„Osobně miluji u hudebně geniálních komických oper Smetanových onu báječnou pohodu, harmonii, vyrovnanost.“

„Marek Šedivý si vedl dirigentsky velmi dobře, interpretaci Smetany měl promyšlenou v tempech i agogických momentech, jeho gesto je exaktní, plně srozumitelné.“

„Díky za večer plný optimismu, jasu a lehce naznačovaného humoru, díky za poctivé a noblesní hudební provedení, z něhož byl cítit respekt ke Smetanovu odkazu.“

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské uvedlo dne 10. července na Smetanově Litomyšli operu Bedřicha Smetany Hubička. V hudebním nastudovaní dirigenta Marka Šedivého, v režii Jiřího Nekvasila, na scéně vytvořené Jakubem Kopeckým, v kostýmech Simony Rybákové. V ústředních postavách díla se představili Luciano Mastro, Veronika Rovná, Svatopluk Sem a Martin Gurbaľ.

Smetanova Hubička je dílem, které jsem od dětství vnímal po Prodané nevěstě a Dvořákově Rusalce jako nejpopulárnější českou operu. Byla samozřejmou součástí kmenového repertoáru, nesmírně oblíbená u publika. Smetana coby rozený dramatik, jehož operní díla jsou vzácně vyrovnaná a koncízní ve formě, volil v Hubičce jako libretistku Elišku Krásnohorskou, která se inspirovala námětem u Karoliny Světlé. Vzniklo hudebně skvělé dílo, které se technicky vyrovná mimořádně spontánní melodice Prodané nevěsty, dokonce ji ve vykreslení charakterizace postav i leckdy převyšuje. Dle německých muzikologů představuje hudebně první dějství Hubičky dokonce vrchol operní tvorby Smetanovy. Totéž mi říkával významný český skladatel Zdeněk Lukáš, mimořádný znalec opery, v řadě moc zajímavých debat na operní témata. Dnes se trochu poukazuje na jednoduché libreto, které zaostává za Prodanou nevěstou právě v tomto ohledu. Musím ale upozornit na prostý fakt, že odpíraná hubička Vendulkou Lukášovi je symbolická, je za ní myšlen vztah mezi mužem a ženou ve svém celku, nejde pouze o prostý polibek… Ostatně skutečnost, že Vendulka odpírá Lukášovi hubičku před svatbou, protože jako zbožná mladá žena nechce narušit záhrobní klid vdovcovy první ženy, není až tak kuriózní. Takovou situaci si lze představit zajisté i dnes, to není pouhý odkaz dávné doby 19. století, podobná situace může být i v dnešní době háklivá. Pokud je tak chápána jen z jedné strany, může vyvolávat rovněž konfliktní situace. A za vším může být jen prostá pieta, ohleduplnost, solidnost – zbožnost ani nemusí být tolik v popředí, jako je akcentována v Hubičce u Vendulky.

Osobně miluji u hudebně geniálních komických oper Smetanových, které u skladatele mezi jeho osmi díly převládají, onu báječnou pohodu, harmonii, vyrovnanost. Vždyť operních tragédií, „krváků“, kde umírá většina postav v mnohdy až nepřirozené adoraci patosu, je dost, naopak pohody a laskavosti je pohříchu méně… Takže pro mne je pohodový operní večer nadmíru vítaný, navíc si dovoluji i domnívat se, že na operu nemíříme přednostně kvůli ději. To bych si v opeře moc logiky a přesvědčivosti neužil, kdybych tak činil… Smetana využil hudebně dramaticky skvěle prostého konfliktu ve své hudební invenci a fantazii k doslova nádherným lyrickým scénám, kdy uplatňuje výtečně i deklamační princip. Čistotě, spontaneitě a upřímnosti lyriky se těžko co jiného vyrovnává (snad scény Víta a Blaženky v Tajemství). Divadelní zákon kontrastu Smetana vždy respektuje, takže postavy Tomše, Matouše, Palouckého, Martinky či apoteóza mládí na jevišti v postavě Barči jsou neobyčejné hodnoty hudebně-výrazové, v charakteristice jedinečné. Rád bych uvedl v kontextu reflexe, že Hubička měla premiéru roku 1876 v Prozatímním divadle, nikoliv v Národním, jak se chybně vloudilo Anně Hostomské v její skvělé a používané knize. Národní divadlo bylo otevřeno až roku 1881. Záhy se Hubička dostala do zahraničí, byla uvedena roku 1893 v Lipsku i Karlsruhe, 1894 ve Dvorní opeře ve Vídni (dnešní Staatsoper Wien), dočkala se uvedení ve Velké Británii a USA. Němečtí muzikologové chápou Smetanu jako nejlepšího tvůrce komické opery po Lortzingovi. Na rozdíl od českých poměrů se nijak nezabývají jeho vztahem k Lisztovi a hlavně Wagnerovi, v opeře je ostatně patrný pouze ve dvou vážných titulech, ne v oblasti opery komické, která v jeho díle de facto převládají.

