„Janáčkova filharmonie Ostrava hrála zcela spolehlivě a Petr Popelka řídil celý aparát zkušeně, pevným gestem.“

„Na mě osobně nejvíce zapůsobil právě výkon sboru, který byl naprosto spolehlivý v rytmu, intonaci, výrazu i dynamice. Hned začátek byl jeho zásluhou zcela mystický.“

„Dalším výjimečně krásným momentem bylo například sólistické Domine Jesu v Offertoriu nebo sborové Hosanna v Sanctus.“

Český filharmonický sbor Brno se svým sbormistrem Petrem Fialou chtěl v roce 2020 oslavit třicáté výročí. Cestu velkolepým plánům však zkřížil covid, a proto druhý oslavný koncert k tomuto jubileu sbor uvedl s ročním odkladem, v neděli 12. září 2021. V katedrále svatých Petra a Pavla v Brně spolu se sólisty Veronikou Dzhioevou, Janou Sýkorovou, Michalem Lehotským a Jozefem Bencim a Janáčkovou filharmonií Ostrava provedl Verdiho Requiem. Celý kolos řídil Petr Popelka.

Verdiho Requiem je dílo proslulé, v hudebních kruzích často skloňované, a přesto u nás spíš zřídka uváděné. Kromě mohutného orchestru a sboru potřebuje čtveřici výjimečně disponovaných sólistů – zejména pak sopranistku. S tím souvisí také nutnost dostatečně velkého prostoru, který pojme nejen interprety, ale unese i decibely, které všichni dohromady dokážou vyprodukovat.

Přiznám se, že vždy, když pořadatelé zvolí pro velké vokálně-instrumentální dílo tohoto druhu prostor kostela, přemýšlím nad tím, kolik z díla bude posluchačům dopřáno skutečně poznat. Ať už je to Verdiho Requiem, Dvořákova Svatá Ludmila, nebo nakonec i Stabat mater – díla, která bez pochyb svým obsahem do kostela patří, jde vždy současně o skladby komplikované, obsahující kromě homofonních částí i složité vnitřní předivo, které se zejména v silnějších dynamikách stává pro posluchače v akustice kostela zcela nepřehledným. Je mi pak líto těch posluchačů, kteří nedrželi v ruce partituru nebo nepoznali dílo v sušší akustice, protože se domnívám, že z hudby mají poloviční zážitek a mnohé úseky jsou pro ně jen změtí hluku. Na druhé straně je to právě prostor svatostánku, který svým zjevem i onou akustikou dokáže v mnohých místech vykouzlit ničím nenahraditelnou atmosféru. A je také otázka, zda pro provádění těchto děl existuje zrovna v Brně uspokojivá alternativa.

Tím vším směřuji ke konstatování, že nedělní Requiem mělo jednoznačně svou sílu, hloubku i působivost, že se však mnohé momenty, do kterých se zapojila většina umělců v silné dynamice, na cestě od interpretů k posluchačům vlivem akustiky smazaly. Vniveč tak přišla řada fugatových částí sboru i synkopování v Quam olim Abrahae, které naopak mohlo v posluchačích, kteří nevědí, že má jít o synkopování, vzbudit dojem, že je orchestr rozsypaný. Rytmické nepřesnosti se však ve skutečnosti objevily jen výjimečně. Janáčkova filharmonie Ostrava hrála zcela spolehlivě a Petr Popelka řídil celý aparát zkušeně, pevným gestem. Sbor na něj reagoval i na značnou vzdálenost výborně, a přestože akustika musela být přesně z tohoto důvodu nepříjemná i pro interprety, celé dílo mělo jasný tvar a kontury.

Na mě osobně nejvíce zapůsobil právě výkon sboru, který byl naprosto spolehlivý v rytmu, intonaci, výrazu i dynamice. Hned začátek byl jeho zásluhou zcela mystický. Kromě toho právě sboru bylo rozumět každé slovo textu, což už bohužel nelze říct o všech sólistech. Basista Jozef Benci vládne mohutným hlasem s příjemnou temnou barvou, ale má tendenci neutralizovat ve všech polohách vokály tak, že kdybych nevěděla, co má zpívat, nerozuměla bych. V tomto ohledu byla naopak nepřekonatelná mezzosopranistka Jana Sýkorová. Od obou dam (vedle Jany Sýkorové od sopranistky Veroniky Dzhioevy) také zaznělo velmi procítěné Recordare. Dalším výjimečně krásným momentem bylo například sólistické Domine Jesu v Offetoriu nebo sborové Hosanna v Sanctus.

Naopak místo, které má jednoznačný potenciál posluchače zcela unést, ale bohužel se tak nestalo, bylo Hostias. Podle mého názoru nejúžasnější moment celého Requiem, který opravdu umí člověka rozechvět. V místě, kde jsem do něžného tremola smyčců očekávala více než něžný nástup tenoristy, se ozvalo burácivé a zvonivé „Hostias!“, které mě zcela vytrhlo z atmosféry. Vím, že srovnání s Pavarottim, který toto Hostias i v poloze přechodových tónů, pro tenoristu nepříjemné a technicky záludné, dokázal zazpívat doslova jako anděl, není zrovna fér. Už jsem však slyšela i tenoristy, kteří sice dali místu více volumenu, ale přitom zachovali náladu a jemně procítěný výraz místa, což jsem v tomto provedení bohužel postrádala, dokud tentýž motiv nezopakovali ostatní sólisté v čele s Jozefem Bencim.

Jak bylo zmíněno na začátku, největší nároky jsou v tomto Requiem kladeny na sopranistku. Což o to, náročné dílo je to pro všechny sólisty, jejichž party bych technicky nechtěla vůbec podceňovat, je to však přece jen právě sopranistka, která po hodinu a půl trvajícím náročném zpívání musí „vystřihnout“ ještě závěrečnou část Libera me – v části na slova Requiem aeternam tak něžně a piano, jako by právě vstoupila s čerstvými silami na pódium. Svou technickou svrchovanost dokazovala Veronika Dzhioeva už v mnohých předešlých částech, například Rex tremendae nebo Lacrymosa, zejména pianové momenty mě v jejím podání okouzlily nejvíce. Její zásluhou právě závěrečné Requiem zase zazářilo magií tohoto úchvatného díla.

Ještě jednou musím zopakovat poklonu sboru, který držel stejnou laťku po celou dobu a byl základním stavebním kamenem večera: ani v posledních částech nepovolil ve výslovnosti či intonaci, jejíž dokonalost několikrát prokázal v á cappella místech jako tesaných do žuly.

Foto: Fb Janáčkovy Filharmonie Ostrava, Fb ČFS Brno, ilustrační – Svatováclavský Festival