní filharmonii, a smíšený sbor. Pavana inspirovala Clauda Debussyho (Suite Bergamasque) i Maurice Ravela (Pavana pro zemřelou infantku), ale melodie se chytil i filmový průmysl, jazzmani a pop. Pro flétnu a kytaru ji pro toto matiné instrumentoval Stefan Nesyba. Fauré se sice narodil v departementu Arriège, ale od svých studií žil v Paříži, kde stál přes patnáct let v čele tamní konzervatoře, na níž učil také skladbu. Mimo to byl hlavním varhaníkem v kostele Máří Magdaleny (Madeleine), farního kostela pařížských umělců. I další báseň byla z Prévertovy sbírky – Picasso na procházce.

Claude Debussy a jeho Dívka s vlasy jako len nezapře inspiraci Verlainem. Debussy se s Paulem Marie Verlainem seznámil u své první učitelky klavíru, jejíž dcera Matylda byla za Verlaina provdána. Proto také Taťjana Medvecká přidala řadu drobných Verlainových básniček. Na závěr ovšem přišel ke slovu opět Jacques Prévert a jeho báseň Jako zázrakem.

Gran Duetto Concertante si na finále připravilo Preludium č. 5 D dur pro kytaro sólo a ohnivé Bachianas Brasileiras č. 5 pro flétnu a kytaru Heitora Villa-Lobose.

Na úplný závěr Jan Riedlbauch a Miloslav Klaus zahráli přídavek. A hned jsme byli z Paříže doma. V úpravě pro flétnu a kytaru zazněla Humoreska Antonína Dvořáka. Uvítal bych trochu pomalejší tempo, nicméně slyšet ji v této instrumentaci bylo docela zajímavé.

Jako zázrakem… se nazývalo celé matiné. Jak říkala Taťjana Medvecká, po všech těch peripetiích minulého roku je to skoro zázrak, že jsme se na podobném matiné sešli.

Foto: archiv festivalu