„Podvečerní vystoupení dvou hudebnic a jedné pěvkyně se pod nadčasovým mottem ‚závist a slepá síla často rozbíjí lidskost na kusy‘ uskutečnilo v rámci devíti koncertů k výročí světcova blahořečení.“

„V rukou Hany Kubisové se rozezněly housle připomínající umění slavného Giuseppe Guarneriho; jsou variací na poslední nástroj z dílny této legendy houslařství.“

„Seznámit širší publikum s neznámými díly je jistě jedním ze záměrů varhanice Lindy Sítkové; hudební sestavě podvečera přitom svým hlasovým fondem, který by mohl hory přenášet, vévodila mezzosopranistka Lucie Hilscherová.“

Nedělní podvečer patřil v kostele svatého Jana Nepomuckého komorní hudbě v podání mezzosopranistky Lucie Hilscherové, houslistky Hany Kubisové a varhanice Lindy Sítkové. K poctě Jana Nepomuckého, při příležitosti jeho blahořečení, zazněl zajímavý průřez převážně duchovní hudbou, který ve svém závěru nezapomněl ani na dalšího letošního jubilanta, Antonína Dvořáka.

Letos si připomínáme výročí tří set let od chvíle, kdy byl papežem Inocencem XIII., čerstvě zvoleným na vatikánský stolec, blahořečen světově nejznámější český světec. Muž zpodobňovaný s pěticí zářících hvězd kolem hlavy, pravděpodobně symbolizujících pět písmen latinského slova „tacui“ – „mlčel jsem“. Víc než legenda o údajném královnině důvěrníkovi, odmítajícím prozradit zpovědní tajemství, mě ovšem odjakživa zajímá jeho víceméně doložitelný život. Zřejmě syn německého otce a české matky, rodák z trhové vesnice Pomuku, studoval – už jako zralý muž, skvělý církevní administrátor a nevalný farář u svatého Havla – práva na uznávané univerzitě v Padově, kde byl pak dokonce zvolen jedním z rektorů. Po návratu do Prahy se 18. dubna 1389, příznačně na Velikonoce, stal nechtěným svědkem pražského pogromu, při kterém bylo vyhlazeno zdejší ghetto. O čtyři roky později jej při vrcholícím sporu mezi církevní a světskou mocí osobně – a krutě! – mučil král Václav IV. Poté rozkázal vhodit mrtvolu do Vltavy, odkud se po týdnech vynořila. A její odkaz se brzy vydal na cestu k nesmrtelnosti…

Myslel jsem na „Johánka z Pomuku“ i za deštivé neděle 1. srpna 2021, kdy Prahu od rána skrápěl liják. Vzpomněl jsem si přitom na svůj oblíbený citát z knihy anglické spisovatelky Susan Ertz: „Miluji lidi, kteří touží po nesmrtelnosti, ale přitom nevědí, co mají dělat, když v neděli odpoledne prší.“ A protože nuda není mou společnicí, vydal jsem se na koncert do kostela Na Skalce v Praze 2, abych po mostě z hudby přešel přes třísetleté vody, dělící nás od skutečně nesmrtelného významu svatého Jana Nepomuckého. Strážce přechodů na poutích životem. Včetně cesty vnímané jako poslední.

Podvečerní vystoupení dvou hudebnic a jedné pěvkyně se pod nadčasovým mottem „závist a slepá síla často rozbíjí lidskost na kusy“ uskutečnilo v rámci cyklu devíti koncertů ke zmíněnému výročí. Probíhají od 16. května, kdy se – sice nepřesně, ale vytrvale – slaví svátek Jana Nepomuckého, až do 12. prosince. „Duchovním otcem“ projektu je dirigent, sbormistr a umělecký vedoucí souboru Bach-Collegium Jiří Mátl, který tvoří programy sborových koncertů, zatímco o náplň komorních pečuje varhanice Linda Sítková. Dramaturgie nedělního podvečera, který probíhal bez přestávky, ale byl okořeněn informacemi o světcově životě i soše, byla rozčleněna do tří částí.

První, čítající dvě árie a dvě instrumentální skladby, byla věnována skladatelům žijícím v době, kdy došlo k Janovu blahořečení. Ani Johann Sebastian Bach, ani Georg Friedrich Händel o něm však jistě neměli potuchy, protože v roce 1721 byli plně zaměstnáni hudbou. Londýn tehdy zažil premiéru dvou děl, na kterých měl Händel lví podíl. Operu Floridante složil sám, na další s názvem Muzio Scevola se podílel jedním ze tří dějství, když druhé zkomponoval jeho sok Giovanni Bononcini. A Bach? Ten právě dokončil šestici koncertů, později nazvanou kvůli věnování tamnímu markraběti „Braniborské“.

