„Takovou fúzi dovede jedině Leonard Bernstein. A k takové fúzi se nehodí nikdo lépe než Jan Kučera.“

„Hodně otázek? Lenny jich naservíroval ještě mnohem víc. Asi víc, než odpovědí.“

„Dyk předvedl obrovskou paletu výrazu pěveckého i hereckého.“

Bernsteinova Mše, radikální a provokativní skladba balancující na hranách mezi klasikou, rockem, jazzem a muzikálem, se v hudebním nastudování Jana Kučery, na scéně a v režii bratrů Cabanů a se zpěvákem Vojtěchem Dykem v hlavní roli Celebranta vrátila dvěma představeními do Prahy. První z nich se ve Fóru Karlín uskutečnilo v pondělí.

„Sing God a simple song…“ Věta slovy a obsahem tak prostá, až si člověk říká, že to přece nemůže být tak jednoduché. Vzít si na paškál téma, které vždy bude vyvolávat silné emoce, dohady, hádky a naopak někde společnost stmelovat jako nic jiného, muselo vyžadovat od Bernsteina velkou dávku odvahy a jistoty, že zabrnká na nejednu citlivou strunku. Muselo mu být jasné, že buď hodně namíchne, nebo vyvolá touhu přiznat si spoustu věcí, které nechceme vidět, ale tím je nesmažeme. Touhu zasadit semínko – a abychom byli o kousíček blíž sami k sobě. A to podle úrovně vědomí konkrétního člověka.

Mass: A Theatre piece for Singers, Players (nebo spíš Prayers?) and Dancers od Leonarda Bernsteina je odrazem tehdejší doby, společnosti a ducha, který v ní převládal. Byla napsána na výzvu Jacqueline Kennedy a premiéru měla v roce 1971 u příležitosti otevření Kennedyho centra ve Washingtonu. Asi nikoho nepřekvapí, že vzbudila minimálně vzrušení a hodně rozporuplné ohlasy. Je považována za jednu z nejlepších věcí, co Bernstein napsal, ne-li nejlepší. Kostra a její text vychází, jak už název napovídá, z částí římskokatolického mešního ordinaria a propria, zpívaných v latině. Zní zde však i žalmy nebo gospel. Libretisté Leonard Bernstein a Stephen Schwartz použili i pasáže v angličtině, které někteří kritici označili za jednoduché a fádní, dle mého skromného názoru ale vystihují stručně a jasně přesně to, co chtějí a mají, aby tomu rozuměl naprosto každý a dokázal se sám v tom zrcadle, kterým Mass bezpochyby je, vidět.

Tento impozantní kousek je dialogem mezi knězem-celebrantem mše-člověkem-Bohem, a hledajícím, pochybujícím lidem. Ztracené ovečky, které jsou učeny tomu, aby věřily, ale na vlastní kůži Boha zakouší jen v záblescích. Celebrant je nabádá, zpívejte Gloria, oslavují. Zpívejte Credo, poslušné ovečky věří… Ale když se podívají kolem sebe, vidí společnost v krizi, tápající ve tmě stejně jako oni. Jak může existovat Bůh, když se člověk podívá kolem sebe? Street Chorus, který představuje drtivou většinu nás, obyvatel naší matičky země, to Vojtěchu Dykovi v roli celebranta dává vše pěkně „sežrat“ a plní svými bohatými hlasy celé Forum Karlín. Jsme tu proto, abychom snad trpěli? Kde je ten Tvůj Bůh? Podívej se na bídu, války a žal ve světě! Na chaos v naší společnosti. Chamtivost, hřích, lež… Takhle to ale stvořil! „And it was goddamn good.“ Ale je to „goddamn good?“ Můžeme snad věřit představitelům naší země? Lidem kolem nás a jejich maskám? Můžeme věřit sami sobě? Kdo jsme?! Známe sami sebe?

Hodně otázek? Lenny jich naservíroval ještě mnohem víc. Asi víc, než odpovědí. Tu musí každý hledat sám v sobě. Jako takový očistný prvek a symbol naděje a harmonie funguje bíle oděný chlapecký sbor, zde konkrétně členové Pueri Gaudentes, kteří tak nějak andělsky drží postavu celebranta nad vodou a v závěru v sopránovém sóle jednoho z nich zazní ona věta: „Sing God a secret song“. Dílo má každopádně i rysy klasického dramatu a Lenny do expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofy geniálně zasadil chorální duchovní hudbu, včera v podání Ensemble Baroque Choir. Dále svobodu a uvolněnost jazzové hudby jako jakýsi protiklad dogmatům, křečovitosti a svázanosti nejen církve, toho se chopili členové zářivého B-Side bandu. K tomu se přidal Orchestr Mass se smyčci, dechy a bohatým arzenálem perkusí a varhanami, což vyústilo několikrát v rockový nářez s prvky blues; s blízkovýchodními rytmy, líznutými taneční náladou až řičícího karnevalového štěstí kdesi v Riu. K tomu všemu vynikající hlasy zpěváků Street Chorus, které evokují atmosféru muzikálu na Broadwayi…