Představení na Smetanově Litomyšli hudebně připravil a dirigoval Marek Šedivý, nový, mladý šéf ostravské opery. Jak je zřejmé, mládí dostává zelenou na několika našich operních scénách. Vedl si dirigentsky velmi dobře, interpretaci Smetany měl promyšlenou v tempech i agogických momentech, jeho gesto je exaktní, plně srozumitelné. Orchestr, sólisty a sbor vedl s jistotou, pružně dovedl zareagovat na drobné počáteční nejistoty v souhře mezi jevištěm a orchestrem.

Sólisté, kteří reprezentovali Ostravu v Litomyšli, byli zajisté pečlivě vybráni z možných alternací. Velmi příjemně překvapila mladá sopranistka Veronika Rovná v roli Vendulky. Její soprán zaujme okamžitě velice příjemným témbrem mladodramatického sopránu, lesklými, nosnými výškami, přirozeně průbojným zvukem volně tvořeného hlasu. Mladá zpěvačka je zjevně silný talent, o němž jistě brzy hodně uslyšíme, pokud její vývoj v praxi potřeb divadla bude optimální.

Luciano Mastro překvapil svojí bezvadnou češtinou právě v Litomyšli v inscenaci Smetanovy Čertovy stěny, kde byl obdivuhodně dokonalým Jarkem. Lukáš je role, kterou dirigenti tradičně rádi svěřují dramatičtějším typům tenorových hlasů, jimž dával v poválečné éře silné impulzy projev Bena Blachuta. Proto Lukáš patří s Jírou, Daliborem, Dimitrijem, Ctiradem a Lacou do takzvaného blachutovského oboru. Luciano Mastro je italský typ spinto tenoru, odlišný od tradice smetanovské interpretace předznamenané právě projevem Blachutovým (v jeho stopách jde Spisar, Stříška, Přibyl, Žídek, Jankovský, Vodička), ale byl zde i italský charakter projevu Jiřího Zahradníčka, jemuž je Mastro svým hlasovým projevem blíže. Pěvec zvládá Lukášův part obdivuhodně, v rozsahu role po vysoká „bé“ suverénně, se zjevnou snahou dostát i tradicím smetanovské kantilény, což se mu namnoze daří (árie, duet s Tomšem, místa v dialozích prvního dějství, jinde méně, v duetu „Jsme svoji, rty se to říci bojí“, kde ještě trochu chybí větší schopnost hlasové modulace ve frázích). Ale všechna čest, Mastrův Lukáš je vydařená kreace!

Svatopluk Sem v roli Tomše osvědčil své výtečné dispozice pro smetanovské barytony, Josefem Lvem počínaje, pro něhož Smetana své barytony koncipoval. Semovi tyto party sedí polohově výtečně, je mu výborně rozumět každé slovo, což bych rád řekl o všech protagonistech, leč říci to obecněji nemohu. Sem je i jevištně velmi přirozený a tím plně přesvědčivý.

