„Severočeská filharmonie s Petrem Vronským představila na finálním festivalovém koncertu tři vynikající Dvořákova díla z oblasti symfonické hudby a jeho výrazných koncertů.“

„Leticia Moreno upoutala pozornost ke kráse svého tónového projevu zejména v rozezpívaném, působivém Adagiu ma non troppo druhé části koncertu.“

„Očekávaným vrcholem večera se však nestal nádherný Houslový koncert a moll, ale Novosvětská symfonie. Díky koncentrované hře orchestru a pevné, promyšlené výstavbě skladby šéfdirigentem Vronským.“

Třicátý, jubilejní ročník Mezinárodního festivalu Český Krumlov uzavřel koncert Severočeské filharmonie Teplice s jejím šéfdirigentem Petrem Vronským, dne 18. září 2021, v Zámecké jízdárně českokrumlovského zámku. Závěrečný festivalový koncert byl věnován 180. výročí narození Antonína Dvořáka, předního českého skladatele světového významu, jehož hudba nás dokáže naplňovat zvláštními pocity štěstí a pohody jako u málokterého jiného autora. Večer byl krásně stylově dramaturgicky vystavěn a okořeněn významnou houslovou virtuózkou Leticií Moreno, která zařadila Dvořákův Houslový koncert a moll. Vrcholem se však stala především výrazově silně dirigentem Vronským uchopená a interpretovaná Novosvětská symfonie, jedno z vrcholných symfonických děl české, ale i světové romantické tvorby.

Antonín Dvořák je silným pojmem české národní hudby, bylo by nošením dříví do lesa tuto tezi jakkoliv obhajovat. Bedřich Smetana vstoupil na pole neorané, vytvořil úžasnou základnu české národní hudby 19. století, o generaci mladší Dvořák měl už cestu naznačenu. Pouť ke světovosti mu usnadnil německý skladatel Johannes Brahms a významný německý vydavatel Fritz Simrock, majitel berlínského hudebního nakladatelství. Někdo musí vždy pootevřít dveře k úspěchu, málo platné. Simrock vydal poprvé Moravské dvojzpěvy a první řadu Slovanských tanců. Poté postupně zveřejnil přes šedesát Dvořákových děl. Byla to doba, kdy vydavatel byl zcela zásadní pro známost skladatele. Jiná cesta de facto neexistovala. Smetanu vydával pražský Mojmír Urbánek, Dvořáka berlínský Fritz Simrock… Přes tuto naprostou disproporci musím zaznamenat, že o to obdivuhodnější byl Smetanův rychlý úspěch ve světě. U Dvořáka prakticky generačně spíše více samozřejmý, s takovým světově známým vydavatelem! Obdobně jako Smetana je i Dvořák především osobitým představitelem klasicko-romantické syntézy.

Severočeská filharmonie s Petrem Vronským představila na finálním festivalovém koncertu tři vynikající Dvořákova díla z oblasti symfonické hudby a jeho výrazných koncertů. V první části zazněla populární ouvertura Karneval, op. 92, poté Houslový koncert a moll, op. 53, po pauze Devátá symfonie e moll „Z Nového světa“, op. 95.

Entrée do večerního programu zajistila vhodně ouvertura Karneval, vytvořená v letech 1891 až 1892. Orchestr přijel do Českého Krumlova v obdivuhodném obsazení, s pěti kontrabasy, takže bouřlivé vstupní téma, doslova melodický gejzír vytrysknul v plném forte hybného Allegra. Forte. Z počátku spíše hřmotné a ještě v harmonii nevytříbené se postupně zprůzračňovalo a v tklivém Andantino con moto už zřetelně vynikalo frázování a zvuková měkkost skupiny houslí, dokreslovaná violoncelly a kvintetem velmi rytmicky pozorných kontrabasů. Po tomto intermezzu následovalo v tempu přesvědčivé provedení s reprízou ve vystupňované zvukové gradaci.

Druhým číslem se stal půvabný Houslový koncert a moll, komponovaný v letech 1879 až 1880, jehož melodická invence, s poetickým virtuózním vzletem, umocňovala na pódiu účast velice propagované sólistky Leticie Moreno, španělské houslistky s peruánskými kořeny.

Umělkyně působí jistě charismaticky už svým příjemným pódiovým vystupováním, hraje ovšem z not, umístěných na pultu před sebou, zatímco dirigent Petr Vronský dokáže řídit celý velký koncert suverénně zpaměti. Nebývá to zvykem u sólistů nástrojových koncertů, klavíristé bývají v tomto smyslu až striktně odmítaví… Nicméně po pevném vstupu úvodu v orchestru navázala houslistka na introdukci vlastním tématem v Allegro ma non troppo s jistotou a imponujícím smyslem pro kantabilitu hudebních frází. Souhra s orchestrem byla díky schopnosti Petra Vronského snad až telepaticky vycítit časté agogické momenty a jistě i přirozený sklon první části k rubatu na pěkné úrovni.

