„Ve Violoncellovém koncertu h moll bylo slyšet všechny, ale opravdu všechny detaily, ať už sólistce vyšly více, nebo méně.“

„Zejména tiché a lyricky ztišené pasáže Anglické symfonie vycházely krásně, v čistém a jednoduchém zvuku, v opravdu komorní souhře, při blízkosti k publiku skutečně intimně.“

„Dvořák zněl jinak, ale ve výraze to byl stále on – autor pozitivní, hravé, roztančené i jemně laskavé hudby, posluchači se vemlouvající důvěrně a mile.“

Sobotní Koncert pro Liberecký kraj byl oficiálním zahájením dvacátého ročníku festivalu Lípa Musica. Prestiž mu dodal Symfonický orchestr Českého rozhlasu s Alexanderem Liebreichem a Michaelou Fukačovou i místo konání – Divadlo F. X. Šaldy v krajském městě. A ve dnech, kdy se připomíná 180 let od skladatelova narození, měl logiku kompletně dvořákovský program. Festival klasické, vesměs komorní hudby se koná na různých místech na severu Čech. V duchu osvěžujících přesahů do příbuzných sfér jeho program uzavře 28. října v Novém Boru Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou a Orchestrem divadla Semafor.

Na jeviště libereckého divadla se symfonický orchestr v obvyklém obsazení nevejde. I rozhlasoví symfonikové proto hráli ve velikosti komorní filharmonie. Mělo to své výhody i nevýhody. Ve Violoncellovém koncertu h moll bylo tím pádem slyšet všechny, ale opravdu všechny detaily, ať už sólistce vyšly více, nebo méně. Všechny tóny a jejich spoje, všechny jemné nuance v artikulaci rytmu a melodie, všechny prostředky, kterými se vytváří jedinečnost interpretace nebo které dotvářejí její převažující obraz. Michaela Fukačová, žijící už dlouhé roky v Dánsku, má na svém kontě krásné kreace a nahrávky, je také oblíbenou pedagožkou letních kurzů, ať to bylo v Telči, nebo poslední dva roky v Kroměříži. Tentokrát pomohla ozdobit festival Lípa Musica jednou z nejkrásnějších a nejhranějších skladeb klasického repertoáru, dílem, které nabízí nádherné hudební okamžiky. Při soustředěném poslechu však nemohly současně uniknout pozornosti časté droboučké nevyrovnanosti, které toto konkrétní provedení nepozvedaly do nejvyšších možných sfér. Jako kdyby byla sólistka indisponována…

Také Dvořákova Anglická symfonie, tvořící druhou polovinu včera, byla poznamenána výhodami i nevýhodami nevelkého obsazení orchestru a poměrně suché akustiky divadelního jeviště. Jsme zvyklí na více smyčců, na propojenější zvukové poměry mezi skupinami orchestru, na jemnější a mnohotvárnější interpretační kouzla. Pro velký symfonický repertoár, jak ho umožňuje naše doba v hudebních metropolích hrát, jde v tomto případě vlastně o neregulérní podmínky. Nebrání sice zaznění díla, ale dovolují ho prezentovat a vnímat přece jen omezeně, ne zcela dokonalým způsobem. Alexander Liebreich čelil nevýhodám úspěšně, jak jen lze. Zejména tiché a lyricky ztišené pasáže vycházely pod jeho rukama krásně, v čistém a jednoduchém zvuku, v opravdu komorní souhře, při blízkosti k publiku skutečně intimně. Ale nemohl zabránit na druhé straně spektra pocitu ne tak dokonalého prozáření důvěrně známé skladby, protože zněla místy příliš obnaženě. Rozezpívaná místa vycházela moc pěkně, tichá zastavení kouzelně, tím spíše, jak zněly nástroje blízko a zřetelně. V tutti zvuku orchestru však vyčnívaly trubky a nedostávalo se zvuku smyčců. Liebreichovo pojetí směřovalo v jemně tvarovaných detailech k melancholickému zabarvení, ale ve finále se stejně přesvědčivě podařilo dosánout vpřed letícího tempa. Dvořák zněl jinak, ale ve výraze to byl stále on – autor pozitivní, hravé, roztančené i jemně laskavé hudby, posluchači se vemlouvající důvěrně a mile.

Libereckému kraji a Liberci (i České Lípě a všem dalším, koncerty dotčeným místům) je z plného srdce možné přát tak pěkně koncipovaný festival, jakým je Lípa Musica. A kdyby to bylo reálné, tak i pro ryze orchestrální romantickou hudbu – ale vlastně pro veškerou koncertní klasiku – vhodnější sál, než jakým je divadlo. Koncerty hrané na jevištích operních scén nikdy nejsou zvukově ideální, až už na tom jevišti je zmenšené symfonické těleso s Dvořákem, nebo třeba barokní orchestr: jako na stejném místě při stejné příležitosti loni Collegium 1704 s Händelovým Mesiášem, kdy jsme v ReflexiPlus také psali o „…poslechu nastaveném pro publikum jakoby hodně zblízka, analyticky, téměř laboratorně…“. Takhle i další rok zůstává příznivý dojem alespoň z toho, že se hudba, adekvátně znějící v pražském Rudolfinu, dokáže dostat i mimo metropoli. A hlavně radost z viditelně upřímné podpory ze strany regionálních politiků.

Foto: Martin Špelda