Ale pozor, toto spojení všeho je velmi sofistikované, je postaveno na základech klasického kumštu a má přesné místo a symbolismus. Takovou fúzi dovede jedině Lenny. A k takové fúzi se nehodí nikdo lépe než pan dirigent Jan Kučera, všestranný srdnatý muzikant s rozsáhlým polem působnosti. Členové akrobatické skupiny Losers Cirque Company se na scéně nechali i symbolicky ukřižovat a Michal a Šimon Cabani se chopili efektní scény a režie celého kolosu. Projekce, vykreslující realitu současného světa i dob minulých, ať už hýřících krásou barev, či smutnou kolektivní pamětí naší populace, byly doprovázeny titulky.

A pan zpěvák Dyk? Že je výborný a ve své roli exceluje, není pochyb. Však si to sám vybral a jak se nechal slyšet, vysnil. Co člověk chce, to má. Zvukovým vrcholem produkce se stalo „napadení“ celebranta a zlomená víra v něj jakožto božího tlumočníka. Celé zoufalé šílenství se zhroutilo do silné vnitřní výpovědi a Vojtěch Dyk předvedl obrovskou paletu výrazu pěveckého i hereckého. Část Fraction: Things get broken, představuje ono dno, na které člověk musí dopadnout, aby mohl fénix vstát z popela. Zhroucení slepé víry a iluze. Dovršení cyklu a počátek nové cesty.

V roce 1997, kdy se Mše uváděla na Pražském hradě, jsme Vojtěcha mohli slyšet v roli malého chlapce, v jehož podání zaznívá ona katarzní pointa celého monumentálního díla. A dnes starší, zkušenější a lekcemi zocelený vzhlédne k malé andělské bytosti, kterou si kdysi sám zahrál a která má pro něj poselství právě teď a ne jindy.  Dnes, s band leaderem B-Side Bandu a spoluproducentem Josefem Buchtou a jejich týmem dali dohromady jistě náročný, ale výmluvný projekt, který je v kulturním a politickém prostředí naší zemičky dnes potřeba jako sůl. Nejde o náboženství, napadnout církevní rituály, nadávat na politiku a společnost, která nás umí svými dogmaty kolikrát zamrazit v našem vývoji. Jde o to vyvolat vnitřní diskusi o hodnotách a otázku, jestli je skutečně žijeme. Jestli myslíme, říkáme a konáme to samé. Jestli právě absence toho není příčinou frustrace. Nadávat je snadné a nestačí si klást tu spoustu otázek, ze kterých se vám chce až plakat a tnou vám do živého.

To se určitě nestalo včera jen mně. Mše mluvila ke každému z nás… Buď k sobě a svým citům upřímný. Poznej sám sebe, poznej své skutečné potřeby, jen papouškovat nějaká moudra je stejnou brzdou, jako je vůbec nevnímat. Celebrant je však dobrý ve svém jádru, na první pohled sarkastický Street chorus působí jako anarchista, který chce vyvolat zmatek, zbořit, vysmát se knězově naivitě nebo spíše neochotě podívat se dualitu světa a přijmout ji. Ale právě díky tmě, na kterou poukázal, je možné vnímat skutečné světlo a ne jen iluzi růžových brýlí. A v tom je nadčasovost Bernsteinova díla. A když si k tomu přidáte provedení se špičkovými interprety, upravené pro menší prostor a větší přístupnost, můžete říct jen „díky“.

Jak jsme se mohli dočíst ve větách Vojtěcha Dyka v programu, Mass je snad malým krůčkem k velké změně. Taky zmínil myšlenku, že neví, jestli jsou jeho slova srozumitelná. Také si nejsem jistá srozumitelností těch svých. „Sing God a secret song. Lauda, Laude.“ Tajemství uvnitř každého z nás je tu a jen my sami máme klíč. A MŠE byla pro mě možná ještě silnějším zážitkem, než ty mé dosavadní nejsilnější, koncert Dianne Reeves nebo Cecilie Bartoli. „The Mass is ended, go in peace!“

Foto: Tino Kratochvil