Leticia Moreno upoutala pozornost ke kráse svého tónového projevu zejména v rozezpívaném, působivém Adagiu ma non troppo druhé části koncertu. Celé Adagio vyšlo výrazově působivě jakožto hlavní část lyrické meditace, romanticky rozezpívané, z něhož vyzařoval klid oproti vášnivosti první věty. Jen pro Dvořáka potřebná vřelost mi přece jen ve výrazu poněkud chyběla. V tomto koncertu je klíčové Allegro giocoso, ma non troppo, s obrovsky tryskajícím gejzírem populární melodie, s vysokými polohami, dávající sólistce výtečnou šanci ukázat technicky virtuózní vzlet a lesk, čehož využila s temperamentem sobě vlastním. Dumková epizoda uvnitř této části měla v souhře své limity, ale dirigent vše zdárně svojí intuicí překlenul. Vyvrcholení koncertu, jehož melodický tah a jas je zcela jedinečný, se zdařilo v interpretaci výborně. Potlesk publika byl spontánní, opět standing ovation, leč přídavku se nedočkalo. Koncert byl přísně stylový, dávat cokoliv mimo Dvořáka se nehodilo a možný Mazurek či Romance nebyly zřejmě k dispozici. Nepočítá se s přídavky. Chyba… Koronavirová krize odnaučila nejen na tomto koncertu přídavkům, bude nutno je opět brát do úvahy.

Očekávaným vrcholem večera se však nestal nádherný Houslový koncert a moll, jak se tipovalo před tímto koncertem (to jsou přece jen občas ony Havlovy paradoxy), ale Novosvětská symfonie ve finále večera. Díky koncentrované hře už plně na pódiu aklimatizovaného orchestru a pevné, promyšlené výstavbě skladby šéfdirigentem Vronským. Není to vůbec snadné u skladeb, mým kruhům tak známých v mnoha vynikajících provedeních světových orchestrů. Jak mi překvapivě ukázal tento večer, lze se nadchnout interpretací i po sté šestapadesáté (v nadsázce řečeno…), pokud je smysluplná a má onen nutný nerv, šmrnc, výrazový tah. Významný skladatel Zdeněk Lukáš měl ještě jeden výraz, těžko ale veřejně artikulovatelný… Provedení musí prostě emocionálně zapůsobit, strhnout výrazově. Ostatně není to vlastně účel hudby, potažmo umění vůbec?

Hned v první větě – Allegro molto – bylo znát ohromné soustředění, objevila se větší plasticita, která ještě v Karnevalu trochu dřímala. Largo přineslo vláčné a dobře v nástupech akordů secvičené, zvukově vyvážené akordy žesťů, slavné sólo anglického rohu zaznělo kultivovaně v pěkně vypointované hudební frázi. Druhé, elegické téma obsahovalo výrazovou naléhavost. Beethovenovské Scherzo třetí věty v Molto vivace mělo pevnost tempa a hybnost. Mně se ovšem nejvíce líbila výstavba zdánlivé epizody v dřevěných dechových nástrojích, jimž kouzelně odpoví obě skupiny houslí, uvolněně, měkce, vřele. Vronský zde dosáhl málokdy slýchané české typické vřelosti (tu zde postrádám, kupodivu ba i u nahrávek vysoce renomovaných zahraničních dirigentů!), která byla ale typická pro generaci dirigentů Stupky, Ančerla, Klímy… Ta typická česká zemitost, prosté české muzicírování, vřelost – díky!

Čtvrtá věta Allegro con fuoco se nesla opět v pevně a logicky uchopených tempech, v tektonice, v kumštu dirigenta vyhmátnout přesně dynamicky cestu k hlavnímu vrcholu. Ozve se připomínka Larga, mihne se i prvek scherzový. Téma finále zazní sólově, poté v pěkném unisonu, aby kráčelo nekompromisně cestou k hlavnímu vrcholu. Dirigentskou tektonikou, schopností vypracovat i detaily ve skutečné pianové dynamice, vyhmátnutím vrcholů, to vše mělo nerv, výraz, gradace. Právě tím dokázal uchopit toto provedení emocionálně, což právě u Dvořáka, s jeho typickou nepostradatelnou vřelostí, učinilo interpretaci finále večera jasnou a přímočarou ve své výrazové přesvědčivosti.

Následoval dlouho trvající spontánní aplaus s opětovným standing ovation. Naprosto oprávněně. Ale přídavek opět nebyl, ač snad některý ze Slovanských tanců by byl vděčnému publiku vyhověl.

Petr Vronský odvedl české hudbě mnoho. Začínal už za studií pražské HAMU v plzeňské opeře roku 1971. Brzy poté se stal mladým operním šéfem v Ústí nad Labem. Život ho zavedl mimo jiné do Brna, Olomouce, Prahy. Nyní přijal šéfovské místo v Teplicích, kde působí tři roky, ovšem rok a půl s koronavirem mu zde ještě nedal mnoho příležitostí. Podle koncertu v Českém Krumlově soudím, že jeho celoživotní zkušenosti poctivého odchovance výtečných českých dirigentů – praktiků Aloise Klímy, Bohumíra Lišky, Roberta Brocka z HAMU v Praze – budou pro Severočeskou filharmonii přínosem. Zdůrazním neobyčejně exaktní gesto, perfektní nástupy, ty jsou u Vronského samozřejmostí, schopnost vyhmátnout dramatický nerv skladby – s tím se nesetkávám tak často. Škoda, že Petr Vronský nevěnoval více sil opeře, k níž v mládí nastoupil. Jeho doprovazečské schopnosti jsou výrazné, jak názorně ukázal v Houslovém koncertu Antonína Dvořáka. Samozřejmě, život nás staví sám před různé úkoly, mnohdy neočekávané. Slovy spisovatele Arnošta Lustiga vyjádřeno: „Život není to, co chceme, ale co žijeme.“

Závěrečný koncert jubilejního festivalu předčil v poslední části jakákoliv moje očekávání. Osvědčený festivalový moderátor – pan Jiří Vejvoda – pozval zúčastněné na příští ročník, který má začít už tradičně v létě – dne 15. července 2022.

Foto: MHF Č. Krumlov / Libor Sváček