Ještě jednu časovou souvislost s dobou Nepomuckého blahořečení však koncert přinesl. V rukou Hany Kubisové, členky Pražské komorní filharmonie, vyhledávané komorní hráčky a pilné pedagožky, se totiž rozezněly housle připomínající umění slavného Giuseppe Guarneriho. Jsou novodobou variací na poslední nástroj z dílny této italské legendy houslařství. „Jmenují se Guarneri Leduc, na štítku mají rok 1745, kdy Mistr ovšem už rok nežil, takže je možné, že je dotvořila jeho německá choť Catarina Rota,“ řekl mi k tomu soudobý český houslař Dalibor Bzirský, který Hanin nástroj postavil zhruba před deseti lety. A osvětlil mi také terminologický rozdíl mezi kopií a variací: „Obě jsou tvarově přesnou nápodobou originálu, ale druhé nejsou vyrobeny ze stejného dřeva.“ Ať už je tomu jakkoli, Bzirského housle znějí se stejnou noblesou, jakou se vyznačuje interpretčina hra. Měl-li bych její soustředěný výkon pojmenovat, pak asi slovy „řízená něha“ anebo – nebýt ten termín tak zprofanovaný – „klidná síla“. Zhostila se své práce v těsném rozestavení umělkyň na kůru, kde se musely přizpůsobit obrazovému snímání. Koncert byl přenášen na YouTube kanálu Bach-Collegium Praha i na obrazovce divákům v kostelních lavicích. O režii, kameru, střih i zvuk se – jako správný principál, ovládající vše potřebné – stará Jiří Mátl.

Druhou část koncertu obstaral „francouzský blok“, který diváky posunul do závěru 19. století. Kromě „hitů“ Méditation z Massenetovy opery Thaïs či Panis Angelicus od Césara Francka, v mládí Rejchova soukromého žáka, byla objevem následující ukázka. Finální část z První symfonie d moll, op. 14, kterou v letech 1898 až 1899 zkomponoval pařížský varhaník a skladatel Louis Vierne. Muž těžkého osudu, který – ač postupně slepnoucí – za sebou zanechal úctyhodné dílo jak pro varhany i klavír, tak v oblasti komorní hudby či orchestrální a vokální tvorby. A pokud je celá zmíněná symfonie tak uhrančivá jako to, co v suverénním podání varhanice zaznělo, mohl by její poslech být zážitkem. Seznámit širší publikum s neznámými díly je jistě jedním ze záměrů Lindy Sítkové, která se sólovým recitálům a komorní hře věnuje přes dvacet let doma i ve světě a napsala na toto téma též disertační práci. Zkušeně rozezněla poměrně nový nástroj, pocházející z tradiční krnovské firmy Rieger (od nedávna Rieger-Kloss); předtím sídlily v kostele Na Skalce varhany staroboleslavské varhanářské rodiny Paštiků a úplně původně výtvor jejich tachovských kolegů, dynastie Gartnerů. Ten pamatoval stavbu kostela ze třicátých let 18. století podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera, k níž bylo impulsem Nepomuckého blahořečení.

Hudební sestavě podvečera přitom svým hlasovým fondem, který by mohl hory přenášet, vévodila mezzosopranistka Lucie Hilscherová. Mám ji v paměti jako výtečnou Hátu, Vaškovu matku z Prodané nevěsty, což je role, s níž slavila úspěchy též v zahraničí, konkrétně v tokijské Suntory Hall pod taktovkou Leoše Svárovského či v londýnské Barbican Hall s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Její sytě znělý mezzosoprán si prostor kostela okamžitě podmanil, aniž by takříkajíc tlačil na pilu. A bude radost si jej zde poslechnout v podání soudobé duchovní tvorby.

Završení koncertu vhodně patřilo výletu do tvorby letošního „jubilanta“ (sto osmdesát let od narození) Antonína Dvořáka. Zazněla árie Panno, matko Stvořitele z oratoria Svatá Ludmila a líbezná první věta Allegro Risoluto ze Sonatiny G dur. Závěr poté obstaral další z objevů večera. Byly jím pro mě tři ukázky z díla varhaníka a skladatele, lounského rodáka a pražského Dvořákova přítele Eduarda Treglera: O bone Jesu, Ave maris stella a Ave verum corpus. Stojí za zmínku, že roku 1895 Mistr Treglera přemluvil, aby jako sedmadvacetiletý provedl jeho Stabat Mater v kostele svatého Jakuba s tím, že tam má „pěkný sbor“ a že „místo orkestru mohou být jen varhany“. Vše nakonec vyvrcholilo orchestrální verzí, o níž Dvořák napsal – zároveň potěšeně i pobaveně – příteli Göblovi na Sychrov: „Když všichni spustějí, je vám to strašný rámus!“

Jestli něco v neděli večer v kostele svatého Jana Nepomuckého Na Skalce převažovalo, rozhodně to nebyl rámus. Naopak intimní duchovní atmosféra, prýštící i ze samotného prostředí, které Linda Sítková označila za „mimořádně krásné, povznášející a z mého pohledu i s ideální akustikou pro komorní koncerty“. Jak bylo v úvodu řečeno, hudební pocta světci bude probíhat formou dalších čtyř koncertů prakticky do konce roku. A protože Janovo svatořečení si budeme připomínat v roce 2029, jistě se dočkáme nových zážitků. Však ono těch osm let uteče jako nic…

Foto: Bach-Collegium Praha / KlasikaPlus