Svou upřímností výrazu příjemného pěveckého projevu i jevištním půvabem zaujala mladá sopranistka Lucie Kaňková v roli Barči, představovala příjemnou apoteózu mládí na jevišti. Ač slavná Skřivánčí píseň, báječně sopranistkou předvedená, je režií pojata tak, že ji zpívá bílé holubičce na tyči, ozvěna ve volání Vendulky a Martinky se nekoná, jen ji paroduje na blízku pozorující Matouš… Nu, nevím, co by tomu řekl třeba Jaroslav Krombholc, asi by svým typickým zkoumavým pohledem přes brýle zůstal v údivu… Ale proč ne, je to přece komická opera, tak proč komiku neposílit drobnými „špílci“. Obdobně se posiluje už dosti přítomná komika ve výstupu Strážníka, kterého hrál tenorista Václav Čížek. Celá jeho pantomima by byla v komice výstupu i přijatelná, kdyby scéna nepostrádala na srozumitelnosti textu. Protože ji postrádala, vyšla jako výstup bez zjevné komické pointy. Musím moc nerad konstatovat, že jsem textu málokdy plně rozuměl, ba i u mužských představitelů, což přece jen nebývá tak časté ani dnes. Text Hubičky znám snad i pozpátku, takže zobrazovaný text zásadně nesleduji, lidé kolem mne však na tabuli s českým textem libreta častěji otáčeli hlavy… Před dvaceti třiceti lety bych pokládal za druh humoru psát české texty divákům, neb v opeře je přece „tradiční“ nerozumět mateřskému jazyku… V tomto směru vycházel beze „ztráty květinky“ Matouš Josefa Škarky, pěvecky i v dikci velmi dobrý, režijně panu Nekvasilovi vyšel jevištně báječně v jeho koncepci. Bravo, tenhle situační humor se opravdu vydařil, působil přirozeně.

Martin Gurbaľ je Palouckým ještě mladým, ale podstatu výrazu partie vystihl jevištně velmi vyváženě. Martinku vytvářela jevištně pružně Anna Nitrová. Oběma zmíněným pěvcům jsem občas nerozuměl text, který zanikal za orchestrem… a který znám zpaměti – co potom divák, jenž zavítá na operu poprvé, což je jistě mnohem častější varianta. Vůbec mám pocit, že dnešní režiséři na diváka, který přijde na operní titul jen jednou, moc nemyslí… Ale ten si poté celý život bude myslet, že to takhle „má býti“.

Inscenátoři pojali inscenaci ve smyslu zvýraznění komických prvků, pohody a úsměvnosti představení. To je samozřejmě smysluplné, Hubička je komickou operou. Umístěna do Krkonoš, stává se postava Matouše jakýmsi horalem, Krakonošem, pašíři ztrácejí na tajemnosti a prezentují více komický výstup. Jim se ve slavné árii v Andante amorosu svěřuje Lukáš se svými niternými pocity viny. Před zvědavými pašeráky si domlouvají svoji strategii Tomeš s Lukášem, v duetu, který býval dříve často pro aplausy opakován, zejména jeho část Moderato risoluto.

Sbor opery NDM byl výtečně nastudován sbormistrem Jurijem Galatenkem, zněl vyrovnaně, kultivovaně, byl plastický ve frázování. Bravo!

Scénograf Jakub Kopecký ve spolupráci s režisérem Jiřím Nekvasilem vytvořili půvabnou scénu, kde se stoly velmi prakticky realizované stávají de facto pódiem, domky vesničanů se zase stanou miniaturami v rukou protagonistů. Vše je vedeno k pohodovosti večera, ke zdůraznění prvků komiky. Ba i známý východ slunce je ztvárněn originálně – orchestr zde byl v tektonice dirigentem velmi pozorně veden a vypracován!

Ostravská opera realizovala na Smetanově Litomyšli příjemně pohodové představení, plné optimismu a jasu, humoru, kterého máme v době těsně pocovidové tak hrozně málo… Díky za večer plný optimismu, jasu a lehce naznačovaného humoru, díky za poctivé a noblesní hudební provedení, z něhož byl cítit respekt ke Smetanovu odkazu.

———–

O červnové ostravské předpremiéře této nové inscenace jsme psali pod titulkem Smetanova Hubička v Ostravě aneb Tady je Krakonošovo.

Foto: Smetanova Litomyšl – František Renza